Jak se sedláci dovolávali spravedlnosti u své císařovny: Kníže Kinský versus poddaní

V minulém, třetím dílu seriálu o jedné poddanské stížnosti jsme se zabývali úvodem a deseti stížnými body této listiny "in extenso":

V tomto článku budeme ve čtení stížnosti poddaných panství Česká Kamenice pokračovat: Co vlastně po Marii Terezii chtěli a jakými slovy o to žádali?

Po vypsání posledního, desátého stížného bodu poddaní k panovnici pokračovali:

„Jak často jsme byli my, na nejvyšší míru utlačovaní a na vrcholu zoufalství se ocitnuvší poddaní, nezaslouženě trestáni veřejnými pracemi v poutech a železech, vězením a špinhausem (donucovací pracovna v Praze) z toho důvodu, že jsme žádali revizi účtů válečných nákladů, kontribuce i obecních účtů.“

Zde tedy čteme první bod toho, co poddaní žádali: Chtěli docílit toho, aby Marie Terezie nařídila úřední revizi účtů.

Ty válečné již jednou revizi podrobeny sice byly, ale velmi nedbale. Několik let ležely netknuty v guberniální účtárně, která se s výmluvou, že účetních je málo a stála by „důležitější“ práce, do revize ne a ne pustit. Na urgence z krajského úřadu pak bez důkladnější revize poslala guberniální účtárna účty zpět s tím, že je „v podstatě vše v pořádku“.

To se stalo v říjnu roku 1771. A gubernium nařídilo krajskému úřadu, aby s těmito účty včetně příloh poddané seznámil. Krajský hejtman vyslal na panství svého adjunkta Bienera von Bienenberga, který postupoval velmi liknavě:

Proti instrukci gubernia si nechal předvolat jen rychtáře a jen těm přečetl účty hlavní, nikoli přílohy, a následně je nechal tyto účty potvrdit. Rychtáři tyto účty samozřejmě potvrdili, protože v celé akci nesprávného účtování nákladů nebyli nevinně: Rychtáři byli patentem zbaveni některých (!) příspěvků k úhradě válečných škod a nákladů. Rychtáři na ostatní poddané se svolením vrchnostenského úřadu svalili všechny (!) náklady a sami neplatili nic. Proto nyní tyto účty nyní rádi potvrdili.

Adjunkt Biener se později hlavnímu vyšetřovateli Streeruwitzovi různě vymlouval, což nejprve revident účtů Goltz a poté sám Streeruwitz rázně odmítl. Biener za tuto „liknavost“ dostal důtku přímo od Marie Terezie…

Ale čtěme dále:

„Toto ukazují dvě přílohy pod písmeny F a G (součástí spisu tyto přílohy nejsou): Poddaným byly dlouhý čas zadržovány bonifikace (úlevy na daních za utrpěné válečné škody a náklady) a následně tyto z větší části použity na úhradu dluhů k vrchnosti.“ Což bylo ovšem protiprávní…

Následuje obvinění výběrčího daní Hüttela, které mířilo k tomu, že vrchnost, nikoli poddaní sami, může za to, že daně nejsou státu řádně odváděny:

„Výběrčí kontribuce Hüttel po sobě před několika lety v kontribuční pokladně zanechal manko 3 500 zlatých.“ Připomínám, že roční plat učitele byl 130 zlatých…

„Tato částka nebyla nikdy nahrazena a malverzant nebyl krajským hejtmanem předán zemským orgánům k potrestání.“

Tedy další „liknavost“ krajského hejtmana! A další liknavost nejen krajských, ale i vrchnostenských úředníků (tento bod bychom mohli označit za jedenáctý stížný bod):

„Zdejší vrchnostenští úředníci se při vybírání poplatků za svatební povolení neřídí příslušnými nejvyššími nařízeními, která jim byla vydána, neboť jsou přesvědčeni, že krajský úřad se o dodržování těchto patentů ani v nejmenším nestará.“

To si ukážeme v některém z dalších článků: Podle systemálního patentu mělo stát povolení k sňatku 30 krejcarů, zdejší úředníci si toho „nevšímali“ a vybírali 45 krejcarů, někdy i 75… Celkem si tak za sedm let „přišli“ na 370 zlatých, tři roční platy vesnického učitele!

Dejme slovo opět poddaným a jejich kritice krajského hejtmana Wolfganga von Schönau:

"Z tohoto pouhého nástinu průběhu celé věci ráčí Její císařské a královské Apoštolské Veličenstvo samo nejmilostivěji poznat, že krajský hejtman von Schönau na všem tomto tyranském jednání nese vinu, protože sám se neštítí týrat poddané v rozporu se svou povinností i svědomím tak nelidským způsobem, že při již mnoha provedených vyšetřováních hrozil sháněním ze statků, donucovací pracovnou a vězením v železech každému, kdo chtěl hovořit jménem celé obce.

