Článek
Srpnový den roku 1773.
Písař Gundelfinger ve Vídni kdesi u Tereziánské akademie sedí u stolu a přemýšlí, jak zaplatí nájem na příští měsíc. Vtom se ozve klepání na dveře.
„Dále!“ ozve se.
Do dveří vchází unavený vesničan. Aby nebyl! Vážil cestu do Vídně až ze severočeského pohraničí, z Kerhartic u České Kamenice.
„Potřeboval bych pomoc. Samozřejmě zaplatím,“ osmělí se nezvaný host.
O několik dní později, přesně v půl desáté dopoledne, jak má ve zvyku, usedá k pracovnímu stolu Marie Terezie.
Na stole leží hromádky spisů. Jeden z nich přitahuje její pozornost. Kvalitní papír, pečlivé písmo…
No, zanechme raději chabého pokusu o krásnou literaturu a držme se historických pramenů!
Co vlastně Marie Terezie četla? A proč?
Úvod do příběhu jedné poddanské stížnosti
V prvním dílu jsme si představili hlavní postavy našeho seriálu o dvacetiletém hledání spravedlnost:
Co zavdalo příčinu nespokojenosti poddaným?
V roce 1756 vypukla sedmiletá válka a do severních Čech vpadlo pruské vojsko. Na děčínském zámku se usídlil „pruským králem ustanovený velitel“ a na sousední panství začaly docházet dopisy:
Dopis pruského velitele děčínského zámku správci panství Česká Kamenice, 26. září 1756 (opis z r. 1773).
"Panství Česká Kamenice se tímto nařizuje, aby do tří dnů od obdržení tohoto mého nařízení na děčínský zámek dodalo ve specifikaci uvedený proviant. Pokud se někdo na panství bude tomuto rozkazu protivit, musí mi to být oznámeno.
Pokud by správce panství přesně do tří dnů proviant nedodal, zakročím proti panství ohněm a mečem a nechám ve specifikaci uvedené sám zrekvírovat."
A žádaný proviant?
Specifikace žádaného proviantu, 26. září 1756 (opis 1773).
"1 230 Strich Haber"; to je přibližně 118 800 (!) litrů ovsa.
"1 230 Centner Mehl"; to je přibližně 69 000 (!) kilo mouky.
"1 230 Centner Butter"; taktéž 69 000 kilo másla.
"387 Strich Arbesen"; to je přibližně 36 200 (!) litrů hrachu.
"129 Vass Bier jedes zu 4 Eimer"; to je přibližně 31 500 (!) litrů piva.
K tomu 129 volů na porážku, 103 sudů pálenky, 193,5 korce čočky. A tak dále…
Takové množství proviantu nebylo možno během tří dnů shromáždit. A tak pan správce s panem velitelem vyjednával a žádané množství bylo o něco sníženo a lhůta trochu prodloužena.
Ale něco dodáno být muselo. A tak pan správce vypravil poddané s povozy z České Kamenice do Děčína. A pan účetní Kucharz sedl a začal účtovat:
Válečné náklady panství Česká Kamenice za sedmileté války, opis z roku 1773.
Pečlivě sepsal a ocenil vše, co bylo Prusům dodáno. Potud vše v pořádku a podle zákona. Jenže jak sám o skoro dvacet let později vypověděl: „V oněch těžkých časech, kdy si člověk nebyl jist životem, mohl na onen patent úplně zapomenout.“
Myslel tím patent z listopadu roku 1751, který upravoval účtování válečných škod a nákladů. Ten přesně určoval, které náklady má nést vrchnost, které města a které poddaní.
Těžko rozhodnout, zda na tento patent Kucharz skutečně zapomněl či zda se jej nedržel záměrně. Výsledek byl ale pro poddané stejný: Celou řadu škod, které podle patentu měla nést vrchnost, byly naúčtovány na vrub poddaných. (O podrobnostech si povíme v jednom z dalších článků.)
To se poddaným samozřejmě nelíbilo. A tak podali stížnost. A postupovali přesně podle zákona: Pokud měli poddaní stížnost na vrchnost, museli si stěžovat - vrchnosti.
