Jak se chodí Českým Švýcarskem po kůrovcové kalamitě

Situaci a průchodnost cest si ukážeme na mnoha fotografiích. Rozdělil jsem je do několika kategorií, od těch snadno průchodných až po ty průchodné velmi obtížně, resp. téměř neprůchodné.

Jako u minulých článků s fotografiemi upozorňuji, že nejsem fotograf, tak prosím o shovívavost s kvalitou snímků :-)

Několik turistických tras je stále zavřených, ale správa parku se postarala (a dále stará) o zprůchodnění většiny tras. Tak byly na řadě míst kolem cest uschlé smrky vykáceny, aby v případě pádu nespadly na cestu; výše ve svahu byly smrky ponechány přirozenému rozpadu.

Takto vypadal les před kůrovcovou kalamitou v Kyjovském údolí na severu parku:

Takto vypadá asfaltka Kyjovským údolím dnes po kácení smrků u cesty (na svazích ale ponechány):

Obdobná situace je na České silnici od Vysoké Lípy na sever k hranici. Tentokrát totéž místo na srovnávací fotografii z let 2013 a 2023.

Totéž místo v roce 2023 po kácení:

Kácení proběhlo také u méně frekventovaných turistických tras. Tady je obrázek z červené značky mezi Mezní Loukou a Vysokou Lípou po likvidaci suchých stromů:

Někde se chodit dá velmi dobře, i když suché smrky pokáceny nebyly. To platí především v roklích, kde za těch pět sedm let od kůrovcové kalamity dosud nedošlo k popadání suchých smrků.

Takto to vypadalo loni na Staré Doubické cestě v severní části parku: suché stromy stojí, pod nimi roste bohatý podrost. Ten je tvořen z 99 % opět smrky; za jak dlouho asi i je dostihne osud jejich „rodičů“ v podobě sucha a kůrovce?

To jsou většinou místa mimo značené turistické cesty, kde po kůrovcové kalamitě správa parku ponechala lesy samovolnému vývoji a poté zde vítr suché stromy „pokácel“.

Zde jsou tři srovnávací fotografie ostrohu mezi Mlýnskou roklí a Českou silnicí v prostoru Jetelového a Mezního dolu. Stav v roce 2004:

Totéž místo o deset let později (fotka je bohužel příliš tmavá):

A totéž místo (!) loni:

Na nejnovější fotce je vidět, že místo průchodné je, ale popadané stromy a bohatý podrost (bříza, smrk, borovice, buk) nám chůzi trochu komplikují (nemluvě o místech s kapradím, které v těchto příhodných podmínkách dosahuje výšky přes dva metry…).

A podobné místo na fotografiích z let 2013 a 2023:

Takových míst je v národním parku skutečně mnoho. Nevadí-li popadané stromy příliš na ostrohu, ve zdejších úzkých roklích to vadí podstatně více…

Takto vypadal les v rokli Dolní dvoják v severní části parku v roce 2005. Běžný smrkový les, ve kterém pohyb komplikuje jen močál na dně rokle (pro usnadnění pohybu se do takových roklí pokládaly hatě, které jsou na fotce vidět):

Loni už byla cesta Dolním dvojákem komplikovanější:

A podobná situace na druhé straně národního parku ve Svinské dolině neboli na Koutském potoku:

Když se pak skoro plazíte pod takovými kmeny, vypadá to nad vaší hlavou takhle:

I v dalším případě je situace obtížná. Hlavně tam, kde se k popadaným stromům přidá i nálet dvou, tří či čtyřmetrový smrčků.

Takový les zde roste asi takhle: tři srovnávací fotografie Krahujčího dolu z let 1999 (foceno ještě na film, takže jsem tuto fotku musel přefotit z fyzické fotografie), 2009 a 2019:

Stejné místo v roce 2009:

A stejné místo v roce 2019:

To je dolní část Krahujčího dolu. Zde je rokle ještě průchodná docela dobře. Horší to je v její střední části.

Krahujčí důl, střední část, 2004:

Totéž místo po 10 letech:

A totéž místo o dalších 10 let později:

A nahoře se již jedná o dost adrenalinovou záležitost:

Totéž místo o 10 let později:

A loni v roce 2024 (tato fotka je focena pár metrů vpravo od původního místa, protože kvůli padlému smrku z původního místa nešla vyfotit):

A nejhorší situace je ještě výše. Převis Slepičák těsně pod Dlouhou úbočnicovou cestou v roce 2004:

A stejné místo o 20 let později:

A Slepičák z druhé stany rokliny v letech 2004 a 2024:

To byl tedy průchod Krahujčím dolem. Vzdálenost? 389 metrů vzdušnou čarou.

Doba nutná pro průchod těchto necelých 400 metrů délky s převýšením 96 metrů (pravda, s nalezením místa a vyfocením šesti fotografií)? 1,5 hodiny! Fotografie ve spodní části focena 8:27, Slepičák 9:57.

A pak jsem ještě asi čtvrt hodiny hledal schůdnou trasu na Dlouho úbočnicovou cestu, která jde 30 metrů (a 10 metrů výškových) nad převisem Slepičák. Nevím nevím, zda si v roce 2034 tento výlet raději neodpustím…

To jsou všechna místa v klidové zóně národního parku, protože tam je to mimo turistické cesty zakázáno :-)

Ostatně někde taková klidová zóna k návštěvě ani moc neláká:

Dole je Střelecký důl, kdysi se kolem této cedule dalo v pohodě projít do Zadních Jetřichovic… Dnes by asi bylo rychlejší vzít to trojnásobně delší cestou…

A ještě někde se chodit nedá. Resp. dá, ale trochu to postrádá smysl. To jsou ta místa, kde nový les přímo bují.

A kde by po deseti letech srovnávací fotografie ani být foceny nemusely. Podíváme se na dvě taková místa: na jižní svah Růžovského vrchu v jihozápadní části parku (odtud budou dvě srovnávací fotografie) a do Velkého Můstkového dolu v severovýchodní části parku.

Patník č. 71 na Růžovském vrchu v roce 2008:

A týž patník ukrytý za mladými buky v roce 2018:

A nedaleký patník č. 80 z roku 1752 (jak tu asi les vypadal tehdy?) v roce 2008:

A totéž místo o deset let později:

A Velký Můstkový důl na fotkách z roku 2004, 2014 a 2024:

O deset let později smrčky trochu povyrostly:

A stejné místo loni po dalších deseti letech; výhled do rokle už není nic moc :-)

Toť pro dnes vše, další srovnávací fotografie snad někdy příště, bude-li o téma zájem…

Archiv autora.

www.mapy.cz.