Hlavní obsah
Cestování

Srovnávací fotografie Českého Švýcarska, nyní v okružním výletu

Foto: Matěj Hronský

Řeka Kamenice.

V minulém článku o změnách lesa v Českém Švýcarsku jsem srovnávací fotky rozdělil do několika kategorií. V tomto článku si projdeme jeden čtyřhodinový okružní výlet, na kterém uvidíme všechny tyto kategorie.

Článek

Jako i u minulého článku hned na úvod upozorňuji, že nejsem fotograf. Proto prosím o shovívavost při posuzování kvality fotografií :-)

Starší fotografie jsou z let 2003-2004, novější 2022-2024; datum bude vždy uvedeno pod fotkou.

Výchozí místo

Výchozím místem bude parkoviště na Mezní Louce. Dá se sem dojet autem nebo autobusem od západu z Hřenska i od východu z Jetřichovic.

Fotografie z jednoho zamračeného říjnové dne roku 2004, v létě je zde mnohem příjemněji.

Foto: Matěj Hronský

Mezní Louka, 2004.

Naše kroky dále povedou po modré značce na východ směrem k Zámečku a Vysoké Lípě, kam však nedojdeme. Původně vedla modrá značka tzv. Soorgrundem ke Kamenici do Divoké soutěsky. Dnes je ale uzavřena a kdo chce z Mezní Louky do Divoké soutěsky (Edmundova, dříve Tichá soutěska je stále uzavřena), musí zvolit zelenou značku na Meznou a pokračovat dále ke Kamenici.

V této, západní části národního parku začala v roce 2018 kůrovcová kalamita, proti níž správa parku zasahovala plošnými holosečemi. Další vývoj byl ponechán přírodě, takže výsadba neproběhla. Kolem sebe vidíme plošinu bez uschlých smrků, porostlou překvapivě vysokým náletem břízy s příměsí smrku, borovice, místy i buku.

Pokračujeme na východ po modré a postupně se objevují i staré stromy: vpravo dubina, vlevo bor, samozřejmě se smrky a buky; vlevo se nachází také přibližně dvacet let stará oplocenka s jedlemi. Krátkým sestupem se dostaneme téměř k silnici, ale značka pokračuje lesní cestou vedle ní. Vlevo jsou tři asi tak 150 let staré javory a pod nimi nálet javoru, habru a buku, vpravo je mladší, asi třicetiletý smrkový les.

Po chvíli značka ústí na silnici, po které však vede 200 metrů. Zde jdeme nejprve stinným starým bukovým lesem, ale už po několika desítkách metrů vidíme opět na obou stranách (vlevo je svah Větrovce, vpravo údolí Malé Bělé) stopy po kůrovcové kalamitě; i zde byly uschlé smrky částečně pokáceny a odvezeny.

Nová cesta

Stojíme nyní na malém parkovišti. Silnice i modrá značka zatáčejí vpravo, my je však opustíme a dále půjdeme po asfaltové cestě (po níž vede cyklostezka) dále k východu. Cesta stoupá úpatím Větrovce, po pravé straně dole je Svinský důl, kudy dříve vedla žlutá značka na Českou silnici a Vysokou Lípu.

Kolem této cesty rostl ve spodní části smíšený les starých smrků a mladších, třiceti- až padesátiletých buků. I zde smrky odumřely a zůstal mladý bukový les.

Foto: Matěj Hronský

Nová cesta v roce 2017.

Výše je původní sto i více let stará bučina, promíšená malými smrky a místy borovicemi. Zde bylo dospělých smrků velmi málo, a tak si les zachoval svůj původní ráz.

Po přibližně půlhodině se dostaneme na křižovatku několika cest. Hned vlevo vede červená značka přes Větrovec k Vysoké Lípě a dále po směru hodinových ručiček asfaltka do Hlubokého dolu a dále přes Zadní Jetřichovice do Saska. Vpravo od ní cesta, která se záhy rozdvojuje na dvě větvě: jedna vede na Jedlinu (kde ovšem žádné jedle již nerostou), druhá Mlýnskou roklí do Zadních Jetřichovic). Vpravo pokračuje asfaltka s červenou značkou na Šaunštejn (Loupežnický zámek) a na Českou silnici.

My se vydáme asfaltkou do Hluboké rokle.

Hluboká rokle

Než dojdeme do této rokle, projdeme tzv. Tondovou dírou. Čtenář si jistě všiml dosavadní absence srovnávacích fotografií. Zde s nimi začneme.