Zní to poněkud absurdně, ale má to svou logiku: majitel panství nemusel vědět o všem, co se na jeho panství děje. Věděl jen to, co mu řekli jeho úředníci. A tito úředníci mu samozřejmě nemuseli říkat vše. Proto se dle zákona poddaní v případě stížnosti na vrchnost (čti: na vrchnostenské úředníky) měli stěžovat - vrchnosti (čti: majiteli panství).
Tak učinili i poddaní panství Česká Kamenice. Ale kníže Kinský stížnost zamítl jako „neopodstatněnou“.
A tak poddaní postupovali podle zákona dále. Pokud vrchnost poddanskou stížnost zamítla (nebo nevyřídila v daném termínu), měli poddaní právo podat odvolání krajskému úřadu.
Tak učinili i poddaní panství Česká Kamenice. Ale krajský úřad stížnost zamítl, protože „neshledal stížnost oprávněnou“.
A tak poddaní postupovali podle zákona dále. Pokud krajský úřad poddanskou stížnost zamítl, měli poddaní právo podat odvolání českému zemskému guberniu.
Tak učinili i poddaní panství Česká Kamenice. A zemské gubernium… Ne, to stížnost nezamítlo. Protože se jednalo o finanční záležitosti, netroufalo si rozhodnout samo, a tak celou věc raději podalo výše - dvorské komoře ve Vídni (dnes bychom poněkud zjednodušeně řekli ministerstvu financí).
O věci rozhodoval prezident dvorské komory, Karl Friedrich von Hatzfeld zu Gleichen.
Rozhodnutí prezidenta dvorské komory von Hatzfelda, 7. července 1768.
Hatzfeld sám ale nic nevyšetřoval, to nebylo v jeho kompetenci. Prošel si doklady, které mu poslalo české gubernium a mohl jen konstatovat, že „při vyšetřování krajského úřadu nebyla shledána na straně vrchnostenského úřadu pochybení“ . S dobrozdáním o některých jiných věcech na závěr své zprávy guberniu vyzval poddané k „podrobení se“, zároveň ale vrchnostenský úřad k „mírnému postupu“. A tak gubernium stížnost zamítlo.
Zákon umožňoval ještě odvolání k panovníkovi. Nevím proč, ale poddaní panství Česká Kamenice tak neučinili. Místo toho zvolili - pasivní rezistenci. Nešťastné řešení:
Poddaní odpírali robotu, neplatili vrchnostenské dávky, neplatili kontribuci (daň státu. Dluhy narůstaly. Následovalo další vyšetřování krajského úřadu, vojenská exekuce, věznění. Pak další vyšetřování, další exekuce a další věznění.
A tak to šlo až do roku 1773:
První polovina roku 1773
Na začátku roku 1773 byla podána další stížnost guberniu. Tentokrát si ovšem nestěžovali poddaní na knížete Kinského. Stěžoval si kníže Kinský na své poddané!
Konkrétně na poddané ze vsi Kerhartice na panství Česká Kamenice. Jak shrnoval prezident českého gubernia Fürstenberg:
Rozhodnutí prezidenta gubernia Fürstenberga, 19. února 1773.
"Jeho knížecí Milost kníže Kinský podala stížnost, že poddaní vsi Kerhartice náležející k panství Česká Kamenice setrvávají ve své vzpurnosti bez ohledu na to, že jim již vícekrát byla litoměřickým krajským úřadem nařízena poslušnost.
Pod lacinou záminkou, že nebudou platit řádné daně ani se dostavovat na jednání na vyzvání vrchnostenského ani krajského úřadu do té doby, dokud nebude dáno za pravdu ve věcech minulých.
Takže to vypadá, že tito zlí lidé pod záminkou v minulosti jim upřené spravedlnosti zůstanou vzpurní i nadále."
Zde přerušíme prezidentovu rekapitulaci stížnosti knížete Kinského na vlastní poddané a všimneme si jedné věci:
Je rok 1773. Do zrušení nevolnictví zbývá osm let, do zrušení roboty plných sedmdesát pět let.
