Článek
Dnešek byl zase jeden z těch povedených, hodně dlouhých dní. Začal v 5.00 vstáváním na mikrobus do Péšavaru, který měl bohužel nejméně místa na nohy ze všech dopravních prostředků, ve kterých jsem doposud jel a kam jsem se nevešel ani na výšku. Navíc byl poctivě narván k prasknutí (18 dospělých + řidič + 5 dětí), resp. na místní poměry asi ne, ale na 13hodinovou cestu, ze které dvě třetiny času vedly po ukrutné nezpevněné cestě, ano. Ještě teď mám kolena zatlačená v kyčlích a hlavu otlučenou jako Mike Tyson, protože každý rygol mi s ní mrsknul o sloupek okna, když jsem poklimbával. Řidič (vypadal jako Hudy) mi na jedné ze 3 zastávek nabídl hašiš, ale zdvořile jsem odmítl a modlil se, aby on to s kouřením nepřehnal. Nepřehnal, a v pořádku nás dovezl do Péšavaru, kde mi vyjednal rikšu na bus do Rávalpindí.
Byl to hrozný fofr a všechno se odehrávalo jaksi mimo mojí kontrolu. Předávali si mě jako horký brambor (řidič, rikšák, průvodčí busu do Pindí), aniž bych měl tušení, kde jsem, kam mě vezou, atd., a to hrozně nemám rád.
Nicméně velký bus vyrazil v 7.00 a já se radoval a těšil na pohodlnou cestu, protože nás tam bylo dohromady tak 15, ale bus zastavil, sotva vyjel, a okamžitě se naplnil, a tak to šlo až do Pindí. Chvíli narváno, chvíli poloprázdno. Dav vždy hromadně vystoupil a zanedlouho přistoupil další dav. Navíc jsme za Taxilou píchli, což znamenalo další zdržení až nakonec ze 3 avízovaných hodin byly 4 a ne na Pir Wadhai, kde měl bus končit, ale někde u nějaké pumpy (naštěstí již v Pindí), protože řidiči se podařilo totálně oddělat převodovku a málem urazit na železničním přejezdu obě nápravy, neb motor chcípl. Takže jsme samospádem dojeli k oné pumpě, kde jediný přítomný rikšák na můj odvoz kašlal s tím, že jde spát, ale naštěstí jsem usmlouval tágo za 100,- Rs na 70 a to mě již v pohodě odvezlo do „mého“ hotelu Al Fallah. Cestu busem zpestřila potyčka, či spíše rvačka, při které jsem také jednu dostal. Naštěstí nechtěně. Cestující, celkem velmi solidně vypadající, chtěl napálit jednu průvodčímu, který mu nechtěl zastavit tam, kde si řekl, ale netrefil se a ránu jsem schytal já, sedíce na sedadle do uličky. V podstatě bych ránu průvodčímu přál, protože to byl pěkný hajzlík (podle mě mě pěkně natáhl, řekl si o cigáro bez slovíčka prosím či děkuji – musel jsem ho to naučit – a vůbec mě pěkně otravoval).
Ubytoval jsem se a vyrazil pro něco k pití, pak zkusit, zda nebude takhle pozdě ještě někde net, a pak si dal jídlo v nějaké hamburgrárně, které za ty prachy stálo pěkně za prd. Honila mě tím pádem mlsná na oříšky, a tak jsem se ještě vydal do hloubi Saddar Bazaaru, zda někde neseženu křupky. Místo křupíků jsem našel non-stop net, celý natěšený jsem tam tedy naběhl, ale bohužel jsem se nedostal na seznam.cz, takže nic. Byli tam sympatičtí chlapíci a zkoušeli to všemožně, ale neúspěšně a nic za to nechtěli.
Celý den završila svým přeběhnutím přes mou cestu černá kočka, z čehož plynoucí smůla se, doufám, vyčerpala tím, že jsem si málem usekl levačku o větrák, když jsem si svlékal košili od salwáru. Kočka totiž přeběhla již po půlnoci, takže bych strašně nerad, aby se smůla projevila např. tím, že nechytnu kluky či jinak.
Popis cesty z Chitralu tak, jak jsem jej napsal do e-mailu svým přátelům a blízkým:
„…a mně nezbylo než podstoupit další ďábelskou jízdu z hor do nížin. Tentokrát nebyla ďábelská ani tak ve smyslu strachu o holý život (i když řidič nebyl škrt a v půlce cesty mi nabízel, zda nechci „zahulit“ s ním), jako ve smyslu fyzického utrpení, protože mikrobus Toyota Hiace měl ze všech mikrobusů, ve kterých jsem dosud jel, nejméně místa na nohy (tzn. cca o půl metru méně než měří mé stehenní kosti) a nevešel jsem se do něj ani na výšku, což v kombinaci s 18 cestujícími, 1 řidičem, 1 pomocníkem řidiče a 5 dětmi a 13 hodinovou jízdou po cestách necestách se třemi zastávkami snad situaci trochu přibližuje.
Cesta po přesednutí do velkého autobusu z Péšavaru do Rávalpindí také nebyla jednoduchá, i když měla být, neb nejprve jsem dostal ránu pěstí, která byla při rvačce v uličce určena průvodčímu, ten však stačil uhnout a v trajektorii pěsti jsem bohužel seděl já, a pote řidič nejdřív píchnul, pak naštěstí již na předměstí Rávalpindí před půlnocí zcela zrušil převodovku, následkem čehož mu chcípnul motor, takže nedobrzdil železniční přejezd, čímžtopádem urval nápravu. Naštěstí nějakým zázrakem celé to monstrum převlečené za autobus ukočíroval do škarpy u benzinové pumpy, kde nás prostě vyšoupl ven a poraďte si, jak umíte.
