Kníže Kinský versus poddaní: 20 let hledání spravedlnosti

Pět kartonů v Národní archivu plných dobových archiválií. Pět kartonů květnaté barokní němčiny. Pět kartonů výpovědí poddaných, vrchnostenských úředníků, majitele panství, vyšetřovací protokoly úředníků českého gubernia, rozhodnutí nejvyššího kancléře i samotné Marie Terezie.

Až na její stůl se dostal spor poddaných panství Česká Kamenice s Františkem Oldřichem knížetem Kinským.

Spor, který začal na počátku sedmileté války roku 1756. Spor, který trval až do konce 70. let. Tak dlouho trvalo, než se poddaní dovolali spravedlnosti. Rovnou prozradím: jen částečné…

Předem se omlouvám tomu, kdo si v článku chtěl přečíst stručnou historii sporu. Těch článků bude víc. A bude jich hodně!

Jak jednou větou odbýt osm stránek stížnosti poddaných Marii Terezii? Jak jednou větou odbýt padesát osm stránek vyšetřovacího protokolu guberniálního rady Streeruwitze? Jak jednou větou odbýt čtyřicet stránek obhajoby knížete Kinského? A dvacet dva stránek rozhodnutí Marie Terezie? A dvacet pět stránek odvolání knížete Kinského?

Jak několika odstavci odbýt pět kartonů plných dosud nikdy nepublikovaných archiválií? Pět kartonů, které představují život našich předků!

Ať již byli našimi předky prostí poddaní, vrchnostenští nebo státní úředníci, majitelé panství, a možná dokonce sama Marie Terezie.

Těchto pět kartonů nám totiž umožňuje poznat a pochopit tehdejší společnost v celé její vertikále - od nejchudšího bezzemka až k samotné panovnici.

Pojďme si tedy celou tuto vertikálu představit:

Původně jsem chtěl začít poddanými, ale dáme přednost dámě:

Asi netřeba představovat. Nebo ano? Dobře:

„Z Boží milosti ovdovělá Římská císařovna, královna Uherská, Česká, Dalmátská, Slovanská, Galicijská, Lodomerská; arcikněžně Rakouská; kněžna Burgundská, Štýrská, Korytánská, Kránská; velká kněžna Sedmihardská; markraběnka Moravská…“

Zde celý titul ukončím, protože by zabral ještě mnoho dalších řádků: byla dále kněžnou dalších patnácti zemí, knížohraběnkou (to není omyl, tak titul skutečně zněl podle oficiální české titulatury z roku 1775, dnes titul zní "okněžněná hraběnka") sedmi zemí, markraběnkou čtyř zemí, hraběnkou jedné, „paní“ dvou zemí, ovdovělou kněžnou dalších dvou, velkou kněžnou jedné země a pak mnoha dalších zemí a zemiček, jejichž názvy nebyly uváděny ani v nejdůležitějších státních dokumentech (tato titulatura je převzata z robotního patentu z roku 1775).

Takhle vypadala Marie Terezie v roce 1758, tedy v době, kdy spor českokamenických poddaných s vrchností začínal.

A takto v roce 1772, tedy rok předtím, než na jejím stole „přistála“ stížnost poddaných:

Druhé jméno, které bude dobré si zapamatovat:

Heinrich Kajetan von Blümegen, chcete-li Jindřich Kajetán z Blümegenu, byl v době vyšetřování stížnosti „nejvyšším českým a prvním rakouským kancléřem“ (v úřadu v letech 1771-1782).

Protože vládní soustava monarchie byla poměrně komplikovaná a podléhala častým změnám, řekněme si poněkud zjednodušeně, že Blümegenovi podléhaly vnitřní záležitosti českých a rakouských zemí. On to byl, kdo rozhodoval v důležitých věcech našeho příběhu, a on to byl, kdo vykonával vykonával rozhodnutí Marie Terezie ve věcech těch úplně nejdůležitějších.

S jeho jménem se tak setkáme na celé řadě písemností. Třeba zde:

To byly dvě nejdůležitější vídeňské postavy. Kromě nich se na vyšetřování stížnosti poddaných panství Česká Kamenice podílela celá řada dalších úředníků. Pro náš příběh nejsou tak významní, a tak je shrneme do jednoho nadpisu:

Protože se ve stížnosti jednalo mimo jiné o finanční záležitosti, do vyšetřování zasáhl také prezident dvorské komory (řekněme zjednodušeně: ministr financí) Karl Friedrich Hatzfeld zu Gleichen:

Jemu podklady připravovali úředníci k. k. účetního úřadu. Jména úředníků nejsou podstatná. Naši pozornost zaslouží snad jen Johann Christof von Stuppel und Liebenfeld. Tento úředník byl jedním z „triumvirátu“ úředníků k. k. účtárny von Stuppel-Otto-Hollauer, který sestavoval účetní zprávy o dění na našem panství a revidoval jeho účetnictví, resp. zprávy účetního guberniální účtárny von Goltze (o něm níže). Ale jen Stuppel byl z celého triumvirátu poddanými obviněn z trestné činnosti…

Z Vídně by to snad stačilo. Podívejme se do Čech:

Vrchním zemským úřadem bylo České zemské gubernium (Böhmisches Landesgubernium).

Zjednodušeně bychom mohli gubernium nazvat českou vládou, ale mělo omezené pravomoci - v důležitějších věcech bylo jen „převodovou pákou“ nadřízených orgánů ve Vídni. V čele gubernia stál „prezident“, který byl zároveň nejvyšším českým purkrabím.

Gubernium vzniklo správní reformou v roce 1763 a prvním prezidentem se stal:

Hrabě Krakowský byl prezidentem gubernia v letech 1763-1771. Tedy v první fázi sporu „Kinský versus poddaní“. S jeho jménem se často setkávat nebudeme, ale líbí se mi podobizna pana hraběte :-)

Důležitější postavou, která do projednávání této poddanské stížnosti zasahovala osobně (a velmi často), byl druhý prezident české gubernia:

Kníže Füstenberg byl prezidentem gubernia v letech 1771-1782. Byl typickým osvícencem a k jeho postojům snad postačí skutečnost, že od svých konzervativnějších šlechtických kolegů dostal přezdívku „advokát žebráků“ (rozuměj - poddaných).

Víme, že v čele gubernia stál prezident, který byl zároveň nejvyšším purkrabím. Guberniálních radů bylo 12 (resp. 13; za toho 13 byl počítán prezident). K ruce měli sedm sekretářů, čtyři registrátory, expeditora, viceexpeditora, tři koncipisty a třicet kancelistů. (Cit. dle Petráň - Rebelie, s. 51.)

Z těchto více než 50 úředníků nás kromě pana prezidenta bude zajímat především jeden z guberniálních radů:

Johann von Streeruwitz byl v létě roku 1773 přímo Marií Terezií vyslán na panství Česká Kamenice, aby vyšetřil stížnost místních poddaných.

Proč přímo Marií Terezií? Streeruwitz byl zkušeným vyšetřovatelem poddanských stížností: Když majitel panství Mníšek pod Brdy baron Unwerth roku 1768 upozornil pamětním spisem, poslaným přímo na vídeňský dvůr, na nelidské nakládání s poddanými sousedního panství Dobříš Václava Josefa knížete z Mansfeldu, byl vyšetřením celé záležitosti pověřen místně příslušný berounský krajský hejtman hrabě Lažanský. Lažanský „přikryl“ svého kolegu knížete Mansfelda a moc toho nevyšetřil. A tak mu byla samotnou císařovnou udělena důtka a vyšetřením byl pověřen krajský hejtman sousedního kouřimského kraje. Tím hejtmanem byl „náš“ Johann von Streeruwitz.

Co při dvou vyšetřováních „nezjistil“ hrabě Lažanský, zjistil Streeruwitz hned napoprvé. Správce panství Svoboda byl odsouzen k šesti letům vězení, majitel panství Mansfeld byl zbaven správy a na panství uvalena nucená správa (tzv. sekvestrace).

A Johann von Streeruwitz byl povýšen na místo jednoho z dvanácti radů českého zemského gubernia. A v roce 1773 byl pověřen vyšetřením stížnosti poddaných panství Česká Kamenice. A co nezjistilo dvacet šest (!) vyšetřování krajského úřadu, zjistil Streeruwitz hned napoprvé!

Kdo pochopí část tohoto seriálu o jedné poddanské stížnosti jako „oslavu“ Johanna von Streeruwitze, pochopí správně.

Zatímco v Praze jsou obnovovány pomníky vrcholným představitelům represivního aparátu absolutistické monarchie, lidé, kteří se zasloužili o zlepšení životních podmínek utiskovaných poddaných, upadli do zapomnění.

Jedním z těchto lidí byl i guberniální rada von Streeruwitz. My ho v tomto seriálu budeme připomínat často. Zaslouží si to!

Podobizna se nám nezachovala, tak alespoň vlastnoruční podpis:

Ještě jednoho úředníka českého gubernia si v tomto úvodním článku připomeneme:

„Johann Josef Goltz, k. k. Gubernial-Buchhalterei-Raittofficier.“ Johann Josef Goltz, účetní úředník k. k. guberniální účtárny.

Goltz byl součástí vyšetřovacího týmu „guberniální rada von Streeruwitz - účetní Goltz - aktuár Duchet“, který prováděl vyšetřování na českokamenickém panství v září 1773.

A jako účetní guberniální účtárny byl speciálně pověřen revizí vrchnostenských účtů. Jeho zpráva znamenala nejen profesionální „popravu“ rentmistra a vrchnostenského účetního Kuchaře, ale také základ pro vyplacení náhrad poddaným za Kuchařovy machinace.

Z Prahy by to snad stačilo. Jmen pražských úředníků bude v seriálu samozřejmě více, ale toto jsou nejdůležitější osoby, s nimiž se budeme setkávat častěji. Teď se podíváme na jinou „větev“ státní moci, na litoměřický krajský úřad:

Roku 1751 došlo rozhodnutím Marie Terezie k tzv. postátnění krajských úřadů v Čechách.

Detaily se zabývat nebudeme a řekneme si jen, že před postátněním byli krajští hejtmané dva - jeden z panského a jeden z rytířského stavu. Po postátnění byl jen jeden, placený státem a odpovědný nadřízeným úřadům. V Čechách to byla nejprve Královská reprezentace a komora, po jejím zrušení r. 1763 nově zřízené České zemské gubernium. A skrze něj byl krajský hejtman podřízen dvorským úřadům ve Vídni a v poslední instanci samozřejmě Marii Terezii.

Kromě jiných funkcí mělo krajské hejtmanství důležitou funkci: ve druhé instanci vyšetřovalo poddanské stížnosti. Se jmény krajských hejtmanů a jiných krajských úředníků se tak budeme setkávat velmi často.

Po celých dvacet let sporu „Kinský versus poddaní“ se v úřadu litoměřického krajského hejtmana vystřídaly jen dvě osoby. Tou první byl:

Litoměřickým krajským hejtmanem byl jmenován roku 1754 a zůstal jím až do své smrti na jaře roku 1770.

Je snad trochu s podivem, že zůstal krajským hejtmanem tak dlouho. Nebyl zrovna nejhorlivějším úředníkem: dokonce i posmrtně mu byla vytýkána v úřední činnosti liknavost a k přesnému plnění úředních povinností nevedl ani své podřízené.

Totéž se dá říct i o dalším krajském hejtmanovi, kterým byl v letech 1770-1784:

“ Der. Röm. Kai. König. May. verordneter k. hauptmann des Leütmeritzer Kreises, W. von Schönau"." Neboli „Římským císařským a královským Majestátem ustanovený královský hejtman litomeřického kraje, W. von Schönau.“

V nejednom článku budeme číst výtky zemského gubernia i samotné Marie Terezie k jeho osobě. Jako „převodová páka“ rozhodnutí císařovny ani gubernia se neukázal v nejlepším světle a v jednom z budoucích článků si přečteme, jak se poddaným málem podařilo dosáhnout jeho odvolání. Ale jenom málem, protože nakonec litoměřickým krajským hejtmanem zůstal a vyvázl jen s úřední důtkou.

Důtky dostali i jiní krajští úředníci. Například Karl Josef Biener z Bienenbergu, krajský adjunkt, kterého hejtman často posílal vyšetřovat poddanské stížnosti. Nebo další z krajských adjunktů, baron von Sobek.

Biener se jako jeho nadřízení Rajský z Dubnice i von Schönau projevil jako velmi liknavý vyšetřovatel, ale ani to, ani udělení důtky samotnou císařovnou nezabránilo jeho úřednímu povýšení - krátce po udělení důtky byl sice přeložen jako adjunkt do královéhradeckého kraje, ale poté byl tamtéž povýšen a stal se krajským hejtmanem.

Tím byly vyjmenovány nejdůležitější osoby moci státní ať již vídeňské, pražské nebo litoměřické. Teď se podíváme na panství Česká Kamenice:

Na nejvyšším místě vrchnostenské moci stál samozřejmě majitel panství Česká Kamenice:

Kníže Kinský nebyl nějakým obyčejným šlechticem. V roce 1749 po zesnulém otci Filipu Josefovi hraběti Kinském zdědil panství Česká Kamenice (největší a nejbohatší panství), Zlonice (hlavní sídlo) a Budenice. Roku 1752 po svém bratranci Františku Josefovi zdědil nejen panství Choceň a Rosice, ale také knížecí titul, takže se z hrabětem stal třetím knížetem Kinským.

Správě statků se věnoval jen několik let po smrti otce. Roku 1752 vstoupil do armády a již o tři roky později byl jmenován plukovníkem. Krátce nato vypukla sedmiletá válka, ve které se František Oldřich proslavil: účastnil se bitev u Lovosic roku 1756 a u Kolína roku 1757.

V této bitvě byl zraněn a za tuto bitvu si vysloužil nově založený Vojenský řád Marie Terezie. Řád byl založen bezprostředně po bitvě u Kolína v červnu 1757, ale první „řádová promoce“ (tedy skutečné udělení řádu) se uskutečnila až v březnu 1758. Tehdy dostalo tento exkluzivní řád pouhých osmnáct vojáků z celé téměř dvousettisícové armády; čtyři vojáci obdrželi velkokříž a čtrnáct dalších rytířský (maltézský) kříž. František Oldřich byl jedním z těchto čtrnácti vojáků! A nutno dodat, že řád byl udílen nikoli za zásluhy, ale za hrdinství v boji. (Zároveň byl téhož roku povýšen z plukovníka na polního podmaršála.)

A roku 1771 obdržel František Oldřich ještě exkluzivnější Řád zlatého rouna. Obě vyznamenání si můžeme prohlédnou na obrazu výše - uprostřed hrudi komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, na srdci Řád zlatého rouna. Na wikipedii je obraz datován „zřejmě mezi 1760 a 1792“. Protože víme, že zlaté rouno František Oldřich obdržel až roku 1771, můžeme vznik obrazu posunout až za toto datum.

To byl již František Oldřich polním zbrojmistrem (1767) a nejspíše i vrchním velitelem rakouského dělostřelectva (1772-1778), a také k. k. tajným radou (1767).

František Oldřich kníže Kinský „pleno titulo“ pro roce 1772:

„Jeho Jasnost a vysoce urozený pan pan František Oldřich kníže Svaté říše římské Kinský ze Vchynic a Tetova, rytíř Řádu zlatého rouna, skutečný tajný rada Jejího římského císařského a královského apoštolského Veličenstva, komorník, komandér Vojenského řádu Marie Terezie, generál polní zbrojmistr, generál polního, zemského a domácího dělostřelectva a velitel, plukovník a majitel jednoho pěšího pluku.“

Ovšem tento vysoce postavený pán byl také tím, jehož jméno se od léta 1773 v nepříznivém světle „přetřásalo“ u vídeňského dvora. To poté, kdy až na stůl císařovny doputovala stížnost jeho poddaných…

V našem seriálu uvidíme, že ani vysoké postavení pana knížete neuchránilo před hněvem Marie Terezie v případě špatného a nezákonného zacházení s poddanými.

Po přečtení pěti kartonů stížností, vyšetřovacích protokolů, rozhodnutí, odvolání, dalších vyšetřovacích protokolů a dalších rozhodnutí musím ovšem konstatovat, že František Oldřich nebyl tím hlavním viníkem stavu na panství. Psali jsme si již jednou o jeho „vysvětlování“, kde jsem pana knížete spíše hájil:

Ale jako „zaměstnavatel“ měl svůj díl viny na chování svých úředníků:

No, s jeho jménem se sice v seriálu budeme tu a tam setkávat, ale tento úředník si vlastně zařazení k těm úředníkům, kteří se vůči poddaným dopouštěli nezákonností, nezaslouží.

K celé záležitosti totiž přišel jako „slepý k houslím“, protože hospodářským (vrchním) inspektorem všech Kinského panství byl jmenován až 1. března 1773:

Tehdy byly již poddanské stížnosti v plném proudu (předtím Ritschel na panství nepůsobil) a na panství se střídala jedna vyšetřovací komise za druhou.

Přímo k inspektoru Ritschelovi poddaní výtky neměli. Na rozdíl od jiného vysoce postaveného úředníka, kterým byl:

Franz Ratoliska

Franz Ratoliska byl správcem panství Česká Kamenice.

Funkce správce panství (německy Verwalter) vznikla někdy mezi lety 1749-1763 reorganizací správy a zrušením původní funkce hejtmana panství (Haubrmann). Přesné datum neznám, protože fond Velkostatku Česká Kamenice není přístupný. Kdy přesně se Franz Ratoliska stal správcem tedy také nevím, ale jistě jím byl již roku 1763. A zůstal jím až do svého penzionování roku 1773 nebo 1774.

Českokamenický poddaný Johann Freilich byl potrestán 15 ranami karabáčem za to, že panu správci do očí „kromě mnoha jiných neslušností“ v přítomnosti mnoha poddaných i úředníků řekl, že je „darebák“.

O mrtvých jen dobře? Pak bych ovšem tento seriál o dění na českokamenickém panství vůbec nemohl psát…

Takže: Johann Freilich byl bit za pravdu. Franz Ratoliska opravdu darebákem byl!

Po celých více než deset let ve funkci správce panství odíral poddané „kde se dalo“. Někdy ve prospěch knížete Kinského, někdy ve prospěch své vlastní kapsy. Častěji ale ve svůj prospěch (že by předobraz pana správce z pohádky s Čerty nejsou žerty?).

A zdatně mu v tom pomáhal:

Johann Georg Kucharz

Nebo snad Jan Jiří Kuchař? Nevím, snad. Ale budeme ho nazývat Johannem Georgem Kucharzem, protože tak vystupuje ve všech dochovaných písemnostech.

Ani u něj nevím, kdy přesně vstoupil do služeb knížete Kinského. Ale na panství působil jistě již za vlády Filipa Josefa Kinského, otce Františka Oldřicha. Podle svých vlastních slov z roku 1773 se v roce 1743 stal kontribučním účetním (kontribuce byla daň placená státu). Funkcí měl Kucharz v průběhu téměř tří desítek let, kdy působil v úřednickém aparátu panství, více: byl kontribučním účetním, výběrčím kontribuce, rentovním písařem i rentmistrem (někdy měl více funkcí zároveň, také se měnily úřední povinnosti jednotlivých funkcí). Zkrátka měl po celých třicet let na starosti především vyměřování daní, jejich výběr i účetnictví.

Tandem Ratoliska-Kucharz mohl za celou řadu nezákonností, které se na panství děly. Jejich jména se budou skloňovat v téměř každém článku našeho seriálu…

Budeme se setkávat i s dalšími jmény. Jedním z dalších „výtečníků“ byl Kucharzův nástupce v úřadu výběrčího daní Hüttel, který z kontribučního fondu zpronevěřil obrovskou částku 3 500 zlatých (tolik v této době stálo deset velkých statků na panství).

Byli i jiní, snad lepší úředníci, ale jména správce Ratolisky a rentmistra/účetního Kucharze si zapamatujme!

To byly významní představitelé moci vrchnostenské. Teď si představíme hlavní postavy z řad poddaných:

Při dlouho vedli poddaní (nutno říci, že jen někteří z nich) ze vsí Kerhartice a Janov spolu s několika dalšími jednotlivci (z nich především Christof Griesel ze Všemil). Až když se těmto podařilo celou při „dotáhnout na stůl“ Marie Terezie a na panství přijel vše vyšetřit guberniální rada Streeruwitz, přidali se i jiné obce, Horní- a Dolní Kamenice, Mistrovice, a další a další poddaní z jednotlivých vsí.

Stěžovatelů bylo nakonec hodně, ale máme jeden pěkný jmenný seznam „vedoucích“ celé pře přímo z pera samotného knížete Kinského (nebo možná jeho advokáta Columbana):

Josef Hickisch

Sedlák a forman z Kerhartic čp. 101. Dle knížete Kinského „hlavní buřič“.

Kvůli Hickischovým „tak mnohým a neustávajícím špatnostem“ pan kníže Marii Terezii žádal, aby byl Hickisch vypovězen ze všech Kinského panství.

Pro jiné tak tvrdý trest nežádal. Pro další „bezuzdné poddané“, v jiném dokumentu pan kníže zvolil pěkný obrat „nohsledi vrchního buřiče“, žádal Kinský „kvůli dosažení dlouho žádoucího klidu… co nejspravedlivější potrestání“.

Zde tedy jen jmenný seznam podle pořadí, které zvolil kníže Kinský: Florian May, Johann Christof Hickisch, truhlář Johann Hickisch, kramář Johann Elias Scheibner, Gottfried Richter, Christofa Griesel, Anton Gärtner, Christian Hartwig a Abraham Richter.

To jsou oni „nohsledi vrchního buřiče“ Josefa Hickische.

Lidé, kteří se postavili zvůli moci vrchnostenské. Lidé, kteří se s pomocí moci státní, tuto zvůli po dvacetiletém úsilí nakonec porazili.

Tedy, alespoň částečně, jak uvidíme v celém seriálu článků.

Dnes by to ale snad už stačilo. Hlavní aktéry známe. V dalším článku se přeneseme do léta roku 1773. Do Vídně. Do bytu jednoho písaře. A do kanceláře samotné císařovny…

Přiznávám, že jsem se prohřešil proti jedné z hlavních zásad historické práce - heuristice.

Jak jsem zmínil výše - celý seriál je zpracován na základě pěti kartonů z fondu České gubernium - Contributionale. Tam jsou uchovány všechny důležité materiály od léta 1773, kdy poddaní podali stížnost Marii Terezii.

Ale stížnosti poddaných začaly již v roce 1759 a mezi lety 1759 a 1773 na panství proběhlo 26 vyšetřování krajského úřadu. O těchto vyšetřováních jsme zpraveni jen velmi nedokonale. To proto, že ve fondu českého gubernia jsou písemnosti této stížnosti starší léta roku 1773 uloženy jen velmi torzovitě.

Mnoho zpráv bude jistě ve fondu Velkostatku Česká Kamenice. Ovšem pro běžného smrtelníka je většina tohoto fondu stále nepřístupná. Z tohoto fondu jsem tedy čerpat nemohl.

Alespoň částečně by šly události snad rekonstruovat z fondu krajského úřadu Litoměřice. A právě tady jsem se prohřešil proti heuristice. Tento fond jsem vynechal. Na svou omluvu uvádím, že z časových důvodů. Snad někdy v budoucnosti…

Proto jsem musel upustit od čistě chronologického líčení od začátku sporu v roce 1759 a přizpůsobit strukturu seriálu mně přístupným písemnostem:

Po tomto článku si zřejmě ve více článcích projdeme stížnost poddaných Marii Terezii ze srpna 1773. Poté se podíváme na vyšetřování guberniálního rady Streeruwitze v září 1773. I o tomto vyšetřování bude článků jistě více a  v těchto článcích budeme činit odbočky do minulosti tak, jak tyto věci minulé zjišťoval sám Streeruwitz. Tím si alespoň částečně zrekonstruujeme léta 1759-1773 a zjistíme fakta o stížných bodech poddanské stížnosti.

Následovat bude chronologické líčení dalších kroků „vyřízení“ stížnosti po září 1773 - vysvětlující dopis knížete Kinského vyšetřovateli, zpráva vyšetřovatele Marii Terezii, její rozhodnutí, Kinského odvolání. A tak dále až do samotného „finále“.

Snad to bude aspoň někoho bavit :-)

NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice

JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Universum. Praha: Knižní klub, 2019. ISBN 978-80-242-6220-8.

KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXIV, Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Praha: Domestikální fond království Českého, 1908.

PETRÁŇ, Josef. Nevolnické povstání 1775: prolegomena edice pramenů. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia. Praha: Univerzita Karlova, 1972.

PETRÁŇ, Josef. Rebelie: příběh jednoho týdne a dvou dní v březnu roku 1775. Praha: Československý spisovatel, 1975.

ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. Online. Praha: Agentura Pankrác, 2006.