Článek
Večer jsem se již v podstatě rozhodl, že na poslední trek ve svém plánu, Owir An, kašlu, ale přesto jsem nechal budík na 5.30, kdyby mé zhuntované tělo chtělo náhodou přeci jen vyrazit. Nechtělo a tak si ještě hodinku přispávám a přidávám se k Joyce, se kterou od 7 do 8.30 čekáme v zaprdelákovaném Mastuji na džíp do Chitralu. Vydupávám si místo na korbě (místní to nejsou nikdy s to pochopit a vždy to vyžaduje spoustu důrazného přesvědčování, že chci na korbu nebo na střechu.
Tentokrát se zdá, že s korbou dělám chybu, neboť mě zadek z rozbitého terénu a divoké jízdy začíná bolet prakticky ještě v Mastuji, a tak je sezení třeba kombinovat se stáním. Džíp se docela plní, ale v jednom městečku všchni vystupují a já mám celou korbu pro sebe. Cestu přerušují jen zastávky na dolití vody do chladiče, oběd a odstranění poruchy, ale po 6 hodinách nakonec dorážíme v pořádku do Chitralu, který je na první pohled celkem sympatický. Ubytovávám se v hotelu Al-Farooq za 120,-. Sprcha a oběd uvařený z jídla na trek, tedy kolínka, která se zde jmenují elbow macaroni, ale značka je Kolson, takže pro Čecha jsou to vlastně tuplovaná kolínka, elbow neelbow.
Hindukúš, Chitral, Pákistán.
Po mňamině se vydávám zaregistrovat na policejní stanici a plynule pokračuji do internetového café Computer World, kde trávím hodinu a čtvrt e-mailováním, zjišťováním letu, kterým by mohli Mára, Houba & spol. letět z Islámábádu, abych je mohl odchytit a poprosit o čelovku, popř. po nich poslat nějaké věci domů. Ha, právě jsem vypsal 1. propisku. Též jsem se stihl podívat na web Lonely Planet, kde jsem našel velmi optimistický příspěvek o sólo cestě stopem Tibetem holkou, což mě příjemně naladilo na variantu nutnosti jet přes Tibet. Dokonce o tom vážně uvažuji.
