Článek
Po včerejší debatě s partičkou mladých Čechů, kteří právě přijeli z Ladakhu a Kašmíru a po dnešním studování mapy a průvodců, jsem jakž takž naplánoval svou další cestu. Vlak do Pathankotu, Dharamsala, Manali, Shinggo La, trek do Padumu a buď dál do Lamayuru trek nebo bus do Kargilu a poté Leh a zpět do Manali, kde se mi snad podaří nechat nějaké věci. Pak přesun do Garhwalu a pak již asi Nepál.
Musím říci, že čeští hoši byli báječní a nesmírně mi připomínali mě samého s dalšími 3 kamarády v Jižní Americe před 30 lety (z dnešní perspektivy). Ještě než jsem je uviděl přicházet do sikhské ubikace, již jsem slyšel velmi hlasité hlášky: „Ty krávo, tady je to fakt pohoda!“ atp. Navíc hráli přesně jako my karty a navíc ještě šachy.
Jeden z mnoha pokojů pro poutníky v gurdhawaře Zlatého chrámu
Snídani jsem si dal v langaru, tedy výše popsané místní společné jídelně. Opět byl dal (čočka) a čápátí. Následovala prohlídka sikhského muzea plného v podstatě jen obrazů Sindhů a bojových výjevů. Nic moc. Ráno jsem si ještě před snídaní prošel celý areál chrámu před tím, než se udělalo vedro.
V poledne jsem se šel rozšoupnout do Pizza House, kde jsem si paradoxně dal chow mein, jak jinak než vegetariánské. Mám pocit, že v Amritsaru nejde sehnat maso. Jelikož jsem nebyl zrovna dvakrát nasycen, zazdil jsem to u stánku dalším obědem (co jiného než čočka a paratha) za krásných 5,- Rupek.
Před Zlatých chrámem v Amritsaru, Indie
V gurdhawaře jsem vysomroval mýdlo na praní a vypral již pěkně zasmrádlou košili. Stále si tu s kouřením připadám jako vyvrhel, a to chodím skoro ½ km od chrámu. Po zemích jako Turecko nebo Pákistán je to paradox, připadat si jako kuřácký vyvrhel. Též se zabývám myšlenkou najmout na nadcházející treky koně nebo nosiče. Uvidíme.
Večer net a večeře v langaru.
