„Jen hanba a posměch“ aneb Jak se jeden rychtář snažil vzdát úřadu. Příběh z doby Marie Terezie

Jmenoval se Franz Anton Hesse.

Narodil se na jaře roku 1743, křest se konal 14. dubna:

Franz Anton byl synem největšího sedláka v obci Johanna Christofa a Anny Elisabeth.

Otec na statku čp. 1 v Kerharticích na panství Česká Kamenice hospodařil již od roku 1736. A ještě pěknou řádku let na něm hospodařit bude. Ale Franz Anton věděl, že jednou statek zdědí - byl jediným synem, měl jen starší sestry Annu Elisabeth a Appolonii.

Otec zemřel v roce 1758, krátce po vypuknutí sedmileté války. Krajem táhnou císařská vojska a poddaní je musí živit. Dle zákona jim za to náleží srážky z daní, ale vrchnostenští úředníci je připisují velmi svévolně. Nebyl to jediný „přehmat“ panských úředníků - když vojáci vydrancují panskou sýpku, kdo to zaplatí? Vojáci jistě ne. Ale ani vrchnosti se nechce platit. A tak je náhrada proti zákonu rozepsána mezi poddané. Co s vojáky poraženými a odvezenými stromy v panském lese? Úředníci škodu vyčíslí na 432 zlatých a opět ji rozepíšou k náhradě poddaným; opět protiprávně. Kerhartickému rychtáři Antonu Mayovi nestačí zákonem stanovená odměna. A tak si na úřednících vymůže její zvýšení. Kdo to zaplatí? Opět poddaní. A opět protiprávně. A tak dále. A tak dále. Hněv vesničanů narůstá…

Na statku zatím hospodaří vdova Anna Elisabeth. Stará se nejen o chod statku, ale i o dvě dospívající dcery a náctiletého Franze Antona. Franz Anton je jediným dědicem, ale stále příliš mladým na to, aby převzal hospodaření.

Válka skončila v roce 1763. Nepravosti úředníků i rychtáře Maye pokračovaly, až to vesničané nevydrželi - na krajský úřad posílali jednu stížnost za druhou. Na panství se střídaly vyšetřovací komise krajského úřadu, ale liknavostí krajských úředníků, jak bude později konstatovat vyšetřovací komise českého gubernia, se Kerhartičtí spravedlnosti nemůžou dovolat.

Jednoho ale dosáhnou - odvolání rychtáře Antona Maye. Dokud May šidil jen své vesničany, úřednici přimhouřili oči. Když ale začal šidit i vrchnost, nezbývalo, než rychtáře nahradit.

Na panství Česká Kamenice odnepaměti svého rychtáře volili sami vesničané a teprve po volbě musel být potvrzen vrchností. Jenže kvůli probíhajícími odboji vesničanů tento postup úředníci samozřejmě připustit nemohli…

A tak úředníci sami vybírali. Jenže kým rychtáře Maye nahradit, když je pomalu celá vesnice v odboji proti vrchnosti?

Byl ale jeden „spolehlivý“ - „náš hrdina“ Franz Anton Hesse.

Franz Anton se v roce 1768 ve věku 25 let oženil s o sedm let mladší Annou Marií. Ženu měl, ale statek ještě ne. Sice na statku svého zesnulého otce hospodařil, ale právně mu nepatřil. Byl stále v majetku matky a právně byl tedy Franz Anton stále podruhem.

Přesto byl Franz Anton jmenován rychtářem. Je to snad jediný případ na našem panství, kdy se podruh stal rychtářem.

Asi byl vážně jediným „spolehlivým“ ve vzbouřené obci. A tak, snad z přílišné poddajnosti, Franz Anton funkci přijal.

Psal se rok 1769 a zřejmě se tak stalo na podzim onoho roku. V lednu 1770 byl již Franz Anton rychtářem a s manželkou měli malého syna Franze Antona, narozeného taktéž na podzim roku 1769:

Škoda, že nevíme, jaké vztahy měl Franz Anton se svými sousedy předtím, než přijal funkci rychtáře. Funkci, danou mu vrchností, nikoli jeho sousedy.

Co si asi Franz Anton myslel, když místo rychtáře přijímal? Že vzpurné sousedy zkrotí? Že sousedé pochopí, že je šidil starý rychtář May, nikoli Franz Anton? Že se s novým rychtářem v obci jako mávnutím kouzelného proutku rozhostí klid?

Nevíme, co si Franz Anton myslel. Jisto je, že pokud si svou budoucnost maloval růžově, přepočítal se.

Franz Anton už zanedlouho trpce litoval!

Franz Anton byl rychtářem dva roky, když jednoho podzimního dne roku 1771 sedl za stůl a sepsal dopis.

Dopis dopsal a jak se slušelo a patřilo, podepsal ho uctivě: „poddaně nejposlušnější Franz Anton Hesse, rychtář“. Aby také ne, psal dopis inspektorovi všech panství knížete Kinského…

No, tohle vlastně není vlastnoruční podpis našeho hrdiny. Jedná se o kopii, kterou kníže Kinský 9. ledna 1772 poslal až samotnému nejvyššímu purkrabímu hraběti Fürstenberkovi.

Ale k obsahu dopisu: Po úvodním obratu Franz Anton panu inspektorovi připomněl, že dělal vše, „co je v lidských možnostech pro dobro krále i vrchnosti“.

„Ale od té doby, co jsem rychtářem, nedostává se mi od obce nic jiného než neklidu, hanby a výsměchu.“

„Když jsem po obci nechal kolovat list, aby se u rychtáře shromáždila, aby jí mohly být přečteny c. k. patenty a nařízení vrchnosti, tak mé podepsané jméno přeškrtali, jehlou probodali a roztrhli, list pomazali výkaly a pověsili na plaňku plotu.“

„Na vyzvání nikdo nepřišel. V obci měla být již třikrát královská konskripce a pokaždé jí bylo obyvateli zabráněno.“

Zde přeruším citaci: Všimněme si, že rychtář píše „oni“ a výslovně nikoho nejmenuje! A tak i dále: „Když jsem přikázal, aby se ihned dostavili, jedni řekli, že přijdou dnes, ale někdy později, druzí že zítra, aby mi na krk hodili neštěstí.“

„Až do dnešních dnů se děje, že žádný můj list neoběhne celou vesnicí.“

Jiné listy ovšem celou vesnicí oběhly: „Ty lístky, které musí být považovány za urážku milostivé vrchnosti a za největší pohanění mého poctivého jména, pocházejí jen od těch, kteří jsou zatvrzele proti milostivé vrchnosti a úředním příkazům.“

Ale opět rychtář nikoho nejmenuje. Přitom musel vědět, kdo je autorem takových hanobících listů. Místo toho po vypsání poměrů ve vsi přešel k meritu svého dopisu:

„Prosím skrze Vás, abyste u Jeho Milosti (míněn je kníže Kinský) dosáhl, aby tyto smutné okolnosti ráčila uvážit, abych byl zbaven rychtářským povinností a aby byl na mé místo jmenován někdo jiný.“

Tedy, není tu úplně rezignační dopis, ale žádost zní jasně!

Kníže Kinský ovšem pojal celou věc jinak:

Na Hesseho místo nikoho jiného po ruce neměl, takže se věc pokusil vyřešit zákrokem vyšší instance - českého gubernia.

A tak někdy na konci roku 1771 napsal dopis českému purkrabímu a zároveň prezidentu gubernia Karlu Egonu knížeti Fürstenbergovi dopis:

Kníže Kinský v dopise zpravoval o „trvající vzpurnosti některých poddaných z na mém panství Česká Kamenici ležící vsi Kerhartic“. Kinský žádal, aby gubernium „nechalo přidržet“ tyto poddané k plnění jejich povinností, odvodu státních i vrchnostenských dávek a náležité poslušnosti.

„Protože ale tito tvrdohlaví lidé ve své špatnosti pokračují a došlo to s nimi tak daleko, že neprojevují poslušnost ani vrchnostenskému úřadu, ani svému rychtáři, jak vyplývá z přiloženého opisu dopisu tohoto rychtáře mému inspektorovi, takže tento žádá, aby byl svého úřadu zbaven.“

Takže se skutečně žádost Franze Antona dostala od pana inspektora až na stůl knížete Kinského. Ten ji ovšem nevyslyšel.

Nejvyšší purkrabí a prezident gubernia Karl Egon Fürstenberg měl kvůli náklonnosti k poddaným od svých stavovských kolegů posměšnou přezdívku „advokát žebráků“ (těmi žebráky jsou míněni poddaní).

Ale i Karl Egon se musel držet zákona: Daně se platit musí! A stejně tak se musí poslouchat vrchnostenský úřad!

Po několika bodech, ve kterých dal za pravdu stížnosti kerhartických poddaných, „přijal s nelibostí zatvrzelost poddaných“ a nařídil, aby Josef Hickisch a Elias Scheibner, „kteří se chovali nejopovážlivěji a o komisi krajského úřadu se vyjádřili neslušnými slovy“, byli potrestáni čtyřmi týdny veřejných prací v železech. Další, které komise již uvěznila nebo k uvěznění pro jejich nepřítomnost navrhla, měli v železech při veřejných pracích odpracovat 14 dní. Podle pozdějších písemností si většina odsouzených tresty skutečně odpracovala…

Takové rozhodnutí nejvyšší zemské instance asi Franzi Antonovi v očích sousedů moc nepřidalo. Těžko jim asi mohl vysvětlit, že on nikoho nejmenoval a jména guberniu dodal kníže Kinský, resp. jeho úředníci.

Rozhodnutím knížete Füstenberga ale ve vesnici klid nenastal!

Zmíněný Josef Hickisch byl zavřen ještě nejméně dvakrát, jednou si znovu poseděl i Scheibner. A s nimi také mnozí další.

Svou při pak dotáhli až na stůl Marie Terezie:

Ta místo neúčinných krajských komisí vyslala vyšetřující komisi českého gubernia. Tato komise pracovala rychle a na rozdíl od liknavých krajských úředníků také skutečně vyšetřila pravý stav věcí.

Kníže Kinský byl samotnou císařovnou odsouzen k vysoké pokutě, proti které se odvolal.

Ale ještě předtím, než se odvolal, psal knížeti Kinskému znovu náš hrdina Franz Anton Hesse.

Kdy psal Franz Anton svůj druhý rezignační dopis, bohužel nevím, protože dopis není dochován.

Jistě se tak stalo někdy před 20. květnem 1775, protože tehdy byl v Kinského kanceláři přijat v pořadí již třetí rezignační dopis.

Nyní Franz Anton obešel pana inspektora a dopis adresoval přímo knížeti osobně.

To sebou neslo větší nároky a pan rychtář si zjevně někde obstaral „pomocníka“, nejspíše advokáta, aby za něj celý dopis formuloval.

Celému dopisu tak předchází adresa s plným titulem pana knížete:

„Jeho Jasnosti a vysoce urozenému panu panu Františku Oldřichovi knížeti Svaté říše římské Kinskému ze Vchynic a Tetova, rytíři Řádu zlatého rouna, skutečnému tajnému radovi Jejího římského císařského a královského apoštolského Veličenstva, komorníkovi, komandérovi Vojenského řádu Marie Terezie, generálu polnímu zbrojmistrovi, generálu polního, zemského a domácího dělostřelectva a veliteli, plukovníkovi a majiteli jednoho pěšího pluku.“

V úvodu rychtář (no, podle formulací spíš advokát, ale podle slov snad skutečně Franz Anton) vyjadřuje přání, že si „Jeho říšská knížecí Jasnost ráčí milostivě vzpomenout“, že se Franz Anton „již dvakrát opovážil žádat o zproštění funkce rychtáře“.

A dále tvrdí Franz Anton: „Vaše Jasnost mě milostivě utěšila brzkým zproštěním.“

Protože ale ani dvě žádosti, ani „utěšení brzkým zproštěním“ k ničemu nevedly, opakuje Franz Anton žádost potřetí:

Dopis je tak líbezný, že si jej raději přeložíme téměř celý…

„Já osobně nesu srdce zraňující jho této funkce již šestým rokem kvůli vědomí své poddanské povinnosti.

Avšak toto srdce zraňující jho této funkce nesu z věrné poddanské poslušnosti již šestým rokem a přitom stále zřetelně vidím, že pokud by se Vaše Vysoká říšská knížecí Jasnost neráčila nade mnou nejmilostivěji slitovat, bude má osoba pro samé příkoří a potupu, které mi působí neklidná část obce, připravena nejen o zdraví, ale zadruhé i o můj zděděný statek, jenž nemá síly obstát proti tolika opomenutím, vydržování služebních poslů, nákladům na psaní a papír a značným výlohám na cesty a stravu, a to i přes oněch od vrchnosti milostivě schválených a mně každoročně jako výpomoc poskytovaných 28 zlatých robotního platu, takže budu nutně uvržen do nejkrajnější zkázy.

Mé tíživé poměry natolik vystupňovaly, že ze svých vlastních sil nemohu dosáhnout jejich zmírnění.

roto se tedy opět nejponíženěji v nejhlubší pokoře obracím k Vaší Vysoké říšské knížecí Milosti jako ke své nejmilostivější vrchnosti s prosebnou žádostí, aby Vaše Jasnost mé vpravdě odůvodněné a nejponíženěji předložené záležitosti ráčila co nejmilostivěji vzít v úvahu a mne z milosrdenství a nejmilostivějšího ohledu na mé již šestým rokem v nejhlubší poddanosti vykonávané těžké rychtářské služby laskavě zbavit této zátěže.

Za tuto vysokou milost budu bez ustání prosit Boha všemohoucího za šťastný blahobyt Vaší Jasnosti, a to až do své smrti.

Vždy nejvěrnější, nejponíženější a nejposlušnější poddaný Franz Anton Hesse, rychtář v Kerharticích.“

Zda hned po odeslání Franz Anton „bez ustání prosil Boha za šťastný blahobyt“ Františka Oldřicha, pardon - knížete Kinského, nevím. Ale František Oldřich si dával na čas…

Celá poddanská stížnost se táhla ještě dva roky. Až tehdy, v roce 1777, byly všechny podstatné body vyřešeny ve prospěch kerhartických poddaných.

A celou tuto dobu byl Franz Anton Hesse stále kerhartickým rychtářem!

Až tehdy zřejmě kníže Kinský cítil, že věrného, leč souženého rychtáře může zprostit funkce. Že v uklidněné obci zvládne své sousedy někdo jiný…

V roce 1777 se po osmi letech ve funkci rychtáře obce v odboji proti vrchnosti mohl Franz Anton cítit volněji. Novým kerhartickým rychtářem se stal sedlák Franz Anton Krahl, který do odboje proti vrchnosti taktéž zapojen nebyl (alespoň se jeho jméno v žádné písemnosti nevyskytuje).

A další život Franze Antona? V roce 1769 narozený synek Franz Anton již dříve zemřel, další dvě dcery zemřely v roce 1776. Pak už měli se ženou Annou Marií více štěstí a vychovali šest dětí.

Ze tří synů byl za nového hospodáře otcem vybrán Franz Anton - v roce 1806 od otce statek koupil. Franz Anton zůstal se ženou na statku na výměnku a zemřel v roce 1815, bylo mu 72 let; žena Anna Marie zemřela v roce 1823, bylo jí také 72 let.

Snad alespoň další část života si Franz Anton užil, když mu osmiletá funkce rychtáře „nepřinesla nic jiného než neklidu, hanby a výsměchu.“

NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice

SOA Litoměřice, sbírka matrik, matriky farnosti Česká Kamenice