Článek
Tak neuvěřitelné se stalo skutečností a já jsem v Indii. Cesta do Amritsaru proběhla bez problémů, busíkem na bus do Wagahu, pěšky přes hranice, kde nebyla ani noha (neděle byl asi dobrej nápad) a kde jsem absolvoval, opět zcela paradoxně u pákistánských celníků, tentokrát již opravdu důkladnou prohlídku báglu (rozbalení lékárničky, spacáku, nakukování do tyček od stanu, vymačkávání pasty na zuby, atd.), i když tentokrát zase celník zapomněl na horní víko báglu.
Pro sikhy rituální koupel v posvátném jezírku sarovar, která jim má obnovit síly a očistit karmu.
Do Amritsaru jsem z hranic chtěl jet rikšou do Attari a pak busem, ale rikša žádná nebyla, a tak jsem jel se 2 Japonci taxíkem za 100.
Free bus z nádraží ke Golden Temple byl tak strašně narvaný, že mě ani ve snu nenapadlo přidat se do tlačenice. Kus jsem šel pěšky a kus se nechal svézt rikšou.
Rikša, v Indii základní dopravní prostředek
Ubytování u sikhů v Golden Temple je pohodové, kolem poledního jsem se zkusil dostat na jídlo, které se v obrovských jídelnách poskytuje zadarmo, ale opět tam byl takový dav, že jsem se šel projít, vybrat peníze a najíst se normálně v hospodě. Indie vypadá docela dražší než Pakoš, protože ceny jsou podobné, ale kurs je v poměru 58/45 a čápátí mnohem menší!!!
Jedinou stinnou stránkou ubytování u sikhů je jejich odpor ke kouření, což jsem velmi rychle zjistil, když jsem si zapálil před chrámem v domnění, že se nesmí kouřit jen uvnitř areálu, a venku před ním ano. Asi ne, protože mě hnali až hystericky a to i z postranních uliček. Nakonec jsem vydedukoval, že prostě žádná budova chrámu nesmí být v dohledu. I tak ale na kuřáka koukají skrz prsty.
Večer jsem šel na jídlo do chrámu, což je zážitek sám o sobě. Nejprve rvačka o vstup do obrovské dvoupatrové jídelny a pak společná konzumace čápátí a čočky s dalšími stovkami poutníků v tureckých sedech na zemi v dlouhých řadách jeden vedle druhého po celé délce jídelny. Systém stravování funguje tak, že do jídelny v jednom patře se vpustí dav a zatímco jí, kumuluje se před budovou další dav, který je vpuštěn do druhé jídelny, kterou mezitím opustila předchozí várka strávníků. Celkem se zde na jednu várku nají až na 5000 hladovců. Jídlo je vždy zahájeno modlitbou, kterou zpívá k tomu určený sikh, procházeje se po jídelně. Po pomodlení se do řad vrhnou další sikhové s pozinkovanými kýbly, ze kterých na ocelové talíře typu Góvinda nakydnou člověku naběračku dalu (vařené čočky) a dají čápátí, které je ovšem velmi nedobré, neb je vyráběno v přilehlé automatické pekárenské lince, kterou se sikhové chlubí, ale která nedokáže upéct dobré čápátí. Nedokážu si představit, jak čápátí pro ty davy pekli dříve ručně.
Večer absolvuji výlet na net, kam jsem přišel pozdě, ale nevěděl jsem o tom, protože jsem si přeřídil jen minuty přes celou a ne už hodinu, takže jsem si je v podstatě místo o ½ hodiny napřed přeřídil o ½ hodiny vzad.
Čeho jsem si ve Zlatém chrámu okamžitě všiml, byl smrad nohou, neb do areálu se nesmí v botách a tak všechny ty davy chdí bosí po hrubých jutových kobercích (ty jsou tam proto, aby se poutníci nespálili o sluncem rozžhavenou dlažbu), a všechno hrozně smrdí. Že by indické uvítací znamení?
