Článek
Ráno ospalá vstávačka v 6.30, koupit parathu1, nasnídat se připraveným vajíčkem na tvrdo a rajčátkem, zplatit Madinu a s Američankou z Libanonu vyrazit na autobus.
Cesta O.K., bus se celkem slušně naplnil, dalo by se dokonce říci, že k prasknutí. V Gupisu rýže k obídku, vedro. Cesta vede krásným údolím s tyrkysově modrou řekou, pak přejede sedlo v Phanduru a sjede do dalšího údolí opět tyrkysové řeky Ghizar.
Vystupuji v Barsatu, obouvám bagančata, přebaluji bágl a přijímám pozvání na čaj – poprvé slaný – od rodinky vegetící ve stínu u cesty. Další pozvání po cestě Barsatem již odmítám, neboť je 16.30 a já musím také někam dojít. Všichni se velmi diví, proč nejedu do Mastuje džípem nebo busem, tak tvrdím, že rád chodím, což je bohapustá lež2, ale mě ušetří zbytečného vysvětlování.
V 18.30 to zapíchávám u řeky, hned se do mě dává brutální kosa a prsty mi zamrzají tak, že si chvíli myslím, že mám někde skřípnutý nerv. Původní plán, že přespím pod širákem, zavrhuji díky zimě a větru a ještě před soumrakem stavím stan. Následuje standardní rituál vaření, pití čaje, kouření, pozorování hvězd (padajících – přání mám vždy připravené, tak ho většinou stihnu ještě za letu hvězdy, přesně, jak to má být. Podle mě, když si člověk nestihne v hlavě přání říci ještě za letu hvězdy, přání neplatí).
Úplně jsem zapomněl napsat, že tento trek dávám v pravém pakošském stylu, tedy oděn hezky v salvár kamízu, který se osvědčil, neb se v něm navzdory jeho délce pochoduje úplně v pohodě a navíc ten můj je z nějaké levné viskózy, která uschne mnohem rychleji, než moira, natož bavlna.
1 Chléb z nekynutého těsta, osmažený na tuku. Čápátí je z těsta kynutého a peče se v tandúru.
2 Tenkrát to lež skutečně jež byla, i když neplatila úplně pro hory. Dnes o 20 let později už to lež není. Chodím rád. Kamkoliv a kdekoliv. I když, nesmí se to přehánět. :-)