A kníže Kinský se „doprošuje“ u zemského gubernia, aby to zakročilo proti vzpurným poddaným, se kterými si kníže ani jeho úředníci nevědí rady. Samozřejmě vyzkoušeli všechny zákonné možnosti:
Už od šedesátých let byly dluhy poddaných vymáhány mnoha exekucemi. V roce 1771 nechal kníže 17 z těchto vzpurných poddaných vsadit do vězení (dle tehdejšího zákona se souhlasem krajského úřadu, takže nikoli protiprávně). „Hlavní buřič“ Josef Hickisch byl v roce 1772, a to rozhodnutím gubernia, odsouzen k 14 dnům veřejně prospěšných prací (pravda, ten nikoli pro dluhy, ale kvůli "urážce "na cti krajského adjunkta Bienera z Bienenbergu).
A jediný sedlák, Florian May, byl, opět rozhodnutím krajského úřadu, sehnán ze svého statku (ovšem protiprávně, protože mu správce panství Ratoliska zatajil předvolání k jednání na krajském úřadu).
(Zde nutno poznamenat, že ve sporu s českokamenickými měšťany o právo vařit pivo si kníže Kinský úplně zákonně nepočínal. Ale tento spor nebyl součástí této poddanské stížnosti.)
Ostatní sedláci-dlužníci dál hospodařili na svých statích. Jejich dluhy se vyšplhaly na ohromnou částku více než 10 000 zlatých. To byla přibližně stejná částka, jakou na daních zaplatila celá vesnice Kerhartice na státní kontribuci za 18 (!) let. Nikoli jen „vzpurní“ dlužníci, „zlí lidé“, jak je nazval Kinský, ale celá ves dohromady.
A kníže Kinský se místo rázné akce znovu obrací na gubernium. A dokonce s kompromisním návrhem.
Takto Kinského návrh rekapituluje prezident gubernia Fürstenberg:
„Jeho knížecí Milost se rozhodla oddělit staré dluhy, které činí více než 10 000 zlatých, od současných povinností.“
Pokud budou Kerhartičtí vykonávat alespoň současné povinnosti, byl ochoten kníže Kinský poskytnout poddaným k uhrazení starých dluhů mírný splátkový kalendář. Pokud nebudou, pak Kinský žádá, aby mu bylo dovoleno „buď alespoň jednoho, nebo v případě potřeby i více dlužníků sehnat ze statku. Tím bude zjednána předchozí poslušnost a klid a také ostatní vesnice budou odstrašeny od tak zlých následků (z neplacení daní).“
Pak Kinský, sám polní zbrojmistr a velitel veškerého dělostřelectva rakouské armády, žádal o přidělení vojenské asistence k provedení exekuce v případě, že dlužníci nebudou souhlasit s navrhovaným řešením. (Nevím, zda postup pomotal Kinský nebo Fürstenberg, ale nejprve měla být v případě pokračující neposlušnosti provedena exekuce, teprve po řípadném neúspěchu mělo následovat sehnání ze statků.)
Tím skončil Fürstenberg (spíše tedy některý z guberniálních radů, ale celý dopis schválil a podepsal sám jako prezident gubernia) rekapitulaci Kinského dopisu a následovalo vyřízení Kinského žádosti. Fürstenberg píše:
„Každé vrchnosti náleží právo pro neposlušnost sehnat ze statku vzpurného poddaného, když nemůže být jinak přiveden k povinné poslušnosti. Poté, co vzpurnost kerhartických poddaných zašla tak daleko,“ že kromě splácení starých dluhů nechtějí konat ani současné povinnosti a platit daně, dále k odstrašení dalších vesnic a nechtěje přihlížet takové „zločinné špatnosti (sträfliche Bösheit)“, Fürstenberk nařizoval, aby krajský hejtman „ještě jednou důrazně a skutečně již naposledy“ Kerhartickým připomněl, že současné povinnosti nemají žádnou souvislost s těmi minulými a že nemohou být pod „tak nicotnými záminkami“ odmítány. V opačném případě jim hrozí shánění ze statků a vojenská exekuce (jak žádal kníže Kinský), „vytrvalým“ pak donucovací pracovna.
Pokud by neuposlechli těchto výhrůžek, měla být vrchnostenskému úřadu na jeho žádost přidělena vojenská asistence. Poddaní mohli být úřadem po souhlasu krajského úřadu vojenskou asistencí sháněni ze statku; o všech takových případech měla být guberniu podána zpráva.