Zde stávala v 19. století dehtářská pec, jak dosvědčuje její zbytek a také několik letopočtů, vytesaných do skály.

Foto: Matěj Hronský

Dehtářská pec v Tondově díře, 2005.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo v roce 2024.

Vidíme, že smrky, sežrané kůrovcem stále stojí, pod a mezi nimi roste nový bukový les. O kousek níže je situace podobná, jen suchých stromů zde stojí mnohem více a v podrostu nad bukem a smrkem zcela převažuje nálet břízy.

Foto: Matěj Hronský

Hluboký důl, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

Uschlým smrkovým lesem s bohatým podrostem břízy pokračujeme dále necelý půl kilometr, až dojdeme na křižovatku této asfaltky s Hlubokým dolem. Cestou si výše na levém svahu můžeme všimnout spáleniště - zde končil požár roku 2022, přes údolí se nedostal. V celém údolí kůrovec zničil všechny smrky, které zčásti stále stojí, zčásti leží zlomené; mezi nimi mohutný nálet především borovice.

Foto: Matěj Hronský

Křižovatka Hlubokého dolu a Tondovy díry, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

Zatím jsme si tedy prošli tři typy lesa: Na začátku původně kůrovcem napadený smrkový les, který byl holosečně vykácen. Dále téměř původní (či moderně řečeno "přírodě blízký") les, dubinu a bor nedaleko Mezní Louky a bučinu na Nové cestě.

Nyní vcházíme do čtvrtého typu lesa Českého Švýcarska: les zničený kůrovcem, člověkem ponechaný svému osudu, následně spálený požárem v roce 2022 a opět člověkem ponechaný svému osudu (čímž myslím absenci sadby, takže všude na spáleništi je masivní nálet břízy).

Foto: Matěj Hronský

Hluboký důl, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

A o něco výše…

Foto: Matěj Hronský

Hluboký důl, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

A totéž místo shora: Zde se správa parku snažila kácením zastavit kůrovcovou kalamitu - nepovedlo se! Foto je z roku 2019 (srovnávací fotografii zatím nemám, bude až v roce 2029 :-)

Foto: Matěj Hronský

Hluboký důl, 2019.

Hlubokým dolem jsme vystoupali do malého sedla. Před námi je Spavý důl, kudy se dá dojít zpět na Mezní Louku. My si ale výlet prodloužíme a zabočíme doprava na Dlouhou úbočnicovou cestu, která se vine kolem vrchu Bouřňák.

Dlouhá úbočnicová cesta

Stále se nacházíme v místech bývalého dospělého smrkové lesa s příměsí buku, zničeného kůrovcem (buky samozřejmě vydržely), ponechaného svému osudu, následně spáleného požárem a nyní s plošným náletem břízy ještě z roku 2022.

Takto zde vypadal les v roce 2019 po kůrovcové kalamitě; i zde bude srovnávací fotografie až v roce 2029…

Foto: Matěj Hronský

Dlouhá úbočnicová cesta, 2019.

Oplocenka na fotografii byla taktéž požárem spálena, ale duby v ní prokazují pozoruhodnou schopnost regenerace a z kořenů nyní již vyrážejí nové výhony.

Cesta se dále vine pod Bouřňákem a nad Hlubokým dolem, odkud na ní ústí menší rokliny Horní Pěnkaví, Dolní Pěnkaví, Krahujčí důl a Střelecký důl. Zde se oheň někde dotýkal cesty, někde jej hasiči dokázali udržet výše na Bouřňáku, takže se alespoň část lesa podařilo zachránit.

Foto: Matěj Hronský

Dlouhá úbočnicová cesta, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

Dále po cestě stopy požáru mizí a jsou patrné jen výše na Bouřňáku. Opět vstupujeme do lesa sežraného kůrovcem a ponechanému svému osudu. Zatímco na požářišti se v podrostu vyskytuje převážně jen bříza, zde naopak vlivem dříve nebývalého světla dobře prosperuje původní smrkový podrost.

Foto: Matěj Hronský

Dlouhá úbočnicová cesta, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

A o kus dále…

Foto: Matěj Hronský

2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024

A ještě o něco dále…

Foto: Matěj Hronský

2005.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2025.

