Článek
Požár, který vypukl v létě 2022 v Českém Švýcarsku, máme stále všichni v dobré paměti. Byl tím největším v historických pramenech zaznamenaným požárem v této oblasti. Svým rozsahem překonal dosud největší lesní požár, který v téměř stejných místech vzplanul před 180 lety, v létě roku 1842. Na něj již samozřejmě nikdo nepamatuje, pojďme si jej tedy připomenout; jak vznikl, jak probíhal, jak byl hašen a uhašen, jaké škody napáchal a jak probíhala obnova lesa.
Dejme slovo tomu nejpovolanějšímu, tehdejšímu lesmistru Hönigovi z lesní správy bynoveckého panství, který byl jedním z prvních na místě požáru, následně spoluřídil hasební práce a poté obnovu lesa. Osm let po požáru, v květnu 1850, lesmistr Hönig sepsal zprávu do časopisu České lesnické jednoty[1] Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde;[2]článek vyšel pod názvem Der Waldbrand in der böhmisch sächsischen Schweiz vom 31. August bis 16. September 1842.[3]
Léto roku 1842 bylo velmi suché. Kronika nedaleké Vysoké Lípy uvádí: „Rok 1842 je pamětihodný pro trvalé své sucho. Po dobu skoro pěti měsíců nespadlo zde ani kapky deště.“[4] Lesmistr Hönig pak píše: „Léto 1842 bude ve všech pamětních knihách označeno jako horké a nanejvýš suché. Stálá vedra a nedostatek deště proměnily vše v naprostý troud.“[5]
Kdy a jak požár vznikl, se nikdy přesně zjistit nepodařilo. Stalo se tak v brzkém odpoledni dne 31. srpna 1842, jistě před půl druhé. Příčina požáru se zjistit nepodařila, připsána byla střelné ráně, kterou slyšeli někteří svědci. Příčiny ovšem mohly být i jiné, za připomenutí stojí stále opakované zákazy kouření v lese.
Dne 31. srpna 1842 v půl druhé odpoledne nedaleko Tří pramenů probíhala přejímka dřeva, které se účastnil lesmistr Hönig, nadlesní Kessler, lesní kontrolor Forstmeister (přiléhavé jméno, Forstmeister německy znamená nadlesní) a lesmistr, hřenský revírník Hantschel. V půl druhé odpoledne běžel údolím Dlouhé Bělé jeden z mezenských dřevorubců a křičel: „Oheň!“ Místem vzniku požáru byla lesní parcela I/7 v mezenském revíru, tedy východní svah Thorgrundu či ostroh nad svahem, přes cestu k dolní stanici lanovky k Pravčické bráně. Na této parcele rostl les obmýtního stáří (tedy přibližně stoletý), bez vřesu nebo jiného podrostu, na zemi jen s mechem. Jak píše lesmistr Hönig: za normálního stavu by se nebylo třeba zvláště obávat, za tehdejšího sucha byl ovšem mech jako troud, a navíc foukal silný jižní vítr. Ten hnal oheň na sever na parcelu I/6, porostlou světlým borovým lesem s vřesovým podrostem a dále pomocí vyschlých lišejníků na 20-40 metrů vysoké skalní stěně na parcelu I/3 (u dnešní Gabrieliny stezky západně od Pravčické brány). Odtud oheň přeskočil do hřenského revíru na parcely XIII/a a XIII/10, tedy severně a severozápadně do oblasti Jeleního dolu a následně přes něj na sever na parcelu XIII/9. Toto šíření lesmistr Hönig poeticky, byť pochopitelně strašidelně popisuje: „Když se oheň dostal nahoru, přeletěly kuličky smůly, unášené silným větrem, hlubokou a širokou rokli Jelení důl a jako rakety ve vzduch praskaly a dopadaly na parcelu XIII/9.“
