Hlavní obsah

O jedné nezákonné exekuci a jiných nepravostech na panství knížete Kinského

Foto: AI - www.chatgpt.com

Sedmý díl seriálu „Kníže Kinský versus poddaní“. Tentokrát o jedné nezákonné exekuci a dalších nepravostech…

Článek

V minulém, šestém dílu seriálu (seznam všech dosavadních dílů seriálu je na konci článku) jsme si prošli první dva body vyšetřování stížnosti poddaných panství Česká Kamenice na svou vrchnost:

V tomto článku se budeme věnovat dalšímu bodu vyšetřování guberniálního rady von Streeruwitze. Bodu o jedné exekuci, která byla se souhlasem krajského úřadu prováděna nezákonným způsobem:

Třetí bod stížnosti

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

Třetí bod stížnosti poddaných. Vyšetřovací protokol, 25. září 1773.

„Že peníze za robotní reluici jsou vymáhány tím nejtvrdším způsobem, vedoucím k jejich zkáze.“

Takto vyšetřovatel Streeruwitz přeformuloval jeden z bodů stížnosti poddaných Marii Terezii, který zněl: „Robotní reluice je od roku 1765 vymáhána nejostřejší vojenskou exekucí, takže někteří poddaní byli nuceni svůj po zimě vyhublý dobytek prodávat pod cenou.“

Než se dostaneme k samotnému vyšetřování, bude třeba se podívat na tehdejší zákonnou úpravu, která přesně stanovila postup exekuce:

V případě neuhrazení dluhu i přes úřední urgenci bylo se souhlasem krajského úřadu přikročeno k vojenské exekuci: Do domu vám „nastěhovali“ jednoho vojáka (nebo dokonce dva, šlo-li "o nedbalost úmyslnou") a tohoto vojáka/y jste pak musel živit a kromě toho mu/jim ještě platit čtyři krejcary denně (nikoli bohatá strava na den stála tehdy krejcarů pět, takže jeden voják ve vašem domě stál přibližně dvě denní dávky potravy pro dospělou osobu). Pokud jste „do určité doby“ (většinou ne déle než měsíc) daň za určený měsíc nezaplatil, byla vojenská exekuce odvolána a dva až tři měsíce čekáno, zda tak neučiníte. Pokud ano, vše v pořádku. Pokud ne, pak byla vojenská exekuce ještě jednou (v případě potřeby potřetí) opakována. Pokud jste nezaplatil ani poté, byla tím „zjištěna naprostá neschopnost dlužníka“ daně zaplatit a váš dům šel váš do exekuční dražby (tak tedy teoreticky, praxe byla samozřejmě složitější).

Jeden z bodů exekučního řádu výslovně uváděl, že exekuce se nesmí dotknout „fundu instructu“. Fundus intructus? Co to vlastně bylo?

K vysvětlení tohoto pojmu si ocitujeme Všeobecný slovník právní z roku 1896:

„Fundus instructus nazývá se příslušenství nemovitého statku, kteréž tvoří všechny věci, jež ku provozování řádného hospodářství jsou nutny a které ku stálému užívání statku slouží, tak že s věcí tvoří celek, neztrácejíce při tom své samostatnosti.“

Za „fundus instructus“ statku byly tedy v praxi považovány nejen pozemky, ale také zemědělské nářadí. A hospodářská zvířata. A právě na to si poddaní stěžovali: Že „byli nuceni svůj po zimě vyhublý dobytek prodávat pod cenou“. Tedy proti exekučnímu řádu rozprodávat svůj „fundus instructus“…

My si z předcházejících odstavců zapamatujeme to hlavní:

  • Vojenská exekuce měla být prováděna jedním, v případě "úmyslné nedbalosti" dvěma vojáky.
  • Jednomu vojákovi měl exekvovaný kromě stravy platit čtyři krejcary denně.
  • Prováděním exekuce nesměl být dotčen "fundus instructus".

A jak byla prováděna exekuce na našem panství, na kterou si stěžovali poddaní?

Dejme slovo přímo jim:

Na otázku vyšetřovatele odpověděli: „Ano, tak to skutečně bylo. Exekuce byla provedena tvrdým způsobem osmi muži letos v květnu, pročež musel Hartwig svůj dobytek prodávat za bagatelní cenu. Stejně tak musel učinit i Anton Gärtner. Měli exekuci dvaceti mužů, kterým museli denně platit o tři krejcary více.“

Nevím, zda takto poněkud zmateně vypovídali poddaní nebo výpověď trochu popletl aktuár Duchet při psaní protokolu. Provádělo exekuci osm nebo dvacet vojáků?

Vyšetřovatel Streeruwitz dalšími výslechy zjistil, že v Kerharticích exekuci provádělo dvacet vojáků. To by bylo v pořádku. Jenže:

  • U exekuovaného Hartwiga byl sice ubytován voják jen jeden, ale tomu musel Hartwig platit denní poplatek jako za osm vojáků!
  • Denní poplatek nečinil exekučním řádem určené čtyři krejcary denně, ale exekvovaní museli denně platit krejcarů sedm.

Tedy konkrétně v Hartwigově případě: Zatímco exekučním řádem určený jeden voják by Hartwiga vyšel na devět krejcarů denně (denně pět krejcarů za stravu a čtyři krejcary poplatku), v případě „úmyslné nedbalosti“ přípustných dvou vojáků na osmnáct krejcarů, musel Hartwig denně platit krejcarů 61 (pět krejcarů za stravu onomu jednomu vojákovi a osmkrát sedm krejcarů denní poplatku)!

  • Kvůli tomu museli exekvovaní rozprodávat "fundus instructus".

Všechny tyto tři body byly proti platnému exekučnímu řádu!

„Při této příležitosti“, jak do protokolu zapsal aktuár Duchet, vyšly najevo také další protizákonné postupy.

Než se k nim ale dostaneme, dáme slovo správci panství panu Ratoliskovi. Víme, že byl vyslechnut až po konci výslechu poddaných, ale dáme mu prostor nyní, aby se mohla vyjádřit i „druhá strana“.

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Conntributionale

Začátek výpovědi správce Ratolisky o exekuci.

Ratoliska nejprve zdůraznil, že uvalení exekuce proběhlo podle zákona, tedy s povolením gubernia a s vědomím krajského úřadu.

Zde měl Ratoliska pravdu, uvalení exekuce skutečně proběhlo podle zákona. Ale co onen navýšený poplatek pro exekvující vojáky?

Pan správce se k problému postavil čelem:

„Přesto bylo zásadně nesprávné, že byl úřadem exekuční poplatek navýšen o tři krejcary denně.“

Takže žádné mlžení, ale přiznání, že úřad nařídil poplatek v nezákonné výši. Ale hned měl pro svůj postup Ratoliska omluvu: „Pokud se při tomto stal nějaký exces, mohl být způsoben jenom vojskem.“

Ratoliska tedy v jedné větě přiznal, že „úřad“ nařídil nezákonně vysoký poplatek, a ve druhé větě hodil vinu na vojáky… Zde trochu předběhneme a řekneme si, že Streeruwitz při dalším vyšetřování zjistil, že Ratoliska vinu na vojsko neházel bezdůvodně. Původně Ratoliska navrhl poplatek skutečně na zákonné čtyři krejcary denně, ale vojenský velitel prohlásil, že je to málo a za takové peníze exekuci provádět odmítá. Ratoliska, místo aby o tomto odmítnutí informoval krajský úřad, se podvolil a nařídil denní poplatek sedm krejcarů. Takže výmluva na vojsko byla sice trochu na místě, ale Ratoliska neměl právo exekuční poplatek svévolně navýšit.

Tolik k celé záležitosti správce Ratoliska, takže se vraťme opět k výslechu poddaných a dalším zjištěným nepravostem:

Kontribuce, tedy státní daň, měla být podle zákona vybírána každý měsíc. Vybíral ji rychtář, který vybranou částku odvedl na vrchnostenský úřad výběrčímu kontribuce, který tuto zaplacenou daň každému poddanému zapsal do jeho kontribuční knížky. Pokud plátce daně nezaplatil daň na následující měsíc do 21. předchozího měsíce, byla na něj ihned uvalena exekuce.

A právě to se stalo několika kerhartickým kontribuentům: Johann Christof Hickisch a Josef Hartwig vypověděli, že ačkoli měli na kontribuci připraveny peníze a zaplatit ji chtěli, rychtář nechtěl peníze přijmout. S tím, že daň vybírá jen jednou za tři měsíce najednou, ne každý měsíc, jak určoval tzv. systemální patent.

Tato záležitost ihned „zaujala“ vyšetřovatele Streeruwitze a vyzval kerhartického rychtáře k vyjádření. A ten nezapíral! Ale celou záležitost „hodil“ na výběrčího kontribuce. Jak do protokolu zapsal aktuár Duchet:

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

O protizákonném vybírání daní. Vyšetřovací protokol, 25. září 1773.

„Rychtář, byv na to dotázán, to (výpověď Hickische a Hartwiga) potvrdil a řekl, že měl zákaz od výběrčího kontribuce.“

Jaký zákaz? Zákaz vybírat kontribuci každý měsíc, jak určoval zákon!

Ačkoli se vrchnostenští úředníci výslechu poddaných Streeruwitzovým rozhodnutím nesměli účastnit a byli vyslechnuti až poté, po tomto zjištění, které nebylo ve stížnosti poddaných uvedeno, Streeruwitz své původní rozhodnutí pozměnil a ihned nechal předvolat výběrčího kontribuce!

A tak se před komisi za přítomnosti poddaných dostavil - Wenzel Pompe.

A vypověděl:

"Dříve bylo čtvrtletní vybírání kontribuce běžné, ale po mém nástupu (do funkce výběrčího kontribuce), tedy od 1. dubna 1772, jsem zařídil vybírání kontribuce každý měsíc.

Dostal jsem příkaz od krajského hejtmana, kontribuci nevybírat jinak, než aby každý kontribuent přinesl svou kontribuční knížku, do které bylo vše zapsáno a stvrzeno."

A zatímco rychtář svalil vinu na výběrčího, výběrčí na krajského hejtmana (a částečně také na sedláka Hartwiga):

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

Výpověď výběrčího kontribuce Pompeho o poddaném Hartwigovi. Vyšetřovací protokol, 25. září 1773.

„Hartwig mu (výběrčímu Pompemu) nepřinesl kontribuční knížku a kromě toho nechtěl (Pompe) přijímat žádnou kontribuci, protože by to bylo proti rozkazu krajského hejtmana.“

Je to trochu zmatené? Dobře, rozpleteme si to! Poddaní i výběrčí kontribuce se totiž ocitli v soukolí zákonů a byrokracie. To bylo takhle:

Poddaní skutečně měli nedoplatky na daních. Podle nich ovšem vznikly nezákonnostmi úředníků. A tak se rozeběhl kolotoč stížností a vyšetřování. Nic nepomáhalo, a tak v lednu 1773 „přistála“ českému guberniu další stížnost. Tentokrát si ovšem nestěžovali poddaní, ale majitel českokamenického panství kníže Kinský na své poddané. O tom jsme si psali v tomto článku:

Zde tedy jen zkráceně: Kníže Kinský chtěl, aby poddaní platili alespoň „současné“ daně s tím, že na dřívější dluhy je ochoten poskytnout mírný splátkový kalendář. V tom ho podpořil prezident gubernia Fürstenberg a mimo jiné krajskému hejtmanovi nařídil, aby tyto „staré“ dluhy sepsal.

Krajský hejtman si ovšem chtěl usnadnit práci, a tak celé sepsání dluhů poddaných nařídil vrchnostenským úředníkům. Ovšem spolu s jedním nešťastným krokem:

„Aby však nemohlo dojít k žádným podvodům, nařídil krajský hejtman, aby se do poddanských kontribučních knížek do té doby nic nezapisovalo.“

Víme, že kontribuce musela být placena každý měsíc a každá splátka daně musela být dle zákona zapsána do kontribuční knížky. Ale výběrčí daně ji tam zapsat nemohl, protože měl od krajského hejtmana přísný zákaz do knížky cokoli zapisovat, dokud nebude sestaven soupis dluhů poddaných.

Takže poddaný chce daň zaplatit, ale výběrčí kontribuce ji rozkazem hejtmana nesmí zapsat do kontribuční knížky. Proto se výběrčí Pompe musel rozhodnout, jak postupovat dál. Ocitl se totiž mezi dvěma mlýnskými kameny - zákonem a krajským hejtmanem:

  • Buď se bude držet znění zákona a bude kontribuci vybírat každý měsíc a bude ji zapisovat do kontribuční knížky. Tím ovšem poruší zákaz krajského hejtmana...
  • Nebo uposlechne rozkaz krajského hejtmana, že nesmí nic zapisovat do kontribučních knížek, a proto kontribuci do vypracování sezamu dluhů vybírat nebude. Tím ovšem poruší zákon...
  • Ještě byla třetí varianta: Kontribuci mohl Pompe i nadále vybírat každý měsíc, ale nezapisovat ji do kontribučních knížek. Tím sice vyhoví krajskému hejtmanovi, ale poruší zákon...

Jak se říkávalo: „Bůh vysoko, král daleko.“ Blíže byl krajský hejtman… A tak se Pompe rozhodl:

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Conrtributionale

Pompeho rozhodnutí. Vyšetřovací protokol, 25. září 1773.

„A tak (Pompe) raději rozhodl, aby kvůli zamezení všech zmatků, zvláště ale protože (kerhartický) rychtář už rychtářem být nechtěl, byla kontribuce zaplacena až na konci čtvrtletí.“

Krajský hejtman se pak bude obhajovat, že za nic nemůže: Nařídil jen nic nezapisovat do kontribučních knížek. Ne to, že kontribuce nemá být vybírána vůbec. Uvidíme ještě v některém z dalších článků, jak se na celou záležitost a roli hejtmana i výběrčího dívala Marie Terezie…

A protože tedy výběrčí nechtěl na příští měsíc vybrat kontribuci, nemohla být poddanými zaplacena, a proto byla na poddané ihned uvalena exekuce. A jsme u začátku článku…

Když už měl vyšetřovatel Streeruwitz pana výběrčího po ruce, zeptal se ho také na průběh oné exekuce:

Pompe v podstatě potvrdil výpověď poddaných, i když ji zpřesnil: Jak jsme si řekli - Hartwigovi do statku nebylo nakvartýrováno osm vojáků, ale jen jeden. Ovšem tomu musel Hartwig platit jako za vojáků osm!

Pompe se obhajoval tím, že mu to „nakukal“ sám kerhartický rychtář: Ten prý tvrdil, že když bude exekuční poplatek jen čtyři krejcary denně, jak určoval exekuční řád, nikdy z dlužníků kontribuci nevymohou. Pompe souhlasil…

Nevím proč, ale pana rychtáře se Streeruwitz na jeho názor neptal. Alespoň v protokolu jeho výpověď zaznamenána není.

Zato ale vyšla najevo další nepravost: o protizákonně účtovaných bonifikacích.

Daňová problematika 18. století je zhruba stejně složitá jako ta dnešní :-) Takže jen ve zkratce, co vlastně byly daňové bonifikace. Byla to částka, o kterou se poddanému snižovala kontribuční povinnost. Typicky byly bonifikace poddaným přiznávány při živelních pohromách, za vojenské dodávky a odvody či při kontribuentem nezaviněné mimořádně těžké hospodářské situaci.

Dle patentu (nyní platil ten z 19. srpna 1768) měly být tyto bonifikace použity výhradně na úhradu, resp. snížení kontribuce. Českokameničtí vrchnostenští úředníci si ale s tímto patentem hlavu nelámali a státem přiznané bonifikace používali k hrazení vrchnostenských dávek.

Tím si sice vrchnost dopomohla k řádnějšímu výběru svých pohledávek, ale poddaným narůstaly dluhy na státní dani. A zatímco uvalit na poddané exekuci za dluhy vrchnosti bylo složitější, za dluhy na kontribuci byla exekuce uvalována ihned. A jsme opět u začátku článku…

Vyšetřovatel Streeruwitz tedy od výslechu „propustil“ výběrčího kontribuce Pompeho, do jehož kompetencí účtování bonifikací nespadalo. To měl na starosti kontribuční účetní Kucharz:

„Tento vypověděl, že bonifikace činily kolem 4 000 zlatých.“ Přiznal, že byly použity na zaplacení vrchnostenských dávek, nikoli kontribuce. Ale vše bylo nyní už v pořádku, protože:

„Kníže nechal poddaným v hotovosti vrátit peněžní částku, která byla zaúčtována na vrub vrchnostenských dávek a platů.“

Tedy kníže Kinský svým příkazem protizákonnou činnost svých úředníků napravil! Ale Kerhartičtí „buřiči“ se vzepřeli:

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

Vyšetřovací protokol, 25. září 1773.

Účetní Kucharz: „Obec Kerhartice nechtěla kvůli posílení své stížnosti tyto peníze přijmout. Proto byla jim určená částka uložena jako depozit v kontribuční pokladně.“

Nevím, zda poddaní byli povinni tyto peníze přijmout. V žádném zákoně jsem nenašel zmínku, co v takovém případě činit. Zřejmě ve Vídni nepočítali s tvrdohlavostí severočeských sedláků…

Tím byl výslech účetního Kucharze (prozatím) ukončen. A tím i celý první vyšetřovací den - 25. září 1773.

Následujícího dne pokračoval výslech poddaných. Tentokrát již v hojnějším počtu.

Ale opět dáme nejprve slovo správci Ratoliskovi, aby se k nezákonnému účtování bonifikací mohl vyjádřit:

Nejprve upřesnil, že bonifikace nečinily Kucharzem zmíněných přibližně 4 000 zlatých, ale 5 475 zlatých 17 krejcarů 3 denáry. A na rozdíl od účetního Kucharze přímo označil viníka - tyto bonifikace nebyly na úhradu vrchnostenských dluhů použity svévolí úřadu, ale na výslovné přání kerhartického rychtáře.

Rychtář ovšem Ratoliskově výslechu přítomen nebyl, a tak se bránit nemohl - bude vyzpovídán až při dalším prošetřování… Dále Ratoliska potvrdil Kucharzovu výpověď o tom, že „když se o tom dozvěděla knížecí Milost, neschválila takový postup“, a nařídila poddaným tyto bonifikace vyplatit v hotovosti.

„Až na vůdce stížností a některé jiné z obce Kerhartice, kteří těmito bonifikacemi (tedy jejich nezákonným účtováním) chtěli ospravedlnit svou stížnost a hotovost nechtěli přijmout“, byla tato hotovost ostatním poddaným skutečně vyplacena. Na „vzpurné“ připadající částka 601 zlatých 39 krejcarů 3 a 1/4 denáru (tedy více než 10 % celkových bonifikací; a vidíme, jak detailně bylo vše vyúčtováno - až do čtvrtin denáru) byla těmto uložena do kontribuční pokladny „a postupně odepisována z jejich kontribučních povinností“.

Moje poznámka: Sice se nejednalo zcela o zákonný postup, ale v případě těchto „vzpurných“ poddaných postupovali v tomto případě úředníci relativně správně - celá jejich bonifikace byla skutečně použita na úhradu jejich kontribuce, jak „kombinací“ vrchnostenských a kontribučních účtů zjistil člen vyšetřovací komise účetní guberniální účtárny Goltz.

A nezapírali ani tito „vzpurní“, když se jich na to Streeruwitz následně doptal: Skutečně byly tyto jejich „nechtěné“ bonifikace použity na úhradu jejich kotnribuce a vše bylo řádně zapsáno do kontribučních knížek.

Opět moje poznámka: Streeruwitz tento postup uzná za správný a za nezákonný označí jen původní postup účetního Kucharze, který bonifikace původně použil na úhradu vrchnostenských dávek.

Tím skončila výpověď správce Ratolisky k této záležitosti a my se podíváme opět na výslech poddaných:

Víme, že ze Všemil přišel první den jen petent Christof Griesel s jedním dalším sousedem a místo rychtáře jeden přísežný. To vyšetřovatel nepovažoval za dostatečné zastoupení této obce a nechal poslat pro další sousedy. A aktuár Duchet do protokolu hned pod tento bod poznamenal:

„Dostavili se (tedy druhého dne vyšetřování, 26. září 1773) někteří se vsi Všemily a potvrdili, že byli domluveni s autorem petice Christofem Grieselem.“

Na to Duchet poznamenal, že „všechny obce podepsané v suplice byly nyní přítomny, a proto jim byla celá petice podaná nejvyššímu místu zopakována s dotazem, zda ji sepsali takto, a ne jinak. Oni potvrdili včerejší výpověď svých sousedů k bodům 1, 2 a 3.“

Zajímavé je, že Duchet zmínil příchod dalších sousedů ze Všemil, ale nikoli těch z Janova, ze kterého se první den nedostavil nikdo. Protože ale výslovně zmínil, že jsou nyní „přítomny všechny obce“, snad přišli i z Janova…

A tito noví účastníci chtěli doplnit výpověď sousedů k tomuto bodu 3 o tom, „že peníze za robotní reluici jsou vymáhány tím nejtvrdším způsobem, vedoucím k jejich zkáze“.

Vypověděli, že dříve peníze za reluici roboty hradili in natura dovozem ječmene na panství pro vrchnostenský pivovar. Nedávno Kinský tyto dovozy přidělil poddaným z jiných jeho panství, takže místní poddaní mají problém sehnat peníze na robotní reluici.

To byla pravda, Kinský tak skutečně učinil. Prý proto, že ho místní formani okrádali - část nákladu někde prodali a obilí nahradili pískem…

Streeruwitz si v dokladech vyhledal opis smlouvy mezi knížetem Kinským a Kerharticemi z roku 1743:

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

"Copia einer Roboths-Verpachtung mit denen Gersdorffer Unterthanen - Kopie smlovy o robotní reluici s kerhartickými poddanými, 1743 (opis z r. 1771).

A suše konstatoval, že smlouva vrchnost nezavazuje, aby byla reluice hrazena dovozem ječmene. A zeptal se tedy poddaných, zda nechtějí raději robotu vykonávat in natura, když mají problém sehnat peníze na její reluici? Na to Kerhartičtí odpověděli, že by nejprve chtěli vědět, jak vysoká by ta robota in natura byla.

K tomu ale bylo třeba prozkoumat urbář, který pochopitelně poddaní neměli, a tak bylo projednávání třetího stížného bodu ukončeno.

My ale dáme slovo opět správci Ratoliskovi, který byl vyslýchán na konci celého vyšetřování:

Streeruwitz Ratolisku vyzval, aby mu předložil urbář, aby mohl zkontrolovat, jak vysoká vlastně robota Kerhartic před její reluicí byla. Ratoliska předložil urbáře dva, starý z roku 1654 a nový z roku 1726.

Streeruwitz mladší urbář otevřel…

Foto: NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

Vrchnostenské dávky, platy a roboty vsi Kerhartice. Urbář panství Česká Kamenice, 1726.

...a přečetl Kerhartickým jejich povinnosti a položil jim jednoduchý dotaz:

„Nechcete místo placení reluice raději robotu vykonávat in natura?“

A aktuár Duchet v protokolu pokračoval: „Na což oni odpověděli, že se jim tyto povinnosti zdají příliš vysoké, protože podle vyjádření jejich rodičů tito museli vykonávat robotu mnohem menší.“

No, zde jsme u běžného problému - zvyšování robot. Ale to nebylo ve Streeruwitzově kompetenci, a tak pokračoval „finální“ otázkou:

„Chcete vykonávat robotu in natura přesně tak, jak je psáno v tomto urbáři, nebo ji chcete hradit současnou výši peněžní reluice (dohodnutou ve smlouvě s vrchností z roku 1743)?“

Tím poddané ovšem pan vyšetřovatel „zahnal do kouta“. Ta i ona možnost se jim zdála příliš vysoká a prý raději vyčkají rozhodnutí urbariální komise…

Kdo ze čtenářů si pamatuje první stížný bod z minulého článku?

„Že vám krajský hejtman při vaší stížnosti neposkytl žádnou pomoc a odkázal vás na urbariální komisi.“

A sami poddaní, když viděli, že jim nepomůže nejen krajský hejtman, ale ani vyšetřovatel Streeruwitz, se k této komisi nyní raději odvolali…

K tomu ovšem poznámku:

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž: Zatímco vyšetřovatel Streeruwitz poddaným v této věci pomoci nemohl, protože to nebylo v jeho kompetenci, krajský hejtman Schönau a jeho adjunkt Biener jim pomoci mohli, protože v jejich kompetenci to bylo. A pomoci měli. Ale nepomohli. A bude jim to přičteno k tíži…

Tím byl skončen výslech poddaných i vrchnostenských úředníků ke třetímu stížnému bodu o vojenské exekuci.

Co jsme tedy zjistili?

  • Exekuce byla sice nařízena v souladu se zákonem, její provedení však již zákonné nebylo.
  • Kontribuce nebyla vybírána každý měsíc, jak nařizoval zákon.
  • Daňové bonifikace původně nebyly dle zákona použity na úhradu státní daně, ale na vrchnostenské dávky. Až poté byla zásahem knížete Kinského záležitost napravena.
  • Kinský poddaným sice odňal možnost hradit robotní reluici dovozem ječmene, ale na tom nic protiprávního nebylo.

Nyní mohl vyšetřovatel Streeruwitz přejít ke čtvrtému bodu.

Ten a další si ale necháme až do dalšího článku…

Seznam všech dílů seriálu

  1. V prvním dílu jsme si představili hlavní aktéry celého seriálu. Odkaz zde.
  2. V druhém dílu jsme si popsali události vedoucí k podání stížnosti poddaných Marii Terezii. Odkaz zde.
  3. V třetím dílu jsme si prošli první část poddanské stížnosti "in extenso" s komentářem. Odkaz zde.
  4. Ve čtvrtém dílu pak druhou část stížnosti; opět "in extenso" s komentářem. Odkaz zde.
  5. V pátém dílu jsme si popsali, jak Marie Terezie vyslala na panství vyšetřovací komisi českého gubernia. Odkaz zde.
  6. V šestém dílu jsme začali s vyšetřováním a podívali se na první dva body. Odkaz zde.
  7. Sedmý díl jste právě dočetli...

Zdroje

Národní archiv, fond České gubernium - Contributionale.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

LHOTÁK, Jan. Organizace poddanské kontribuce v Čechách a její písemnosti v 18. a první polovině 19. století. Jan Lhoták. Archivní časopis Roč. 67, č. 2 (2017), s. 177-207

PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní. Svazek 1. Praha: nákladem vlastním, 1896.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz