Marie Terezie zasahuje: Na Kinského panství míří vyšetřovací komise

V minulém, čtvrtém dílu seriálu (seznam všech dílů je na konci článku) o jedné poddanské stížnosti jsme se zabývali dokončením textu poddanské stížnosti:

V tomto článku se budeme věnovat událostem, bezprostředně navazujícím na konec srpna roku 1773.

Z minulých článků víme, že stížnost osobně předložil Florian May 24. srpna 1773  Česko-rakouské dvorské kanceláři, nejvyššímu orgánu politické správy.

Jak rychle stížnost z kanceláře doputovala na stůl Marie Terezie? Nevíme a můžeme se jen dohadovat. Jistě se ale v kanceláři dlouho "neválela"!

V úvodním ilustračním obrázku jedná u stolu Marie Terezie s kancléřem Blümegenem. Jak jednání vlastně probíhalo, nevíme. Nezasahoval do něj také Josef II., o němž je známo, že poddanským poměrům věnoval velkou pozornost? Také nevíme. Takže se raději podívejme na to, co víme:

Neuběhly ani tři týdny od chvíle, kdy Florian May 24. srpna 1773 předložil poddanskou stížnost česko-rakouské kanceláři a 11. září 1773 byl vydán další dvorský dekret.

Dvorský dekret, kterým kancelář na příkaz Marie Terezie reagovala na stížnost poddaných panství Česká Kamenice.

Kdo četl minulé články o poddanské stížnosti a teď má obavu, že si i dvorský dekret vypíšeme „in extenso“, může být klidný. Tento dvorský dekret totiž není součásti celého spisu a zatím se mi ho nepodařilo objevit. A bohužel jeho obsah nejde zrekonstruovat ani z dalších písemností. Tedy až na jednu:

Z minulého článku víme, oč poddaní ve stížnosti žádali:

„… dokud tato závažná stížnost nebude zcela prošetřena spravedlnost milujícím císařským a královským guberniálním radou.“

A:

„Nechť se Vaše Veličenstvo nad námi ráčí smilovat a všechny tyto zákonům odporující skutky na panství Česká Kamenice nechť nechá proniknout do svého nejvyššího srdce, aby všechny naše oprávněné stížnosti byly, stejně jako na panstvích Dobříš a Kolešovice, prostřednictvím guberniální komise na naše náklady co nejdůkladněji prošetřeny.“

Poddaní tedy žádali „spravedlnost milujícího guberniálního radu“, v druhém odstavci celou „guberniální komisi“. A zmínili předchozí vyšetřování útisků poddaných v Dobříši. Chtěli poddaní přímo "jeho"? Toho "spravedlnost milujícího guberniálního radu"?

Kdo si vlastně vzpomněl na „jeho“ jméno? Přímo Marie Terezie? Nebo kancléř Blümegen? Nebo nějaký další úředník? Nebo si ve Vídni už nikdo na jméno nevzpomněl a dali jen pokyn do Prahy českému gubernium, aby vyslali toho vyšetřovatele, který odhalil útisky v Dobříši? Nebo poslali jen všeobecný pokyn, aby byl vyslán "někdo"?

Nic z toho nevím, protože dvorský dekret k dispozici nemám! Ale ať to byl někdo ve Vídni nebo až v Praze - byl vybrán guberniální rada Johann von Streeruwitz.

O něm jsme se zmínili v prvním dílu seriálu. V roce 1768 byl jako hejtman Kouřimského kraje pověřen vyšetřováním událostí na panství Dobříš, když příslušný krajský hejtman hrabě Unwerth vyšetřoval velmi nedbale. Streeruwitz se naopak ukázal jako pilný úředník a následně byl povýšen a stal se jedním z dvanácti guberniálních radů.

A tento Johann von Streeruwitz byl nyní, v září 1775, pověřen vyšetřováním útisků poddaných na panství Česká Kamenice. Dejme slovo jemu (viz písemnost výše), jak k tomu došlo:

"Vysoce slavnému císařskému královskému zemskému guberniu.

Vaše knížecí Milost, Excellence a vysoce slavné císařské královské zemské gubernium mně v důsledku nejmilostivěji došlého císařského královského dvorského dekretu z 11. září tohoto roku ráčila uložit…"

Zda se tedy objevilo Streeruwitzovo jméno už v dvorském dekretu, nevíme. Oficiálně se vyšetřovatelem stížnosti stal rozhodnutím „knížecí Milosti“, jíž nemůže být nikdo jiný než prezident českého gubernia Karl Egon kníže z Fürstenbergu.

Také nevíme, zda pokračování věty bylo už v dvorském dekretu nebo takto rozhodl až Fürstenberg:

„… ráčila uložit, abych se okamžitě, a sice s přerušením mně předtím uloženého vyšetřování v Královéhradeckém kraji, odebral na panství Kamenice knížete Kinského a dle přiložených instrukcí vyšetřil stížnost poddaných.“

V další větě finální zprávy o vyšetřování Streeruwitz rekapituluje ony přiložené instrukce:

"Ve zdejší (guberniální) účtárně jsem si měl vyzvednout tam uložené specifikace, kvitance a přílohy dodávek českokamenického panství za poslední války a s přibraným zkušeným úředníkem účtárny jsme měli v místě (tedy na panství Česká Kamenice) vyšetřit veškeré stížné body z přiložené stížnosti poddaných.

Dále jsme měli porovnat krajské specifikace válečných dodávek a porovnat je s vrchnostenskými a pečlivě prozkoumat jejich rozúčtování mezi vrchnost a poddané."

Z minulého článku víme, že stížnost „jménem všech utlačených poddaných“ podepsalo třináct z nich. Streeruwitz byl nyní instruován:

„… abych se vším úsilím vynasnažil vypátrat autora či původce onoho stížného spisu, který by případně mohl být s to poskytnout více (informací) k provedení zdejšího vyšetřování, anebo – pokud by se tvrzení ukázala jako nepodložená – jakým způsobem by měl být za ně náležitě potrestán.“

To je bohužel vše, co víme o vídeňském dvorském dekretu Marie Terezie i pražské instrukci prezidenta Blümegena!

Streeruwitz ale věděl vše a mohl vyrazit na cestu. Dejme mu opět slovo:

„K nejposlušnějšímu uposlechnutí tohoto nejvyššího příkazu jsem se tedy se mně přiděleným aktuárem Duchetem a úředníkem účtárny Goltzem vydal na panství Kamenice.“

Tedy z Prahy do České Kamenice. Kudy se tehdy tato trasa jezdila?

Nejprve dáme slovo místnímu obchodníkovi Wormovi, který již jako starší člověk po postavení železnice Děčín-Česká Kamenice-Rumburk v roce 1869 vzpomínal na své dřívější cesty z Kamenice do Prahy:

Vlak samozřejmě guberniální rada Streeruwitz s účetním Goltzem a aktuárem Duchetem použít nemohli. A tak jeli kočárem. Po trase:

Praha - Brandýs nad Labem - Benátky nad Jizerou - Mladá Boleslav - Kuřívody - Česká Lípa - Česká Kamenice. Čtyřspřeží, celkový náklad na cestu - 29 zlatých 58 krejcarů. Totéž samozřejmě za cestu zpět, takže celkem 60 zlatých. To bylo dost, tolik si vydělal učitel za půl roku…

A tak na konci září, měsíc poté, co Florian May odevzdal ve Vídni stížnost poddaných, z kočáru vystoupili vyšetřovatel Streeruwitz, účetní Goltz a aktuár Duchet z kočáru a mohli se pustit do vyšetřování…

Vlastně ještě ne. Nejprve bylo samozřejmě třeba sezvat poddané. Na to si Streeruwitz dával pozor. Nechtěl totiž dopadnout jako o dva roky dříve krajský adjunkt Biener z Bienenbergu. To bylo takhle:

Tíž podaní, kteří nyní, v létě 1773, podali svou stížnost na stůl Marie Terezie, si již mnohokrát předtím stěžovali litoměřickému krajskému úřadu. V srpnu 1771 nařídilo gubernium krajskému úřadu jednu z těchto stížností řádně vyšetřit, a tak krajský hejtman von Schönau poslal do Kamenice svého adjunkta Bienera.

Biener před svým příjezdem informoval o chystaném vyšetřování správce panství Ratolisku s tím, aby předvolal poddané. Ratoliska byl prohnaný muž - známé „buřiče“ nechal preventivně na několik dní zavřít do vězení a k jednání s adjunktem předvolal ty nejpoddajnější poddané. A ti Bienerovi na jeho dotazy o údajném útisku odpověděli, že:

(Slovy Bienera):“Na to (po Bienerově vypočtení bodů stížnosti) se všichni přítomní vyjádřili, že jim není nic známo o ve stížnosti uvedených údajných útiscích ani o této stížnosti konkrétně… A protože se kromě přítomných nikdo jiný nedostavil…" Samozřejmě, že se nikdo jiný nedostavil - stěžovatelé seděli ve vězení! A tak mohl Biener uzavřít stížnost jako neopodstatněnou…

Tomu se nyní chtěl Streeruwitz vyhnout, a tak místo správce Ratolisky nechal poddané obeslat přímo svým aktuárem Duchetem. A ještě jedno opatření učinil - výslechu poddaných nesměl být přítomný žádný vrchnostenský úředník!

Tak mohli poddaní vypovídat zcela volně bez strachu z odvety! Nutno říct, že kníže Kinský situaci trochu podcenil. Snad si myslel, že je na panství vše v pořádku, snad dal dal na ujišťování správce Ratolisky, že tomu tak skutečně je, snad spoléhal na své vysoké postavení u dvora…

Kinský sice do Kamenice vyslal inspektora všech svých panství Josefa Johanna Ritschela, ale ten se u vyšetřovatele Streeruwitze jen „mihnul“ s žádostí, aby byl opis vyšetřovacího protokolu poskytnut vrchnosti k vyjádření, a ihned zase odjel.

Vrchnost tak při vyšetřování zastupoval jen správce panství Ratoliska, který byl ovšem k vyšetřování (výslechu) připuštěn až poté, co byli vyslechnuti poddaní.

A tak se 25. září 1773 mohlo konečně začít vyšetřování celé stížnosti. V čele seděl guberniální rada Streeruwitz s aktuárem Duchetem, který psal protokol:

No, tohle je čistopis, který Duchet napsal až v Praze, ale jistě jej sestavil podle podrobných poznámek z vyšetřování. Na jedné z dalších stran vidíme typický vzhled tehdejších protokolů:

Vlevo byly do protokolů psány otázky vyšetřovatele, vpravo odpovědi vyšetřovaných. V našem případě ne vyšetřovaných, ale stěžovatelů. A protože jsou jejich vyjádření někdy formulovány úvodem „Vypověděli, že…“ nebo „Řekli, že…“, někdy ale přímou řečí, je jasné, že Duchet si dělal skutečně podrobné poznámky.

A kdo se vlastně k vyšetřování dostavil?

Víme, že správce panství Ratoliska nesměl a spolu s dalšími vrchnostenskými úředníky byl vyslechnut až po poddaných.

Streeruwitz dobře věděl, koho předvolat. Měl v ruce stížnost. A ta byla podepsána:

„Vašemu císařskému královskému Apoštolskému Veličenstvu nejponíženější, nejposlušnější, na kolena padající k panství Česká Kamenice náležející poddaní:

ze vsi Kerhartice: Johann Christof Hickisch horní, Christian Hartwig, Anton Gärtner, Elias Scheibner, Elias Hickisch, Johann Christof Hauschild, Franz (Krahl), Josef Hickisch, Florian May zplnomocněnci,

ze vsi Janov: Gottfried Richter, Daniel Erbisch, Abraham Richter,

ze vsi Všemily: Christof Griesel,

jménem všech utlačených poddaných.“

A tak byli předvoláni:

Z Kerhartic:

Rychtář Franz Anton Hesse. No, to vlastně nebyl stěžovatel. Právě naopak. I on měl z titulu své funkce se stěžovateli potíže a funkce se snažil zbavit. O tom jsme si psali v jiném článku:

Ale jednání se zúčastnit musel z titulu své funkce - rychtáře „nejvzpurnější“ vesnice.

Dále z Kerhartic přišel přísežný (dnes bychom řekli zastupitel) Franz Krahl, Johann Christof Hickisch horní, Elias Scheibner, Anton Gärtner, (autor stížnosti) Florian May, Elias Hickisch, ("hlavní buřič") Josef Hickisch; všichni podepsáni pod stížností Marii Terezii. Jeden podepsaný, Johann Christof Hauschild, asi nemohl, a tak za sebe na toto úřední jednání poslal svou ženu! A přítomni byli ještě další tři sousedé z Kerhartic.

Ze Všemil:

Opět z titulu se měl jednání zúčastnit tamní rychtář Anton Heinrich, ale vyhnul se tomu a poslal místo sebe přísežného Johanna Christofa Güntera. Dále ze Všemil opět na stížnosti podepsaný Christof Griesel a také Johann Christof Rössler.

Ze Všemil tedy jen tři. To bylo málo, a tak Streeruwitz „ostatním ale nařídil, aby se také dostavili“.

Z Janova:

Tady nastal problém ještě větší než u Všemil. Aktuár Duchet do protokolu poznamenal:

„Z obce Janov se nedostavil nikdo, protože je od Kamenice poněkud vzdálenější.“

Janov byla kamenická exkláva v bynoveckém panství dvanáct kilometrů vzdušnou čarou od České Kamenice. Nevím, proč Janovští nepřišli, ale Streeruwitz trval na svém:

„Protože přítomní (tedy Kerhartičtí a Všemilští) přiznali, že jsou autory petice s tím, že stížnost byla sepsána a podána s vědomím ostatních (myšleno i ostatních podepsaných na petici, tedy Janovských), bylo nařízeno, aby se dostavila i obec Janov.“

Ale to vyžadovalo čas a Streeruwitzovi se čekat nechtělo. A tak po přiznání autorství petice přikročil k další otázce…

No, dnes děkuji za pozornost. Vyšetřovací protokol si projdeme až příště…

NA Praha, fond České gubernium - Contributionale.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.