Co se týče kontribučních dluhů, měl krajský úřad nedoplatky všech kontribuentů sepsat a podat o nich „detailní zprávu“. O tomto rozhodnutí měl být zpraven také kníže Kinský s tím, že vrchnost byla varována před svévolným („z lehkých příčin“) sháněním sedláků ze statků.
Tolik kníže Kinský a kníže Fürstenberg, 19. února 1773.
Toto Fürstenbergovo rozhodnutí bylo postoupeno litoměřickému krajskému úřadu k vykonání. A na panství Česká Kamenice se vydal sám krajský hejtman Wolfgang von Schönau.
Podpis krajského hejtmana von Schönau a suchá pečeť litoměřického krajského úřadu.
Do Kamenice dorazil na konci března 1773. A 26. března se na místním vrchnostenském úřadě konala „publikace“ rozhodnutí prezidenta českého zemského gubernia.
Jak Kerhartičtí rozhodnutí přijali? Nevím! Krajský hejtman měl o všem sepsat „detailní zprávu“ a podle všeho tak i učinil. Ta ovšem v archivu českého gubernia není. Nejspíše se někde ztratila nebo je založena jinde (jistě ji pan von Schönau sepsal, víme to z následujících jednání). Ale reakci Kerhartických za chvíli uvidíme…
Kromě publikace nařízení měl krajský hejtman provést také „likvidaci“ kontribučních dluhů Kerhartických (slovem „likvidace“ rozumějme vyčíslení, vyúčtování dluhů).
V prvním dílu seriálu jsem psal o hejtmanovi von Schönau, že byl ve své funkci poněkud liknavým. Toto je jeden takový případ:
Hejtman poslal guberniu zprávu o publikaci nařízení. A obratem z gubernia přišla odpověď: Dobře, ale kde je nařízený soupis, „likvidace“, daňových nedoplatků poddaných?
A tak se krajský hejtman musel do České Kamenice vydat znovu…
6. a 7. května 1773 se na vrchnostenském úřadu odehrálo další kolo jednání, při kterém krajský hejtman vyslechl několik poddaných a také vrchnostenské úředníky.
A na konci jednání těmto úředníkům nařídil vypracovat likvidaci daňových nedoplatků. K tomu potřeboval vrchnostenský úřad nějaký čas. Ten mu krajský hejtman samozřejmě poskytl. Ale zároveň moc dobře věděl, co ze strany vrchnostenských úředníků hrozí, a tak: „Aby však nemohlo dojít k žádným podvodům, nařídil krajský hejtman, aby se do poddanských kontribučních knížek do té doby nic nezapisovalo.“
Neboli: krajský hejtman chtěl zamezit očekávaným podvodům vrchnostenských úředníků. Znal už dobře správce panství Ratolisku…
Kontribuční knížka. Co to vlastně bylo? Kontribuční knížky byly předtištěné formulářové knížky, do kterých byly zapisovány daňové povinnosti kontribuenta a skutečně zaplacené daně; byly zavedeny r. 1710 (pro Moravu 1714).
Opis jedné takové kontribuční knížky, zde konkrétně Antona Gärtnera z Kerhartic čp. 49:
Kontribuční knížka Antona Gärtnera z Kerhartic čp. 49, rok 1770 (opis).
Vlevo rozpis měsíční výše daní podle účetního roku (v této době začínal v listopadu stejně jako vojenský rok), pod měsíčním rozpisem tzv. masný krejcar (zaveden r. 1702), „zvláštní vydání“ a celoroční součet; vpravo daně skutečně zaplacené a připsané (různé „bonifikace“ atd.).
Do těchto daňových knížek tedy na začátku března 1773 krajský hejtman zakázal jakékoli zápisy kvůli budoucí kontrole a nechal vrchnostenským úředníkům měsíční lhůtu, aby vypracovali soupis daňových dluhů svých poddaných.
Ale ještě kvůli něčemu jinému krajský hejtman do České Kamenice přijel. A zde se vracíme k otázce, jak přijali Kerhartičtí rozhodnutí prezidenta gubernia Fürstenberga.
Víme, že guberniální prezident poddaným sdělil, že současné daňové povinnosti nemají „žádnou souvislost“ s minulým nedoplatky, které poddaní rozporovali.
Kerhartičtí měli začít platit alespoň „současné“ daně. Ale odepřeli!
A tak, zatímco krajský hejtman úředníkům nařizoval sepsat soupis starých daňových nedoplatků, na „vzpurné poddané“ uvalil vojenskou exekuci.
Exekuční příkaz z roku 1773 k dispozici nemám, ale jeden z předchozích exekučních příkazů na kerhartické „buřiče“ z roku 1765 vypadá takto:
Exekuční příkaz z roku 1765: Správce panství Ratoliska nařizuje vojenskou exekuci na kerhartické dlužníky.
K tomuto exekučnímu příkazu z roku 1765 se vrátíme v některém z budoucích článků, protože byl nezákonný a tvořil součást poddanské stížnosti. Ale exekuce roku 1773 byla nařízena zcela podle zákona:
Výše jsme si ukázali kontribuční knížku s rozpisy daní podle měsíců. Daně byly placeny měsíčně (resp. měly být placeny - českokameničtí úředníci toto nařízení nedodržovali a i toto bylo součástí stížnosti), přičemž celý proces probíhal takto:
Vezmeme si za příklad květen roku 1773, protože víme, že na konci března 1773 bylo v Kamenici publikováno rozhodnutí prezidenta Fürstenberga, že „současné“ daně poddaní platit musí bez ohledu na probíhající stížnosti o daních „minulých“.
Výše daně za květen roku 1773 musela být dle platného patentu poddanému sdělena do konce března. To českokameničtí vrchnostenští úředníci zápisem do kontribuční knížky skutečně učinili. Poddaný tuto daň museli zaplatit do 21. dne následujícího měsíce, tedy do 21. dubna; věděl už od „publikace“ nařízení prezidenta Fürstenberga26. března, že tyto daně zaplatit musí!
Jenže „kerhartičtí buřiči“ tak neučinili a nezaplatili nic.
A ihned na konci dubna spěchal z vrchnostenského úřad na litoměřický krajský úřad posel, že buřiči daně nezaplatili. A tak na začátku května kromě krajského hejtmana do České Kamenice jelo také vojsko…
Tak tomu chtěl tehdejší exekuční řád: na toho, kdo, jako v našem případě, do 21. dubna nezaplatil daň za květen, byla ihned uvalena vojenská exekuce. A tak se stalo i Kerhartickým. Probíhalo to takto: do domu vám „nastěhovali“ jednoho vojáka (nebo dokonce dva, šlo-li "o nedbalost úmyslnou") a tohoto vojáka jste pak musel živit a kromě toho jim ještě platit tři, šest nebo devět krejcarů „podle povahy případu“ (nikoli bohatá strava na den stála tehdy krejcarů pět, takže jeden voják ve vašem domě stál přibližně dvě denní dávky potravy pro dospělou osobu). Pokud jste „do určité doby“ (většinou ne déle než měsíc) daň za určený měsíc nezaplatil, byla vojenská exekuce odvolána a dva až tři měsíce čekáno, zda tak neučiníte. Pokud ano, vše v pořádku. Pokud ne, pak byla vojenská exekuce ještě jednou (v případě potřeby potřetí) opakována. Pokud jste nezaplatil ani poté, byla tím „zjištěna naprostá neschopnost dlužníka“ daně zaplatit a váš dům šel váš do exekuční dražby (tak tedy teoreticky, praxe byla samozřejmě složitější).
A právě taková vojenská exekuce byla na začátku května 1773 uvalena i na kerhartické „buřiče“.
Do Vídně…
"Es réht, “ řekli si místní buřiči. Nebo tak nějak podobně, protože výslovnost zdejšího nářečí v 18. století není zatím dobře zdokumentována. Zkrátka: „Stačilo!“
Jak úspěšná exekuce byla, nevím; nejsou o ní žádné účetní doklady. Z dalších písemností víme, že někdo dluhy uhradil, někdo se dále „vzpíral“.
Přitom i dlužníci peníze měli. A také je byli ochotni vydat. Ale nikoli na placení dluhů, nýbrž - na cestu jednoho z nich do Vídně.
Když nepomohl prezident gubernia, pomůže císařovna!
A tak kerhartičtí „buřiči“ mezi sebou uspořádali peněžní sbírku. Kolik při ní bylo vybráno, nevím. Ale o několik měsíců později, v září téhož roku 1773, sestavili Kerhartičtí "Seznam škod a nákladů způsobených jmenovaným kerhartickým kontribuentům zlovolným a protizákonným jednáním vrchnostenského úřadu v České Kamenici":
„Seznam škod a nákladů způsobených jmenovaným kerhartickým kontribuentům zlovolným a protizákonným jednáním vrchnostenského úřadu v České Kamenici“, září 1773.
Celkové škody - neuvěřitelná částka 25 961 zlatých. Třeba takový učitel na venkovské škole bral dle školského patentu ročně 130 zlatých, což mu mělo zajistit "slušné živobytí"; 26 tisíc zlatých si tedy takový učitel vydělal za 200 let :-)
O dva roky později sestavili Kerhartičtí podobný, ale podrobnější seznam. Tehdy byly celkové škody ještě o něco větší 27 325 zlatých. A jedna z rubrik tohoto podrobnější seznamu nesla název "Hotové příspěvky na nepostradatelně nezbytné výlohy k vedení spravedlivé věci":
„Hotové příspěvky na nepostradatelně nezbytné výlohy k vedení spravedlivé věci“, zřejmě léto roku 1775.
Takový Anton Peterle „vytáhl“ z portmonky (ovšem za několik let, nejen při této příležitosti) 200 zlatých, Franz Krahl 120 a Anton Gärter 118 zlatých; kráva v této době stála 15-20 zlatých…
Tito a další Kerhartičtí tedy v létě roku 1773 sbírali peníze, aby jeden z nich mohl vyrazit na dlouhou cestu. Do Vídně, za císařovnou!
Nabídl se sám? Nebo byl zvolen? Nevím, ale na cestu se vydal Florian May z Kerhartic čp. 14.
Pozorný čtenář, ví, že o Florianu Mayovi jsme se již v článku jednou zmínili. Byl to onen jediný „buřič“, který byl sehnán ze svého statku.
Kdo má zájem o příběh jeho života, zde je jeden ze starších článků:
Tento Florian May, „nohsled vrchního buřiče“ Josefa Hickische, jak o obou psal kníže Kinský, se někdy na začátku srpna vydal na cestu z Kerhartic u České Kamenice až do Vídně.
Tento Florian May byl oním „unaveným vesničanem“, který „klepal kdesi u Tereziánské akademie ve Vídni na dveře písaře Gundelfingera, který nevěděl, jak zaplatí nájem na příští měsíc“, jak jsem tak neobratně psal na začátku tohoto článku.
Tento Florian May nyní, ve druhé polovině srpna roku 1773, seděl u stolu s písařem Gugelfingerem. May vyprávěl, Gugelfinger formuloval a psal. Pak s tím bude mít „oplétačky“. Ale ne moc velké. Vždyť oba postupovali podle zákona a učinili „další a poslední outok k nám“. Ten „outok“ není „útok“, ale odvolání, rekurs v německém originálu. A „k nám“, to značí císaře, nyní tedy císařovnu, Marii Terezii. (Právně tedy byla situace poněkud složitější, ale o tom v některém z dalších článků).
Tento Florian May se s hotovou stížností dostavil do dvorské kanceláře. To se psal 24. srpen 1774.
A tak snad již následujícího dne, "přesně v půl desáté dopoledne, jak má ve zvyku, usedá k pracovnímu stolu Marie Terezie.
Na stole leží hromádky spisů. Jeden z nich přitahuje její pozornost. Kvalitní papír, pečlivé písmo…"
Spis bere císařovna do ruky a čte:
Stížnost českokamenických poddaných Marii Terezii, srpen 1773.
„Nejdůstojnější, nejvšemocnější Římskáécísařovně, také Uherské a České Apoštolské královně, arcikněžně Rakouské, velkokněžně Toskánské. Jejímu Císařskému a Královskému Veličenstvu.“
No, pro dnešek díky za pozornost, stížnost si přečteme až příště…
Zdroje
Národní archiv, fond České gubernium - Contributionale.
SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.
PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.
KROFTA, Kamil a JANOUŠEK, Emanuel. Dějiny selského stavu: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Dilo Kamila Krofty. Praha: Laichter, 1949.
Archiv český XXIII a XXIV, Praha, 1906 a 1908.