Tato část cesty se stále vine úbočímBouřňáku, ale již jeho severní strany; vpravo dole již není Hluboký, ale Malý Kozí důl, odkud na cestu ústí Dolní a Horní Polenová rokle. Podobné výjevy jako na fotografiích se nám nabízejí i dále, a tak se posuneme o přibližně kilometr dál.

Na další fotografii je vidět, že smrky kromě kůrovce ničilo i sucho, protože takto mladé smrky kůrovec nežere… První fotografie je z roku 2014, nikoli 2004 jako předchozí, druhá opět 2024. Vlevo ale můžeme vidět, že některé smrčky sucho i kůrovce vydržely…

Foto: Matěj Hronský

Hustý mladý smrkový les 2014.

Foto: Matěj Hronský

A jeho zbytky o deset let později…

O 200 metrů dále Dlouhá úbočnicová cesta končí. Tato cesta byla totiž vybudována čistě za účelem těžby dřeva někdy v první polovině 19. století a zde, u ústí Malého Kozího dolu se napojuje na starou stezku od Mezní Louky do Saska. Jak stará tato stará stezka vlastně je, těžko určit, ale jistě byla používána již na přelomu 17. a 18. století, jak o tom svědčí jedno z dat, vysekaných ve skále (srovnávací fotka bude o něco níže).

Na dvou fotografiích je srovnání stavu křižovatky Malého Kozího dolu a Dlouhé úbočnicové cesty v letech 2005 a 2024.

Foto: Matěj Hronský

2005.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo v roce 2024.

Dále pokračuje po staré stezce směrem k Donnesgrundu, tedy Bouřnému či Hromovému dolu. Okolo se střídají místa s odumřelými smrky s místy bukového lesa.

Zde slíbená fotka dokazující stáří této cesty: na skále vlevo je vytesáno datum 1708 (opět srovnávací fotky z roku 2005 a 2024).

Foto: Matěj Hronský

2005.

Foto: Matěj Hronský

A totéž místo v roce 2024.

Po několika krocích jsme v malém sedle, odkud cesta padá do Donnersgrundu k Mezní Louce. Zde jsou opět viditelné stopy požáru z roku 2022. Srovnávací fotografie zde nemám, ale loni jsem vyfotil pohled ze sedla přímo na sever k Oltářnímu kameni, odkud se požár šířil. Zatímco na jiných místech je dvouletý nálet břízy překvapivě vysoký, zde se loni teprve rozvíjel…

Foto: Matěj Hronský

2024.

Donnersgrund

Začínáme sestupovat do Donnersgrundu, jehož krásný starý bukový les byl alespoň v této části rokle požáru ušetřen. Les se tedy moc nezměnil, a tak si ukážeme jen dvě fotky, aby byla vidět krása zdejšího lesa.

Foto: Matěj Hronský

Donnersgrund, 2010.

Foto: Matěj Hronský

Donnersgrund, 2015.

V nižší partii rokle jsou vidět stopy kůrovce, požáru i lidské snahy kácením smrků kůrovce zastavit.

Na první (resp. druhé, protože ta první je z roku 2004) fotografii jsou vidět jak kůrovcové smrky, tak vpravo požárem spálené mladé buky (jiné zkáze unikly, protože tady byl požár zastaven).

Foto: Matěj Hronský

Donnersgrund, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

O pár kroků níže jsou patrné stopy kůrovce i požáru…

Foto: Matěj Hronský

Donnersgrund, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

Vpředu další fotky byly smrky na začátku kůrovcové kalamity káceny, vzadu později ponechány svému osudu, když se holoseče ukázaly jako neúčinné. Na druhé fotce je také vidět rozdíl mezi požárem zasaženou a nezasaženou částí - svah vlevo byl požáru ušetřen, svah vlevo byl požárem sežehnut…

Foto: Matěj Hronský

Donnersgrund, 2004.

Foto: Matěj Hronský

Totéž místo, 2024.

A jsme téměř u konce výletu. Dále po cestě je po půl kilometru parkoviště na Mezní Louce, kde jsme výlet začínali. Na čtyřhodinové (někdo stihne za tři, jiný za pět hodin) cestě jsme prošli snad všechny kategorie lesa Českého Švýcarska: původní, žádnou katastrofou nezasažený les, na začátku kůrovcové kalamity lidmi holosečně kácený smrkový les, smrkový les po zasažení kůrovcem ponechaný svému osudu i obě varianty spálené požárem v roce 2022.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz