Líný sedlák, co propil svůj grunt? Nebo to bylo jinak? Život jednoho sedláka z 18. století

Ve dvou článcích jsme si představili životní osudy Zeckertových ze statku čp. 6 v Kunraticích u České Kamenice v průběhu 18. století:

Protože měly články u čtenářů úspěch, podíváme se na další generaci.

Uvidíme jak se život na statku vyvíjel po roce 1772. Po smrti „mladé vdovy, která se snažila na statku hospodařit sama“.

Uvidíme, jaké překvapivé informace mohou úřední prameny poskytnout.

Komu by se nechtělo číst předchozí články, zde je krátké shrnutí:

V roce 1717 se na statek čp. 6 přiženil soused ze statku čp. 11, dosavadní zedník Christof Zeckert, který si vzal o 13 let starší vdovu se dvěma dětmi. O tři roky později statek od manželky koupil s podmínkou, že budoucím majitelem statku bude jeho nevlastní syn z manželčina prvního manželství Georg Krause.

Georg se ještě před koupí statku oženil a s manželkou Magdalenou měli pět dětí, z nichž se ovšem dospělosti dožila jen Dorothea Elisabeth. Než stihl Georg statek od nevlastního otce koupit, zemřel. Dědičkou statku se tak měla stát Dorothea Elisabeth.

Ta si v roce 1750 vzala Daniela Zeckerta, vzdáleného příbuzného hospodáře a nevlastního dědy Dorothey Elisabeth Christofa Zeckerta. Pět týdnů po svatbě Daniel od Christofa statek koupil.

Devět měsíců po svatbě a osm měsíců po koupi statku se Danielovi a Dorotě Elisabeth narodil syn Franz Anton Zeckert, hlavní hrdina tohoto článku. (V dospělosti se mu někdy říkalo jen Anton, ale my se budeme držet dvojitého jména Franz Anton, jak se sám podepisoval do úředních písemností.)

Franz Anton byl pokřtěn 22. února 1751:

U dětství Franze Antona se zastavíme jen v rychlosti, podrobně jsem si události probrali v minulém článku…

Na statku hospodařil otec Daniel Zeckert. V hospodaření se mu dařilo - statek splácel podle kupní smlouvy, dluhy nedělal žádné.

Po Franzi Antonovi se narodily ještě dvě dcery: v srpnu 1752 Maria Elisabeth a v červnu 1754 Maria Anna:

Rodinná idylka skončila v roce 1756 - Daniel Zeckert zemřel v mladém věku 32 let.

Zůstala po něm 24letá vdova Dorothea Elisabeth a tři malé děti ve věku pět, čtyři a jeden rok. V lednu 1757 „osazenstvo“ statku vypadalo takto:

Mladá vdova se třemi malými dětmi, na krku největší statek v obci. Lákavá „oběť“ majetkuchtivého mladíka. Tak, jak se stalo babičce Dorothey Elisabeth, nyní již zesnulé Elisabeth, kterou si vzal nynější výměnkář Christof Zeckert.

Jenže Dorothea Elisabeth se rozhodla jinak. Statek převzala do své správy (právně byl v majetku všech dědiců zesnulého Daniela, tedy rovným dílem Dorothey Elisabeth a všech tří dětí), hospodařila na něm sama. Nikdy se nevdala, ačkoli jí v době ovdovění bylo pouhých 24 let!

Nebyla to ovšem žádná výjimka. O tom, že vdovy, a to ani ty mladé, se příliš často znovu nevdávaly, jsme si řekli v tomto článku:

Jak šlo Dorotě Elisabeth hospodaření? Skvěle!

Mladá vdova, stejně jako její zesnulý muž Daniel, statek splácela přesně podle kupní smlouvy, dluhy neměla žádné. Jak velký rozdíl oproti jiným sedlákům v obci!

Rok co rok čtrnáct kop míšeňských grošů, přesně podle smlouvy:

Dorothea Elisabeth v roce 1770 statek rychle doplatila, když místo obvyklých 14 kop grošů toho roku zaplatila hned 98 kop. Statek byl splacen o šest let dříve, než podle smlouvy doplacen být měl.

Dlouho si ale radosti neužila. Zemřela ve věku 40 let, pohřbena byla 4. června 1772:

Starší dcera byla provdána na vedlejším statku čp. 1 , takže na našem statku čp. 6 po matce zůstali dva sirotci: 21letý Franz Anton a za dva týdny 18letá Maria Anna.

Statek byl doplacen, bez dluhů. Dědictví bylo vysoké!

A protože dědili synové i dcery rovným dílem, celý majetek po Dorotě Elisabeth (resp. správně bych měl psán po otci Danielovi) byl rozdělen na tři díly mezi Franze Antona, Marii Elisabeth, nyní provdanou Eschlerovou, a Marii Annu.

Ovšem statky se dělit nesměly. Takže mohl připadnout jen jednomu z dědiců. A tím byl samozřejmě Franz Anton jako jediný syn.

Jako i dnes bylo i tehdy dědické řízení zdlouhavým procesem - bylo třeba vše sepsat, ocenit, odsouhlasit, projednat s vrchností…

A než se Franz Anton stal oficiálním majitelem statku, konaly se na statku hned dvě svatby:

Jako první se vdala mladší sestra Maria Anna - 3. května 1773 si ve věku 18 let vzala sedláka z nedalekých Markvartic Josefa Süssiga, za kterým se odstěhovala.

Franz Anton Zeckert se oženil měsíc po sestře Marii Anně:

„V měsíci červnu, 14. (rok 1773, oddávající Franz Seehan, farář markvartický): Zeckert Franz Anton, syn zesnulého sedláka Danila Zeckerta z Kunratic. Anna Franziska, dcera obchodníka Johanna Georga Scheibnera z Kerhartic.“

Za povolení ke svatbě musel jako poddaný vrchnosti zaplatit. Povolení ke sňatku Franze Antona vyšlo na 45 krejcarů, Franz Anton (zde psán jen jako Anton) tuto částku zaplatil dva týdny před svatbou, 27. května:

To nebylo moc, kráva stála deset patnáct zlatých… Přesto to bylo více, než měl Franz Anton zaplatit. Akcidenčním řádem z roku 1765 byla částka za povolení ke sňatku stanovena na 30 krejcarů. Českokameničtí úředníci si toho „jaksi nepovšimli“ a dále vybírali starý poplatek 45 krejcarů. Než se rok s rokem sešel, přijela z Prahy komise zemského gubernia a úředníci museli tyto přeplatky vracet. Franzi Antonovi bylo vráceno 15 krejcarů, stejně tak jeho sestrám Marii Elisabeth i Marii Anně. To jen tak na okraj o chování vrchnostenských úředníků…

Novomanželka Anna Franziska byla druhým ze sedmi dětí (šesti dcer) obchodníka, ale jaké od otce dostala věno, není bohužel nikde psáno.

Snad se brali z lásky: první dítě manželství bylo pokřtěno 16. ledna 1774, sedm měsíců po svatbě; chlapec dostal jméno Johann Josef. Mohl se samozřejmě narodit předčasně; jisté je, že se dožil dospělosti…

Dva týdny po narození prvního syna se Franz Anton stal majitelem statku. Zatím tedy jen podmíněným, protože prodej statku musela schválit vrchnost.

Kupní smlouva byla uzavřena 1. února 1774:

„Nová koupě. Franz Anton Zeckert.“ Zde si povšimněme neustálenosti psaní příjmení - v nadpisu je Franz Anton psán jako „Zöckerth“, níže v textu pak stejně jako jeho otec Daniel jako „Zeckerth“.

"Dnes, dne 1. února 1774, byla do vrchnostenské ratifikace na rychtě ve Filipově uzavřena poctivá a neodvolatelná dědičná prodejní, respektive kupní smlouva následujícího obsahu. Totiž:

Franz Anton Zeckert kupuje pro sebe a své dědice statek svého zesnulého otce Daniela Zeckerta…"

Dále číst netřeba. Řekněme si raději kupní cenu: „… in einer Kauf-Summa vor und umb Sechs Hundert Schock Meiss.“ Tedy 600 kop míšeňských grošů, o 200 kop více, než za kolik statek kupoval otec Daniel v roce 1750.

„Na stvrzení této smlouvy“ měl Franz Anton složit do jara následujícího roku závdavek 100 kop a zbývající částku 500 kop hradit roční splátkou 25 kop grošů na sv. Havla (tedy 16. října), rokem 1775 počínaje. Statek tak měl být splacen na podzim roku 1794.

Ve dvacetiletí 1764-1784 bylo prodáno jedenáct kunratických statků v cenovém rozpětí 140 do 642 kop grošů; dražím než tento statek byl jen statek čp. 1, který za 642 kop v roce 1770 koupil švagr Franze Antona Josef Eschler; průměrná cena byla 328, medián 300 kop grošů.

Ve skutečnosti musel ovšem Franz Anton za statek zaplatit jen 400 kop: Statek byl zcela bez dluhů (z minulého článku víme, že otec Daniel i matka Dorothea Elisabeth byli výbornými hospodáři - to si zapamatujme, bude to důležité pro pokračování příběhu) a celá kupní cena byla tedy rozdělena mezi dědice, tedy mezi sestry Marii Elisabeth, resp. jejího manžela Josefa Eschlera, a Marii Annu, resp. jejího manžela Josefa Süssiga, a Franze Antona.

Průběh kupních splátek byl ve smlouvě pevně určen:

Závdavek - 33 kop 23 grošů 2 denáry švagrovi švagrovi Eschlerovi, táž částka švagrovi Süssigovi a táž částka samotného Franzi Antonovi. Splátka za rok 1775, tedy 25 kop grošů, švagrovi Eschlerovi, splátka za rok 1776 švagrovi Süssigovi, splátka za rok 1777 Franzi Antonovi. A tak dále až do roku 1794, kdy měla být poslední splátka rozdělena a statek doplacen:

Dále byla do kupní smlouvy vřazena část o pozemkovém majetku podle Tereziánského katastru, ale z nějakého důvodu nebyla vyplněna. My ho ovšem známe:

30 korců polí (a jeden korec zahrady), to je necelých devět hektarů, louky, co dávaly osm plně naložených vozů sena a otavy, k tomu dalších jedenáct korců lad (tři hektary) a dvacet hektarů lesa (zde psány jen čtyři korce, to je o něco více než hektar, problém jsme si vysvětlili v minulém článku).

Tak podle Tereziánského katastru. O deset let později bude vyměřován nový, přesnější katastr, zvaný Josefský. Každý pozemek (kromě těch neplodných - cest atd.) dostal své číslo, byl vyměřen a spočítán jeho hrubý výnos. Seznam pozemků statku čp. 6 Josefského katastru i s výnosy vypadá takto:

Nahoře jméno majitele: Franz Anton Zeckert (zde psán jako "Zekerth"), čp. 6. „Pozemek č. 201: jeho pole na Malém Grohbergu vedle Lorenze Zekertha“.

Dále jsou uvedeny rozměry v sázích, celková výměra 5 jiter 91 sáhů čtverečních (tedy 29 100 m2) s výnosem 50 a 19/32 měřice žita a 50 a 20/32 ovsa za tři roky (trojpolní systém - úhor, ozim, jařina); to je něco přes dvě tuny žita a necelé jeden a půl tuny ovsa. „Pozemek č. 201,5: skalní hřbet na Malém Grohbergu“, bez výnosu. „Pozemek č. 202: jeho pastvina na Querwg vedle Lorenze Zekertha“ o výměře 131 sáhů a roční výnosu 0,1 centýře sena. A tak dále…

Celkem podle Josefského katastru Franz Anton vlastnil 57 hektarů pozemků, z toho bylo 24,4 hektaru polí a lad, která dávala ročně 120 měřic žita a 135 měřic ovsa (měřice je 61,5 litru), luk a pastvin měl statek 12,5 hektaru, které dávaly ročně 108 centýřů sena a 29 centýřů otavy (centýř je 56 kilo), lesy o rozloze 20 hektarů dávaly ročně 27,5 krychlových sáhů ročně (sáh je 3,41 m3). Statek zaujímal cca 10 % rozlohy celých Kunratic, přičemž pole dávala 13 % celkové kunratické sklizně obilí, louky 10 % celkové sklizně sena a otavy a lesy 8 % celkové těžby dřeva na území katastru obce.

Statek byl velký, ale také na něm vázla vysoká břemena: Franz Anton ročně platil 35 a půl zlatého státu na kontribuci (tolik po snížení daní v roce 1772, matka za svého hospodaření platila 40 a půl zlatého), což bylo 12,6 % celé kunratické kontribuce (vidíme, že kontribuce celkem přesně „kopírovala“ velikost majetku). Vrchnosti platil majitel tohoto statku na daních a dávkách 7 a půl zlatého, což bylo 8,4 % všech daní a dávek Kunratic. Mnohem hroší byla robota - 164,25 dne potažní roboty ročně, po přepočtu na peníze to dělá přibližně 55 zlatých, což bylo 12,7 % celé kunratické roboty. (I u vrchnostenských daní, dávek a robot vidíme, že celkem věrně odrážely velikost majetku.)

Spolu se statkem Franz Anton přebíral živý i mrtvý inventář - jednoho koně, pět tažných volů, dva „malé voli určené do jednospřeží“, jednu krávu (na statku jich bývalo více, ale dvě krávy dostaly sestry jako součást věna, jednu sám Franz Anton a ta se do majetkové podstaty statku nepočítala), pět koz, dvě husy, jeden „prostředně ojetý“ vůz, tři „staré“ pluhy, tří páry bran a „celý ostatní inventář domu“.

Vrchnost smlouvu schválila o tři měsíce později, což byla standartní doba schvalování.

Franz Anton se stal právoplatným majitelem statku. Než se podíváme, jak se mu dařilo, obrátíme pozornost k rodině.

V době koupě statku bylo Franzi Antonovi 22 let, ženě Anně Franzisce 20 a novorozenému synovi Johannu Josefovi dva týdny.

10. června 1775 byla pokřtěna Maria Theresia, která ale žila čtyři roky a podle soupisu lidu zemřela v roce 1779 (v matrikách jsem ji ale nenašel), 22. září 1777 byla pokřtěna Maria Anna, která ale žila jen rok a půl, jako starší sestra zemřela také v roce 1779, pohřbena byla 17. března 1779. Po smrti dvou dcer v roce 1779 tak Zeckertovi měli stále jen syna Johanna Josefa. Jako další byl 4. června 1780 pokřtěn Franz Anton, 13. února 1782 Maria Theresia, 21. prosince 1783 Johann Anton, který ale žil jen měsíc, pohřben byl 23. ledna 1784. Johann Anton byl šestým narozeným dítětem, naživu po jeho pohřbu byly děti tři: 10letý Johann Josef, 3letý Franz Anton a za měsíc 2letá Maria Theresia.

Pak se narodily další děti. Ovšem některé z nich zakrátko zemřely:

Jako sedmé dítě se narodil Anton, pokřtěný 3. listopadu 1785, 21. dubna 1788 byl pokřtěn Siegmund (první a jediný Siegmund v Kunraticích), který ale žil jen dva roky, zemřel 17. dubna 1790 jako druhá ze sedmi obětí epidemie neštovic, 10. června 1791 byla pokřtěna Maria Anna, která ale žila jen necelý rok, zemřela 2. dubna 1792 na psotník, jako poslední dítě byl 14. července 1793 pokřtěn Benedikt, který ale žil jen dva měsíce a 6. září zemřel na psotník.

V manželství se tak narodilo deset dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti: Josef, Franz, Maria Theresia a Anton.

To jsme ale hodně předběhli dobu, takže se vraťme do poloviny sedmdesátých let a podívejme se, jak se Franzi Antonovi dařilo hospodaření:

Zpočátku to bylo dobré!

Jako závdavek měl Franz Anton do jara 1775 uhradit 100 kop (z toho třetinu sobě ale jen odepsat v rámci dědictví po otci), což skutečně učinil.

Dále měl být statek splácen roční splátkou 25 kop; střídavě ji měl dostávat švagr Josef Eschler z čp. 1 (nyní již bývalý švagr, protože sestra Maria Elisabeth zemřela hned v dubnu 1774), další švagr Josef Süssig v Markvarticích a jednou za tři roky měl 25 kop vyplatit Franz Anton „sám sobě“.

V těchto ročních splátkách už Franz Anton přesný nebyl: v roce 1775 sice správně zaplatil Josefu Eschlerovi 25 kop, o rok později ale nic nevyplatil švagrovi Süssigovi. To napravil o rok později, kdy Süssigovi vyplatil 25 kop a dalších 25 kop bylo odepsáno jemu. Dotud bylo vše v pořádku.

I dále Franz Anton platil, ne sice zcela podle splátkového kalendáře určeného kupní smlouvou, ale pokud se o rok opozdil, napravil to následujícího roku. Ke konci roku 1779 tak mělo být z kupní ceny 600 kop splaceno 225. A skutečně právě tolik splaceno také bylo.

Pak se vše zadrhlo!

V roce 1780 a 1781 nezaplatil Franz Anton nic. Od roku 1782 pak kromě roku 1789, kdy nezaplatil opět nic, splácel každý rok 25 kop; sice ne přesně tomu z dědiců, komu měly být toho kterého roku vyplaceny podle smlouvy, ale alespoň výše splátky byla správná. Ke konci roku 1790 tak mělo být splaceno 500 kop, ve skutečnosti bylo splaceno jen 425. O rok později Franz Anton nevyplatil opět nic, takže měl již 100 kop nedoplatku.

Takové splácení a menší skluz nevadil, to bylo celkem běžné. Skutečnost ale byla horší:

Ke konci roku 1791 měl mít tedy Franz Anton splaceno 525 kop, ve skutečnosti jich zaplatil 425.

Na zaplacení těchto 425 kop si ovšem často půjčoval!

V pozemkové knize se, bohužel bez data, objevuje poznámka, že vrchnosti na různých nedoplatcích dluží 34 zlatých; podle písma byl tento dluh zřejmě někdy z doby kolem roku 1782 (resp. tehdy byl zapsán do pozemkové knihy). Stejnou rukou pak byla do knihy poznamenána půjčka 100 zlatých ze sirotčí pokladny a 50 zlatých ze zádušní pokladny českokamenické kaple, o několik let později (jistě před rokem 1787) si Franz Anton půjčil ještě 75 zlatých ze zádušní pokladny kostela v nedalekém Kamenickém Šenově a v roce 1787 dalších 25 zlatých ze sirotčí pokladny českokamenického panství.

Celkem tak půjčky činily 250 zlatých (to je 214 kop grošů - měnové poměry byly tehdy komplikované). To nebyla malá částka – činila více než třetinu kupní ceny statku a polovinu toho, co Franz Anton splatil do konce roku 1790.

O zaplacení výše zmíněného nedoplatku vrchnosti sice v pozemkové knize není žádný záznam, ale takové dluhy měly přednost, a tak předpokládám, že brzy došlo k jeho zaplacení…

Další půjčka přišla v roce 1791 - v červenci 1791 ze sirotčí pokladny dalších 95 zlatých 20 krejcarů na běžný čtyřprocentní úrok. Dlužní úpis je dochován ve vrchnostenské knize obligací a jako důvod půjčky je uvedena splátka dědického podílu zesnulé sestry Marie Elisabeth Eschlerové; jako ostatní půjčky byla i tato zapsána jako zástava na tomto statku. Franz Anton skutečně peníze na tuto splátku použil a ještě mu trochu zbylo – v roce 1792 totiž poslal splátku 81 kop 50 krejcarů synovci Josefovi do sirotčí pokladny (ze které si předtím vypůjčil), čímž byl tento dědický podíl splacen.

Zbývalo ještě 70 kop sestře Anně Marii Süssigové, dosud neodepsaný podíl Franze Antona byl 48 kop 20 krejcarů. Sestře peníze vyplatil hned v roce 1793, o rok později byl odepsán podíl Franze Antona, čímž byl statek splacen. Přesně 20 let po koupi statku, v roce, který určila i smlouva. V průběhu splácení se sice Franz Anton se splácením opožďoval, ale těmito většími splátkami v letech 1791-1794 nakonec statek splatil včas.

Jenže - byly tu ty dluhy!

Do roku 1794 si napůjčoval 345 zlatých, polovinu kupní ceny statku.

Z předchozího textu i předchozích článků víme, že daně, dávky a roboty byly sice vysoké, ale jak nevlastní praděda Christof Zeckert, tak otec Daniel i matka Dorothea Elisabeth se splácením žádné problémy neměli - spláceli přesně podle svých kupních smluv a žádné dluhy nedělali.

Dobrý hospodář tohoto statku uživil sebe, rodinu, čeleď, zaplatil státu i vrchnosti všechny daně i dávky a přitom se nemusel zadlužovat.

Franz Anton se zadlužil silně!

A s dluhy nebyl konec - na začátku ledna 1794 si Franz Anton vypůjčil dalších 144 zlatých 46 krejcarů od Johanna Christofa Zeckerta, pachtýře statku čp. 1 (který stále vlastnil bývalý švagr Josef Eschler).

Zajímavá je částka – Franz Anton si nepůjčil nějakou kulatou částku, například 140, 145 nebo 150 zlatých, ale přesně 144 a 46 krejcarů. Zřejmě to byl nějaký další dluh, který neznáme; například k vrchnosti, i když v dlužním úpisu je psán důvod půjčky: „k pokračování mého hospodaření“.

Jistě tedy po této půjčce v lednu 1794 Franz Anton dlužil (nejméně) 490 zlatých 26 krejcarů, což bylo 70 % kupní ceny statku z roku 1774.

(Všimněme si, že dluhy českokamenické kapli a kamenickošenovskému kostelu byly vypořádány až v roce 1861. To tehdy bylo běžné i u jiných dluhů, např. sirotčí pokladně - platily se jen úroky, jistina se nesplácela třeba několik desítek let.)

Spolu s Patentem o zrušení nevolnictví byl téhož dne 1. listopadu 1781 vydán také Patent o vlastnictví poddaných.

V bodu 2 je psáno: „Poddaní nemají povinnost získávat k zadlužení vrchnostenský souhlas.“ Souhlas vrchnosti k dluhům tedy Franz Anton nepotřeboval.

Ovšem hned následovalo omezení: „Avšak poddaný by se neměl zadlužovat nad dvě třetiny nemovitého majetku, a v opačném případě může být v souladu s relevantními platnými předpisy zbaven odsadou statku.“ (Cit. dle Cerman - 1. 11. 1781. Zrušení nevolnictví.)

Při zadlužení 66 % hodnoty majetku může být statek majiteli zabaven. Franz Anton dluží 70 %, a přesto mu statek zabaven není.

Jak to?

Jsme u odpovědi otázky z nadpisu: Byl Franz Antonem "líným sedlákem, který propil grunt"?

Víme, že v lednu 1794 si od souseda a svého vzdálenějšího příbuzného Johanna Christofa Zeckerta půjčil 144 zlatých, čímž dluh dosáhl 70 % kupní ceny statku.

A na konci ledna 1794 Franz Anton přikročil k dalšímu, dosud nepoužitému kroku - propachtoval část svých pozemků.

Nebyl to pozemek velký, jen kus louky o výměře 10 610 m2, bylo to necelých 10 % luk a pastvin podle Josefského katastru. Pachtýřem byl domkář a obchodník sklem Johann Georg Büchse z Filipova a smlouva byla uzavřena na šest let od 1. ledna 1795 do 31. prosince 1800. Ročně měl za tuto louku pachtýř platit 12 zlatých, přičemž ale státní daň, vrchnostenské dávky i roboty na tomto pozemku váznoucí byl nadále povinen hradit Franz Anton. Ten se také zavázal, že na této louce nebude pást svůj dobytek a že pachtýři při senoseči umožní přístup na louku po své cestě. V únoru 1794 pak byla smlouva schválena vrchností a zapsána do pozemkové knihy.

Právě toto vrchnostenské schválení nám umožňuje zodpovědět v nadpisu položenou otázku!

Správce celého českokamenického panství Franz Richter začal schvalovací formulaci velmi neobvykle: „Protože Franz Anton Zeckert kvůli dlouhotrvající nemoci nejen utrpěl značné škody ve svém hospodářství, ale byl nemocí také vystaven neobvyklému vyčerpání, tato smlouva je schválena a potvrzena.“

Kdo (a já se k tomu přiznávám) Franze Antona podle předchozího textu odsoudil jako neschopného hospodáře, možná opilce či karbaníka, soudil předčasně.

„Dlouhotrvající nemoc“ a „neobvyklé vyčerpání“ byly ty důvody, které mu bránily v řádném hospodaření.

Jedna věta v pozemkové knize dává celému životnímu osudu Franze Antona jiný rozměr!

Kdyby tato pachtovní smlouva nebyla dochována v úředních knihách, mohli bychom si o Franzi Antonovi myslet mnoho nepěkného. Přitom byl nemocným člověkem!

Pachtovní smlouva byla uzavřena od 1. ledna 1795 na šest let za roční pacht 12 zlatých.

Franz Anton si celých 72 zlatých za šest nechal vyplatit na ruku hned po schválení smlouvy vrchností v únoru 1794; na oplátku tuto smlouvu uzavřel i za své dědice.

Čekal konec? Přišel rychle…

V květnu téhož roku 1794 Franz Anton sepsal závěť:

Veškerý svůj nemovitý majetek odkázal „své milované manželce Franzisce rozené Scheibnerové“ a čtyřem dětem Josefovi, Franzovi, Marii Terezii a Antonovi, přičemž „ničím neomezenou“ hospodářkou měla být Franziska a jejím „rádcem“ a poručníkem dětí rychtář Johann Christof Zeckert z čp. 26 (vzdálený příbuzný), který Franze Antona „také ústně ujistil o svém přátelství“.

V závěti pak následuje omezení ženy Franzisky při jejím hospodaření. Měla na statku hospodařit tak dlouho, jak bude sama chtít. Ovšem s omezením - pokud by se podruhé nevdala nebo pokud by vrchnost „nenašla nějakou příčinu“ ženě statek odebrat a „předat jej některému z mých synů“.

Franziska nesměla na statku dělat žádné dluhy, pozemky „byť jen na nějaký čas prodat“ a v lesích nesměla kácet nad „řádný výnos“. A hned poté Franz Anton jmenoval budoucího majitele – nejstaršího syna Josefa (dosud psaný v soupisech lidu vždy jako Johann Josef), který měl statek dostat za cenu 1000 zlatých (prozradím, že jej nakonec koupil téměř dvakrát dráž); rovnou byly vyčísleny také podmínky splácení – závdavek měl činit 400 zlatých a roční splátka poté 30 zlatých; celá kupní cena měla být rozdělena stejnými díly mezi manželku/matku a děti/sourozence.

Naproti tomu byl otcem určený budoucí majitel Josef z otcovy vůle povinen matce výměnkem a rovnou byly určeny i jeho podmínky.

Závěť obsahovala mnoho dalších ustanovení, toto byla jen ta nejdůležitější.

Franz Anton zemřel pět týdnů po sepsání závěti.

Bylo mu 43 let (v matrice omylem psáno 45 let, ale my víme, že byl pokřtěn 22. února 1751), zemřel na tuberkulózu; to byla ona „dlouhotrvající nemoc“, která Franzi Antonovi zabránila v řádném hospodaření a předčasně ho poslala do hrobu.

Pohřeb se konal 3. července 1794:

Zůstala po něm 41letá vdova Franziska a čtyři děti: 20letý Josef (v soupisech lidu psán stále jako Johann Josef), který matce v hospodářství pomáhal jako čeledín, 14letý Franz, 12letá Maria Theresia a 8letý Anton.

Mohli bychom v osudech Zeckertových pokračovat, ale nás hlavní hrdina leží již v hrobě.

Franz Anton Zeckert. Nikoli „líný sedlák, co propil svůj grunt“, ale již v mladém věku těžce nemocný člověk.

Díky jedné jediné větě v jedné jediné úřední knize víme, že tomu skutečně bylo tak…

SOA Litoměřice, sbírka matrik, farnost Česká Kamenice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu obce Kunratice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, pozemkové knihy obce Kunratice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, Kniha testamentů, 1755-1797.

Cerman, Ivo. 1.11.1781 - zrušení nevolnictví: základ občanské svobody. Praha: Havran, 2022.