Čtyři zmínění lesníci Hönig, Kessler, Forstmeister a Hantschel vyběhli od Tří pramenů nad Pravčickou bránu, což jim podle Hönigova odhadu zabralo asi deset minut, to již hořela parcela XIII/9. Oheň se dále šířil nekontrolovaně dále na sever do Saska a během dvou hodin překonal vzdálenost 500 sáhů, tedy přibližně 950 metrů. Zatímco se ale tyto první dvě hodiny, poháněn jižním větrem, šířil jen severním směrem, nyní směry všemi – v korunách stromů vítr oheň unášel dále na sever, ale při zemi v mechu a vřesu se oheň šířil dokonce i proti směru větru. Bylo třeba začít s hasebními pracemi, a tak byl utvořen trojúhelník, v jehož jižním vrcholu pod Pravčickou bránou práce řídil lesmistr Hönig, v západním vrcholu u Jelení louže lesní kontrolor Forstmeister s revírníkem Hantschelem a ve východní vrcholu u Křídelní stěny nadlesní Kessler. Přítomný lesní personál a dřevorubci však byli vyzbrojeni jen sekerami a pilami a sami mnoho nezmohli. Přibližně kolem půl čtvrté, tedy dvě hodiny po zpozorování požáru, pak přibyli obyvatelé okolních vesnic, nejdříve z Hřenska a Mezné, vyzbrojení již alespoň motykami nebo rýči. Tito pak byli rozdělováni podél úseček pomyslného trojúhelníku a započali s obvyklými pracemi při požáru, především kopáním příkopů, kolem nichž pak dřevorubci rozšiřovali průseky; podobně se pracovalo i na saské straně, kde práce řídil vrchní lesmistr von Hacke.
Nic však nepomáhalo, silný vítr neustával a oheň snadno tyto průseky překonával – během tří hodin již hořelo 300 jiter lesa, tedy 170 hektarů. Nyní se oheň šířil především dvěma směry, na sever a na západ, takže vyvstalo nebezpečí pro blízké obce Hřensko a Schmilku. Kolem páté hodiny se naštěstí vítr změnil a oheň nyní postupoval naopak na východ. Tím byly sice zmíněné obce mimo akutní nebezpečí, zato na východě zuřil požár nerušeně dále. Zde zachvátil parcely II/9 a 10 v horní části Pravčického dolu a odtud na východ ke Křídelní stěně. Kolem šesté hodiny se vítr utišil, čímž se požár přestal šířit v korunách stromů, ovšem dále planul na zemi i v kořenovém systému; lesmistr Hönig šíření přirovnal k řece lávy.
První noc požáru z 31. srpna na 1. září tak přinesla uklidnění a vedoucí prací i se zástupci saské strany se mohli poradit, jak dále. Oheň byl místy pod kontrolou, těžká situace přetrvávala na východní straně požářiště. Bylo rozhodnuto dále pracovat obvyklým způsobem kopáním příkopů a vytvářením průsekům; ostatně o mnoho více se vzhledem k tehdejším možnostem dělat nedalo.
Mezitím se informace o požáru roznesla dále. Vrchnostenský úřad v Bynovci na všechny obce panství přidělil určitý podíl obyvatelstva k hašení a nařídil jejich pravidelné střídání po osmi hodinách, takže vždy ráno, v poledne a večer přicházeli čerství poddaní. Pomoc poslala i sousední panství Děčín, Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice a Lipová, a tak během tří dnů v každém okamžiku na hašení pracovalo několik stovek lidí (podle pozdějšího vyúčtování jim bylo rozléváno pivo i kořalka, k jídlu podáván chléb s máslem; stejně tomu bylo i na saské straně).
Ale to jsme trochu předběhli, vraťme se do první noci požáru z 31. srpna na 1. září. Ta proběhla bez výraznějšího šíření požáru, dokonce se za svítání objevila mlha a po ní mezi sedmou a osmou hodinou mírný déšť, jako zázrakem zrovna druhý den požáru. Požár sice neuhasil, ale alespoň poskytl pracujícím čas na rozšíření ochranných opatření především k ochraně Hřenska v okolí Dlouhého dolu a severněji v oblasti Tetřevích stěn; také vítr zcela ustal a nastalo bezvětří. S přílivem nových pracovníků byl vytvořen lidský řetěz od Tří pramenů Dlouhým dolem na sever, který stálým přísunem vody proléval půdu na kritických místech. Vzhledem k bezvětří se nyní požár šířil především na zemi a v podzemí, největším problém bylo opětovné vznícení hrabanky a kořenů na místech, které již byly pokládány za uhašené a bezpečné. Druhý den požáru, 1. září, byl tak naplněn pracemi na lokalizaci a izolaci ohně, na jeho přímé hašení nebylo ani pomyšlení.
Až třetí den požáru, 2. září, se vedoucí hasebních prací rozhodli dát povel k přímému hašení a zatlačování ohně zpět do již spálených oblastí. Jenže v okamžiku kdy, již bylo uvažováno o „generálním útoku“ na požár ve spolupráci se saskými lesníky, se na saské straně opět zvedl vítr a oheň se opět rozhořel. Jen na saské straně, neboť přeskočení hranice bylo usilovnou prací zabráněno. Noc z 2. na 3. září byla opět větrná, ale jako zázrakem k dalšímu rozšíření požáru nedošlo. 3. září, čtvrtý den ohně, bylo věnováno konečné lokalizaci, což se podařilo následujícího dne; také na saské straně, kde byla k likvidaci požáru komandována i armáda.
Pátý den požáru, 4. září již situace vypadala optimisticky. Jak vzpomíná lesmistr Hönig, objevil se dokonce na spáleništi jeden sedlák z Vysoké Lípy s prázdnými pytli, do kterých si chtěl nabrat popel jako hnojivo; Hönigovi dalo chvíli práce, než ho přesvědčil, aby bez popela odjel zase domů. Tento den byl požár konečně lokalizován. Hönig délku hranice požářiště odhadl na 3000 sáhů na české a přibližně stejnou délku na straně saské, což dohromady činí více než 11 kilometrů hranice, kterou bylo třeba stále kontrolovat. Téměř na celém území požářiště bylo vše spáleno, jen tu a tam (například v závěru Dolského dolu nebo část Jeleního dolu severně od Pravčické brány) kus lesa zkáze unikl. Dále probíhaly hasební práce spočívající především v hašení hrabanky, resp. jejím přehazování nakopanou hlínou, tak byl postupně oheň zatlačován zpět.
Šestého dne, 5. září, již byl oheň pod kontrolou. Dokonce byl zmírněn dohled nad hranicemi požářiště, takže nově jeden člověk dozíral vždy na 500 metrů hranice, a na obvodu požářiště začali dřevorubci kácet stromy, které by se ještě daly zobchodovat za běžnou cenu. Zároveň bylo stále postupováno dovnitř požářiště a oheň dohašován; stejně tak se dařilo i na saské straně.
Takto práce pokračovaly až do 9. září, tedy desátého dne požáru, kdy několik hodin vydatněji pršelo. Za uhašený byl však požár vyhlášen až 16. září, tedy sedmnáct dní po jeho vzplanutí. Nyní nastaly další starosti – jak pokračovat v likvidaci následků požáru, tedy především v odstraňování dřevní hmoty, jak zpeněžit zpeněžitelné a jak plochu znovu zalesnit.
Nejprve se ale podávejme na škody. Především se ocitáme trochu v úzkých, pokud se jedná o rozlohu požáru. Lesmistr Hönig se o výměře nezmiňuje, jako praktického hospodáře ho zajímaly finanční škody, tedy objem znehodnoceného dřeva a náklady na opětovné zalesnění. Musíme se obrátit k jiným zdrojům. Pomoc nám neposkytne ani saský lesmistr Blase, který v roce 1845 v Tharandter forstwischenschaftlichen Jahrbuche[6] uveřejnil článek o požáru na saské straně hranice; ani on se ale o celkové ploše nezmiňuje a rozebírá podobné otázky jako Hönig.
Máme k dispozici další zdroj – v srpnu roku 1850 se osmnáct členů České lesnické jednoty vypravilo na exkurzi na místo požáru, aby se podívali, jak proběhlo zalesnění; provázel je sám lesmistr Hönig. Jeden z členů exkurze pod pseudonymem „Waldmann von der Hasenheide“ v roce 1851 ve spolkovém časopisu uveřejnil popis exkurze.[7] Na straně 27 uvedl plochu zasaženou požárem; předpokládám, že čísla mu sdělil právě Hönig. Čísla sice obsahují dvě tiskové chyby, ale snadnou nápravou se dostaneme ke správným číslům. Je uvedeno, že na české straně bylo spáleno 156 jiter 397 čtverečních sáhů, na saské 765 jiter 160 sáhů, dohromady 321 jiter 1157 sáhů.[8] Součet viditelně nesouhlasí, přesto je správně – buď autor článku, nebo sazeč prohodil u plochy na saské straně první číslice jiter a sáhů a správně má být 165 jiter 760 sáhů. Nyní se tedy součtem 156+165 jiter 397+760 sáhů dostaneme ke správně uvedené celkové ploše 321 jiter 1157 čtverečních sáhů[9] zasažené plochy. Čísla si přepočteme na metrickou soustavu[10] a dostaneme tak následující: na české straně shořelo 899 152 m2, na saské 952 249 m2, dohromady 1 851 401 m2, 185 hektarů (což je přibližně 10× méně než v roce 2022; nedávný požár v okolí Mariiny skály v roce 2006 zasáhl necelých 18 hektarů). Čísla tedy potvrzují tvrzení lesmistra Höniga o přibližně stejném rozsahu požáru na české i saské straně. Na saské straně o ploše 95 hektarů píše i Ulrike Seiler[11], na české straně uvádí plochu 156 jiter Natalie Belisová v knize Pravčická brána.[12] Uvádí-li Hönig celkovou výměru knížecích lesů na bynoveckém panství 6322 jiter, shořelo tak na české straně necelých 2,5 % její plochy.
K tomu je dobré poznamenat, že se oheň v podstatě šířil jen v prvních hodinách – tři hodiny po jeho vypuknutí hodnotil Hönig plochu požářiště na 300 jiter, poté se vítr obrátil zpět a celkově se ztišil, takže nakonec bylo celkem zasaženo jen dalších 21 jiter.
Jak je uvedeno výše, přesný počet lidí, podílejících se na hašení požáru na české straně, sice Hönig neuvádí, ale zmiňuje se o „několika stovkách“ neustále přítomných. Střídali se třikrát denně, což tedy činí přes tisíc „hasičů“ na české straně. Podle saského lesmistra Blaseho se na saské straně hašení celkem účastnilo přibližně 2250 lidí. Z těchto více než tří tisíc lidí ani jeden (!) nebyl zraněn.
Obtížné je určit výši finanční ztráty; neshodli se na ní ani zmínění odborní lesmistři. Nejprve si povšimněme částky odhadnuté za přímé hašení ohně. Hönig uvádí 180 zlatých konvenční měny[13] na naší straně (resp. 188 zlatých 5 krejcarů v druhé tabulce, za co vyúčtoval oněch 8 zlatých a 5 krejcarů navíc, neuvedl), Blase 648 tolarů, tedy více než 930 zlatých na straně saské; za mzdy, pivo, kořalku, chléb a máslo. Hönig tento rozdíl vysvětluje podílem robotní i dobrovolné práce na české straně s poznámkou „jak by účet vypadal dnes [tedy v roce 1850, po zrušení roboty], je zcela jiná otázka“. Už vůbec se Hönig s Blasem neshodli na vyúčtování ztrát dřevní hmoty a prodeje ohněm poškozeného dřeva. Při přibližně stejném rozsahu požáru na obou stranách hranice Blase uvádí ztrátu 652 tolarů, tedy necelých 939 zlatých, Hönig 4 958 zlatých a 35 krejcarů. Celkové škody tak na české straně byly odhadnuty na 5 138 zlatých 35 krejcarů (v jiné tabulce Hönig uvádí 5 240, rozdíl opět není specifikován), na saské jen 1 872 zlatých (opět si zopakujme: při přibližně stejném rozsahu požáru na obou stranách hranice).
Jinak řečeno: na jedno jitro spálené půdy připadala na české straně zaokrouhleně škoda 33 zlatých, na saské jen 11. Z toho na jedno jitro za hašení u nás 1 zlatý 9 krejcarů,[14]v Sasku 5 zlatých 40 krejcarů; škoda na dřevní hmotě i mladých porostech u nás necelých 32 zlatých, v Sasku jen 6 zlatých 30 krejcarů. Hönigovo vysvětlení nepoměru ceny hasebních prací jsou výše, u dřeva pak Hönig Blaseho kritizuje (i když veskrze kolegiálně a mírně) za podhodnocené počítání ztrát a nedbání snížení ceny dřeva (právě toto snížení ceny Hönig účtuje ze všech ztrát nejvýše), v úvahu pak dává i rozdíly mezi soukromým vlastnictvím na straně české a státním na straně saské a rozdílnými hospodářskými poměry v Čechách a Sasku.
Ať měl pravdu Hönig nebo Blase (nebo ani jeden z nich), ztráty byly znatelné. Na české straně bylo vytěženo více poškozeného dřeva, než činil celoroční průměr těžby (o necelých 7 %), prodáno bylo samozřejmě za sníženou cenu. Alespoň v jednom se oba shodli – v nákladech na zalesnění, které je přibližně stejné. Na české straně přišlo na přibližně 1 100 zlatých, na saské necelých 1 600; v průměru zalesnění jednoho jitra stálo na české straně 8 zlatých 25 krejcarů, na saské 9 zlatých 39 krejcarů; rozdíl přibližně 15 % padá na vrub rozdílnému ocenění práce i použití rozdílných druhů dřevin (na saské straně bylo více používáno borovice, jejíž semena byla téměř čtyřikrát dražší než v Čechách běžnější semena smrková).
Na závěr se ještě chvíli zastavme u založení nového lesa a jeho inspekci. Nejprve čím se osévalo? Na české straně bylo k síji použito 1072 kg semene v poměru 64 % smrkového a 36 % borového (na počátku výsadby byla používána i jedle, ale byla zničena krupobitím a dále již používána nebyla), na saské 1182 kg v poměru 50 % borového, 40 % smrkového a 10 % modřínového (na saské straně byla ještě k tomu jako ochranná setba používána bříza); na české straně byla používána semena s křídly, na saské bez nich; v průměru to znamená přibližně 12 kg semene na hektar.
Na saské straně bylo rychle hotovo a veškerá plocha požáru byla vyčištěna a znovu zalesněna v letech 1843-1844. Na české straně probíhaly práce pomaleji, především z důvodů finančních – na saské straně byl les státním majetkem a stát také platil veškeré práce, bynovecká pokladna tak bezedná nebyla. Navíc bylo rozhodnuto práce provádět pomaleji a trh nepřehltit dřevem, čímž měla být zajištěna cenová rovnováha a zmenšeny ztráty. Aby škod nebylo málo, přišlo 4. června 1843 krupobití, které osázené stromky úplně zdevastovalo a musely být nahrazeny; v osení byly škody menší. Poslední stromy na české straně byly pokáceny až v předjaří 1847 a poté dosety i poslední zbytky požářiště, poslední práce proběhly v roce 1849, tedy sedm let po požáru.
Na saské straně bylo použito hojně síje ve velkém množství, málo sadby; smrky a borovice byly sety do smíšených řad. Na české straně byla použita síje i setba, lesmistr Hönig hodnotil oboje jako stejně účinné i nákladné. Na lepší půdy byly sety smrky, na suchá místa borovice a na jižních příkřejších svazích bylo osetí smíšené. Pro místní poměry vyvinul Hönig vlastní metodu – nejlepší osivo bylo vyseto na řídko na nejlepších půdách do přibližně metr čtvereční velkých čtverců, aby tak získal silné sazenice, které byly po třech až čtyřech letech přesazovány na místa s horší půdou, čímž Hönig předešel ztrátám osiva. Celkový průběh i výsledek zalesňovacích prací si Hönig i po osmi letech pochvaloval, jen na strmých svazích docházelo k erozi půdy i zaplavování malých stromků pískem a problémy způsoboval i okus zvěří. K vysazeným smrkům a borovicím se brzy samovolně objevily také další dřeviny – osiky, jívy, břízy, bezy; jejich vliv hodnotil Hönig nejvýš pozitivně, jen poznamenal, že pro rychlý růst i velké množství bude muset být přikročeno k jejich postupné likvidaci; stejně tak byl likvidován i vřes, který se na spáleništi znovu objevil až po čtyřech letech po požáru.
Na závěr dejme ještě slovo výše zmíněnému Waldmannu von der Hasenheide z exkurze osmnácti lesníků z léta 1850, který zhodnotil úsilí lesníků na české i saské straně. Po všeobecné chvále jejich práce mírně zkritizoval na saské straně použití borovice na nevhodných místech, kde odumřela, a odkazoval její setbu jen na sušší místa. Pro Hönigovu výsadbu měl jen slova chvály a jeho činnost zhodnotil slovy: „Dílo zdobí mistra“.
Takový tedy byl požár v roce 1842, rozsahem překonaný až požárem z roku 2022. Nezbývá než si přát, aby ten zůstal největším na věky věků.
[1]Česká lesnická jednota byla nejstarším lesnickým spolkem v Rakouském císařství; byla založena v září 1848, německý název zněl Böhmischer Forstverein (někdy používán také Verein böhmischer Forstwirte). Na založení se podílel také lesmistr Adam Seidel z Děčína, který se hned v roce 1848 stal náměstkem předsedy a ve funkci setrval až do konce šedesátých let. U6 na konci padesátých let měl spolek před tisíc členů, nejvíce v roce 1880 (1917 členů), poté se počet stabilizoval na 1600 členech. V čele spolku stáli od roku 1852 členové předních šlechtických rodů, Kristián z Valdštejna-Vartenberka, Hugo Thurn-Taxis, Karel ze Schwarzenberku a jeho syn Bedřich, protektory byli Jan Adolf II. ze Schwarzenberku a po něm František Ferdinand d´Este. Česká lesnická jednota nepřežila změny po roce 1918, po roce 1921 nevyvíjela činnost a k 1. lednu 1926 byla likvidována.
[2]Časopis vycházel čtvrtletně v letech 1849-1921; český název zněl Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu.
[3]Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde, 1851, 8. Heft, s. 3-25.
[4] Obecní kronika, s. 42; překlad Dr. Hanuše Härtela. Zajímavé je, že o požáru vzdáleném přibližně pět kilometrů vzdušnou čarou se kronika vůbec nezmiňuje. K roku 1842 kromě sucha zmiňuje jen stavbu obecní školy a další školské záležitosti, počet obyvatel ve Vysoké Lípě a dobytčí mor.
[5]Vereinschrift, 1851, 8. Heft, s. 4.
[6]V Tharandtu byla od roku 1811 lesnická škola, v roce 1816 přeměněná na Královskou saskou lesnickou akademii.
[7] Waldmann von der Hasenheide, Excursion in der Forste der Domäne Binsdorf und die Waldbrandfläche vom Jahre 1842 am Prebischthore in der sächsische Schweiz, Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde, 1851, 9. Heft, s. 24-30.
[8] Tamtéž, s. 27.
[9] Jedno jitro bylo 1600 čtverečních sáhů.
[10]V Rakousku-Uhersku zavedena 1. ledna 1876. Čtvereční sáh byl 3,596651 m2, jitro 5754,64153 m2.
[11] Ulrike SEILER, Groβer Beleg. Auswertung historischer Forstbestanden zu den Auswirkungen des Groβen Waldbrandes von 1842 und der Nonnenkalamität um das Jahr 1920 auf die Waldentwicklung in der Kernzone des Nationalparkteils Hintere Sächsische Schweiz, s.l. 2008, s. 16. Tamtéž přílohy A2-A4 s mapami zasažené části na saské straně.
[12] Zuzana VAŘILOVÁ – Natalie BELISOVÁ (eds.), Pravčická brána, Praha 2010, s. 134.
[13]V konvenční měně dále uvedeny všechny částky ve zlatých.
[14] Jeden zlatý se dělil na 60 krejcarů, až po reformě v roce 1857 na 100 krejcarů.