Tak byl náš spolukontribuent Florian May (ano, to je ten, který nyní s písařem Gugelfingerem formuluje tuto stížnost) kvůli dluhům k vrchnosti se svou ženou a čtyřmi nezletilými dětmi vyhozen z domu i hospodářství, ačkoli nejvyšší rozhodnutí z 11. ledna tohoto roku stanovilo, že všechny stížnosti mají být důkladně prošetřeny a následně má být učiněno vše, co je podle práva.

Přesto se vyšetřování nekonalo tak, jak se podle práva konat má, tedy zjistit všechna pro a proti jak soudní, tak i mimosoudní cestou. Tak se mohlo stát, že proběhlo pouze zdánlivé vyšetřování, o kterém zmíněnému Florianu Mayovi nebyla dána vůbec žádná zpráva.

Z toho je tedy zřejmé, že krajský hejtman celou záležitost rozhodoval jen dle výslechu a informací českokamenického vrchnostenského úředníka, který celou věc podal jen ze svého pohledu, přičemž oba neoprávněně vynechali postiženého, což můžeme my všichni spolustěžovatelé stvrdit svou přísahou."

Vidíme, že zatímco jiné stížné body May s Gugelfingerem odbyli jednou větou, svou záležitost May ve stížnosti popsal (celkem pochopitelně) mnoha větami. Celkem pochopitelně…

Po obvinění krajského hejtmana von Schönau přišel na řadu správce panství Ratoliska:

„Vrchní úředník Ratoliska zaslouží kvůli svému nelidskému jednání a protizákonnému nedodržování patentů tím více pocítit tvrdost nejvyšších zákonů, neboť byl týž podle příloh K a L krajským úřadem napomenut na základě nejvyššího nařízení a Nejvyšší Milostí zavázán k co nejpřesnějšímu dodržování těchto obecných nařízení.“

Přílohy K a L se bohužel nedochovaly, ale je zřejmé, že dokazovaly (nebo měly dokazovat), že přes nařízení císařovny a krajského úřadu správce Ratoliska pokračuje v „nelidském jednání“.

Kromě krajského hejtmana von Schönau a správce panství Ratolisky si poddaní stěžovali i na dalšího úředníka. V dalším odstavci přišel na řadu uředník guberniální účtárny Stuppel von Liebenfeld (ve stížnosti omylem označen jako "Stuppel von Stuppelfeld"):

"A stejně jako proti svým povinnostem dosud jedná krajský hejtman, stejně se provinil i královský účetní Stuppel von Stuppelfeld, protože z účtů válečných dodávek a kontribučních účtů vybral jen malé a rychtáře Maye (vzdálený příbuzný s autorem stížnosti Florianem Mayem) se týkající položky a zcela zamlčel v rubrikách „Náklady na výživu vojska“ a „Náklady na posly“ vypočtených 42 000 zlatých, určených k náhradě (ta měla být vyplacena poddaným, ale nestalo se tak).

Tímto zatajením byla kontribuentům způsobena ohromná škoda a ztráta. A tím to také přišlo tak daleko, že jsme v těchto nešťastných letech (myšlen hladomor 1770(1)-1772) kvůli uloženým trestům vězení museli mnoho polí nechat ležet ladem a pustých a byli nuceni kupovat potřebné obilí za 14 zlatých i více za korec.

Na tomto panství existoval obilní fond, který vrchnostenští úředníci převedli na peněžní, aniž by bylo známo, kdo vede účetnictví a co se s těmito penězi stalo."

V poslední větě poddaní poukázali na machinace vrchnostenských úředníků s obilním fondem. Celá záležitost byla poněkud složitější, než jak ji viděli poddaní; ukážeme si ji ale až v některém z dalších článků.

Teď stížnost obrátila pozornost na další finanční záležitosti - znovu na nepřiznané bonifikace válečných škod a nákladů a repartici:

„Po celou dobu války nám nebyl bonifikován Schlaf-Kreuz (náklady na ubytování vojáků), zato různé válečné náklady mezi nás repartovány byly.

Co za ohromné sumy peněz (aniž by tyto byly zapsány do kontribučních knížek) muselo být odvedeno jen na pouhý příkaz rychtáře. To ukazuje pod písmenem M osm přiložených listů s rozpisy (peněz) a různých kopií stvrzenek."

Ani tyto přílohy bohužel dochovány nejsou, ale v dalších článcích se dostaneme k vyšetřování tohoto bodu stížnost. Teď autoři stížnosti obrátili pozornost na dalšího poddaného:

O sobě spoluautor stížnosti May hovořil již výše. Nyní se dostalo také na jeho kolegu, „vrchního buřiče“ Josefa Hickische. A také na to, co vlastně poddaní konkrétně chtějí:

"Náš spolukontribuent Josef Hickisch je označován za rebelanta a buřiče, protože on se z naléhavé nutnosti, s naším předchozím vědomím a souhlasem a na základě opakovaných oprávněných žádostí, které jsme mu předkládali, snaží hájit jak naši, tak i svou vlastní věc.

Týž ovšem nemůže být pokládán ani za buřiče, ani kvůli tomu nemůže být trestán, dokud tato závažná stížnost nebude zcela prošetřena spravedlnost milujícím císařským a královským guberniálním radou.

Tento poctivý muž utrpěl během již osm let trvajícího období úžas vzbuzující a nejvyšším zemským zákonům přímo odporující bezpráví, které vyjde najevo v ještě větší míře při nestranném místním šetření, jež má být nařízeno z nejvyšších míst.“

A následují dva poslední odstavce celé stížnosti:

"Vašemu císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu proto my chudí a na nejvyšší míru utiskovaní poddaní panství Česká Kamenice ze vsí Kerhartice, Janov a Všemily padáme co nejponíženěji k nohám s poníženou naléhavou prosbou:

Nechť se Vaše Veličenstvo nad námi ráčí smilovat a všechny tyto zákonům odporující skutky na panství Česká Kamenice nechť nechá proniknout do svého nejvyššího srdce, aby všechny naše oprávněné stížnosti byly, stejně jako na panstvích Dobříš a Kolešovice, prostřednictvím guberniální komise na naše náklady co nejdůkladněji prošetřeny a aby všichni královští i vrchnostenští úředníci, kteří v této záležitosti od roku 1765 jednali proti své povinnosti a svědomí, byli pohnáni k zaslouženému trestu.

My předkládáme jen oprávněné požadavky a chceme být dle práva osvobozeni od onoho neslýchaného a nelidského týrání krajských a vrchnostenských úředníků. Kromě toho také poníženě žádáme prošetření unáhleného (myšleno protizákonného) prodeje domu a hospodářství Floriana Maye a sice s přivzetím jeho vlastní osoby (do vyšetřování „unáhleného“ prodeje)."

A následoval jen odstavec nepochybující o kladném vyřízení této stížnosti:

„Tím méně pochybujeme o nejmilostivějším vyslyšení naší prosby, neboť Její Veličenstvo je ze své zemské mateřské milosti zvyklé nejvýš milostivě pečovat o blaho a zachování chudých a věrně smýšlejících kontribuentů.

V očekávání tohoto útěchu přinášejícího milostivého vyhovění setrváváme v nejponíženější úctě.“

Už dlouho jsem stížnost nekomentoval. Myslím, že to nebylo třeba. Hovoří sama za sebe!

Stížnost nebyla anonymní. Ani nemohla: Již (stále platný) robotní patent z roku 1738 předepisoval v článku 38: „Pročež tímto ještě nařizujeme a konečně tomu chtíti ráčíme, aby poddaných žalobný spisy při našich královských krajských a vyšších úřadův nikterak jináč se nepřijímaly, nýbrž takové ihned odmrštily, leda by v nich patrně a jménem ten, který spis udělal zaznamenán a podepsán byl.“ Toto ustanovení bylo připomínáno také v následujících dobách, viz např. cirkulář českého gubernia z 28. prosince 1771.

Písař Gugelfinger se sice nepodepsal a jeho jméno bylo zjištěno až při výslechu poddaných, ale poddaní se podepsali:

"Vašemu císařskému královskému Apoštolskému Veličenstvu nejponíženější, nejposlušnější, na kolena padající k panství Česká Kamenice náležející poddaní:

ze vsi Kerhartice: Johann Christof Hickisch horní, Christian Hartwig, Anton Gärtner, Elias Scheibner, Elias Hickisch, Johann Christof Hauschild, Franz (Krahl), Josef Hickisch, Florian May zplnomocněnci,

ze vsi Janov: Gottfried Richter, Daniel Erbisch, Abraham Richter,

ze vsi Všemily: Christof Griesel,

jménem všech utlačených poddaných."

Vše!

Marie Terezie odložila stížnost. Ale neodložila ji stranou, ad acta. Naopak, jednala velmi rychle…

Ale o tom si povíme až v příštím článku…

NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice

KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXIV, Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Praha: Domestikální fond království Českého, 1908.