Osm stran obvinění: Poddaní panství Česká Kamenice žalují Marii Terezii na knížete Kinského

V minulém, druhém díle seriálu o jedné poddanské stížnosti jsme se zabývali událostmi první poloviny roku 1773 na panství Česká Kamenice:

Článek jsme končili příjezdem Floriana Maye do Vídně a jeho spoluprací s písařem Gugelfingerem. Jejich spolupráce dopadla takto:

První stránka stížnosti poddaných panství Česká Kamenice na svého pána, knížete Kinského.

Tuto stížnost osobně předložil Florian May 24. srpna 1773  Česko-rakouské dvorské kanceláři, nejvyššímu orgánu politické správy. Z kanceláře stížnost putovala rovnou na stůl Marie Terezie.

V tomto článku se podíváme, na co si poddaní stěžovali.

Dělám to velmi výjimečně, ale na začátku anketu. Čistě ze zvědavosti… :-)

A ještě jednu… Předpokládám, že kdo si článek rozklikl, chce se dozvědět, co je ve stížnosti psáno. Proto se zeptám ještě na jednu otázku:

No, tato anketa je „řečnická“. Až budu znát výsledky, bude už článek napsán…

A bohužel musím zklamat toho, kdo si chtěl přečíst jen výtah. My si ji uvedeme celou, „in extenso“.

Je to pro náš seriál tak důležitý dokument, že nechci nic ze stížnosti vynechat; k jednotlivým bodům se budeme často vracet. Navíc si myslím, že bude zajímavé přečíst si nejen konkrétní stížné body, ale také „prozkoumat“ stylistiku. Jak vlastně poddaní své královně psali?

O zdvořilostních obratech jsme si sice již jednou psali, ale snad nebude na škodu si i tyto obraty zopakovat. Jak poddaní oslovovali svou panovnici? Jakými slovy jí předkládali své křivdy a jak se snažili získat její přízeň?

(Odkaz na zmíněný článek je zde:)

Na úvod celého dopisu samozřejmě bylo nutno napsat, komu je určen. Hlavně neudělat chybu! Pro podobné případy byly tištěny celé tituláře s formálním oslovením osob podle jejich titulů a společenského postavení.

U Marie Terezie byla situace jednodušší, protože si poddaní mohli pomoci některým z patentů. Tam byl na začátku vždycky vytištěn titul:

Titul Marie Terezie pak pokračoval ještě dalších šest řádků na druhé stránce. A ani tak nebyl kompletní a byl zkrácen obligátním „etc. etc.“.

Takový titul byl ovšem příliš dlouhý, a tak písař Gugelfinger zvolil zkrácenou, ale taktéž správnou variantu adresy:

„Nejjasnější, nejmocnější Římské císařovně v Německu, také Uherské a České Apoštolské královně, arcikněžně Rakouské, velkokněžně Toskánské. Jejímu císařskému královskému Apoštolskému Veličenstvu.“

„Co nejponíženěji na kolenou pronášená prosba:“

Takový „poddanský“ začátek úvodu zvolil písař Gugelfinger. A pokračoval, aby Marie Terezie ihned věděla, o co vlastně v osmistránkové stížnosti půjde a co vlastně poddaní žádají:

„týkající se toho, aby neslýchané a nelidské útlaky, které klademe za vinu litoměřickému královskému krajskému hejtmanovi, jakož i úředníkům kamenického hospodářského úřadu a dalším královským úředníkům v Praze, byly důkladně vyšetřeny prostřednictvím guberniální komise, a to na náklady poddanské kontribučenské pokladny, kterou spravuje vrchnost.

A aby (poddaní] nebyli utlačováni proti právu a spravedlnosti. A tudíž aby také ono nelítostné řízení, které bylo v samostatném sporu nespravedlivě vykonáno proti Florianu Mayovi, mohlo být po právu a spravedlnosti zrušeno.“

Tedy:

To byla první strana. Na druhou stranu Gugelfinger opět vepsal adresu a oslovení:

Adresa zůstala stejná jako na straně první, tedy:

„Nejjasnější, nejmocnější Římské císařovně v Německu, také Uherské a České Apoštolské královně, arcikněžně Rakouské, velkokněžně Toskánské.“

Další tituly pak Gugelfinger, na rozdíl od první strany, kde to opominul, zkrátil „etc. etc.“

Oslovení ale už zvolil jiné. Místo „Jejímu císařskému královskému Apoštolskému Veličenstvu“, které použil na první straně, zvolil:

„Nejmilostivější císařovno, královno, kněžno dědičných zemí a paní paní!“

I toto oslovení bylo formálně zcela správně, používal ho i majitel panství, kníže Kinský. A nyní mohli Gugelfinger s Mayem přikročit k vlastnímu textu stížnosti:

Vlastní text začali chytře:

„Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo bude možná žít v důvěře, že po tolika opakovaných vyhlášeních Vašich nejvyšších nařízení a po dosud provedených nejspravedlivějších trestech jejich přestupců bude útlak poddaných v krajně postiženém Království českém zcela vymýcen.“

Po této větě muselo být Marii Terezii jasné, že útlak poddaných v „krajně postiženém“ království vymýcen není. Pokud jí to jasné nebylo, v další větě jí tuto skutečnost poddaní sdělili zcela otevřeně:

„Nikoli, nejmilostivější paní, v tomto ohledu se Vaše Veličenstvo laskavě mýlí. Útisk, který propukl v letech 1769 a 1771 v Dobříši a Kolešovicích, uvedl celou Vídeň v úžas a nejněžnější mateřské srdce Vašeho Veličenstva bylo tím tak pohnuto, že Nejvyšší Milost Vaše byla z nejvroucnějšího soucitu dojata k tomu, aby nejen co nejpřísněji zakázala poddanské útisky odporující patentům, ale také krajským hejtmanům pod trestem sesazení nejspravedlivěji nakázala a stanovila určité body, o nichž měl krajský hejtman provést šetření.“

To bylo obratné do písaře Gugelfingera a „buřiče“ Maye připomenout Marii Terezii nedávno skončená vyšetřování útisku poddaných na panstvích Dobříš knížete Mansfelda a Kolešovice hraběte Wallise. A ještě jedno připomenutí do tohoto odstavce petenti vložili - úřední povinnosti krajských hejtmanů.

K tomu se za chvíli vrátili, ale ještě předtím následovaly další srdcervoucí věty. Otočme na třetí stranu a projděme si třetí odstavec textu.

„Pronikly-li útisky poddaných na výše uvedených panstvích Vašemu císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu tak hluboko do srdce, o kolik hloub do srdce Vašeho Veličenstva by pronikly zprávy, že na tomto panství Česká Kamenice se toto děje až do současné hodiny.“

Po těchto obecných větách Gugelfinger s Mayem přešli ke konkrétním stížným bodům.

V prvním bodě si poddaní stěžují na liknavost krajského hejtmana a „tyranské útisky“:

„Přičiněním krajského představeného von Schönau, jednajícího proti svým drahým povinnostem, pokračují neslýchané, úžas a podivení budící tyranské útisky.“

V druhém bodě přišly na řadu tresty:

„Spořádaní poddaní , kteří svou činností a obchodem mimořádně podporují dobro země, a věrní kontribuenti jsou biti biřicovými pacholky a zavíráni do želez.“

Na této větě je dobře vidět „spolupráce“ zkušeného písaře Gugelfingera a poddaného Maye. Obraty o bití biřicovými pacholky a zavírání do želez Gugelfinger prostě přepsal podle toho, co mu May vyprávěl.

Do věty ale vložil i své vzdělání: pro „obchod“ je použit termín „Comercium“, resp. pro „obchodníka“ latinský termín Negotiator", pro příslovce „mimořádně“ termín „ad extra“. A je použit i termín „kontribuent“, tedy ten kdo platí daně. Nejsou to už prostí, bezprávní poddaní, ale ti, kdo placením daní udržují stát. Rostoucí sebevědomí poddaných!

Třetí bod obsahoval stížnost na exekuce:

„Robotní reluice je od roku 1765 vymáhána nejostřejší vojenskou exekucí, takže někteří poddaní byli nuceni svůj po zimě vyhublý dobytek prodávat pod cenou.“

Ve čtvrtém bodě si poddaní stěžovali na to, že vrchnostenský úřad posílá s obsílkami k poddaným „nectného“ biřicova pacholka („nectný“ byl proto, že zároveň vykonával funkci rasa). Navíc mu poddaní musejí platit nepřiměřenou odměnu:

„Poddaní jsou k vrchnostenskému úřadu předvoláváni biřicovým pacholkem, kterému musejí za každé předvolání zaplatit 30 krejcarů.“

Pátý stížný bod byl konkrétní a týkal se sedláka Hartwiga:

„Poddaný Hartwig byl exekvován 22 dní dvěma husary pro třicet let starý dluh na daních a robotách, ačkoli v té době (v době krátce před nařízení exekuce) byl jeho statek zničen požárem, takže k uhrazení musel prodat tři kusy dobytka a v květnu další dva krávy. Těmto dvěma husarům musel kromě stravy hradit každému každý den 7 krejcarů denně.“

V tomto konkrétním bodě si poddaní nestěžovali na samotnou exekuci pro třicet let (sic!) starý dluh, ale že byla protizákonně provedena po zničení statku požárem a že denní exekuční poplatek ve výši sedmi krejcarů byl nepřiměřeně vysoký proti patentem stanovené částce.

A ke stížnosti poddaní pod písmenem A připojili první přílohu. Exekuční příkaz:

A k příloze ve stížnosti napsali:

„Způsob, jakým se v Kamenici podle zavedené praxe sepisují exekuční příkazy, dokládají formulace obsažené v příloze A.“

K exekucím následovala druhá příloha, kterou poddaní popsali:

„Specifikace pod písmenem B obsahuje náklady exekucí z roku 1765, které musela obec Kerhartice nemilosrdně vytrpět.“

A ještě jednu přílohu na tomto místě předložili poddaní své císařovně k posouzení. Stěžovali si na tón, který k nim volili vrchnostenští úředníci:

„Zatracený darebáku“, „Proklatý pekelný pse“ je styl psaní vrchnostenských úředníků jak ukazuje příloha C."

To byl šestý stížný bod, součást oněch „tyranských útisků“… Příloha C vypadá takto:

A Marie Terezie si tak mohla přečíst vzkaz důchodního písaře Kucharze poddanému Florianu Mayovi:

„Vy proklatý pekelný pse. Takže budete hned exekuován a budete platit exekuční poplatky. Ani teď se nestalo nic! (Čti: Ani teď jste nic nezaplatil!) Nechám Vás v poutech předvést biřicem. Chci Vás a toho sprostého hulváta učitele naučit lépe se chovat (doslova „používat lepší hubu“ - „bestes Maul gebrauchen“). Střezte se oba mě potkat a dostat se do mých rukou.“

Dolů pak pan písař dle úředních zvyklostí dopsal: „Dne 11. listopadu 1771, Johann Kucharz, důchodní písař.“ Má oblíbená archiválie :-)

Až bude celou stížnost vyšetřovat guberniální rada Streeruwitz, přijde i na tento vzkaz. A v době vyšetřování již bývalý důchodní, nyní penzista Johann Kucharz uvedl, že „tak ostře psal z unáhlení (Übereilung)“. Také vyšlo najevo, že May měl část závazků uhradit až dva dny po napsání onoho dopisu, k čemuž Kuchař nyní uvedl, že Mayovi „prostě nevěřil“.

Ale o tom až v některém z dalších článků. Vraťme se ale od příloh k textu samotné stížnosti. Otočme na čtvrtou stranu a podívejme se na:

V sedmém stížném bodě si poddaní stěžovali na robotní reluici (tedy převedení roboty na peněžní plat):

„Poddaným je od roku 1765 proti nejvyššímu robotnímu patentu násilím vnucována robotní reluice ve výši 87 zlatých, a někdy i více, v hotovosti za jednoho osedlého a od onoho roku byly naturální roboty i obvyklé dovozy sladovnického ječmene, kterými byla robotní reluice mnoho let hrazena, poddaným zcela odňaty.

A proti císařskému královskému robotnímu patentu z roku 1738 bylo toto (tedy peněžní náhrada naturálních robot) poddaným vnuceno k placení v hotovosti, čímž byli kontribuenti záměrně přivedeni do dluhů k vrchnosti.“

Osmý stížný bod se týkal bonifikací válečných škod za sedmileté války:

„Bonifikace za válečné škody byly použity na úhradu dluhů k vrchnosti. Všechny válečné škody a náklady, které měla možná nést vrchnost, byly uvaleny na poddané.

I ti nejmenší domkáři, kteří nemají ani kousek pole, byli (za sedmileté války) přinuceni k dodávkám potravin.

Osedlost byla během poslední války vesnicím zvýšena, aby tak byla vrchnost ušetřena od válečných dodávek.“

V této větě si poddaní stěžovali, že vrchnost uměle nadsadila velikost vesnic, aby tak mezi ně mohla naúčtovat dodávky, které by jinak musela nést sama; viz první věta tohoto stížného bodu.

„Ba co více: v rozporu s nejvyšší vůlí byly daňové bonifikace (za válečné škody a náklady) připisovány domkářům, kteří vůbec nevlastní žádná pole, čímž jsou skuteční usedlí kontribuenti (v tomto případě míněni sedláci) nevyhnutelně zkracováni.“

V této větě si poddaní stěžovali na porušení zákona ze strany vrchnostenského úřadu, který ale tímto jen napravoval jiné porušení zákona, které je popsáno ve druhé větě tohoto bodu: Na domkáře vůbec tyto dodávky uvalovat úředníci neměli, a proto jim neměli připadnout ani bonifikace. Dvojí porušení zákona vrchnostenskými úředníky…

Devátý stížný bod se týkal „míchání“ kontribuce a vrchnostenských daní a dávek v zápisech kontribučních knížek.

V minulém článku jsme si řekli, co to kontribuční knížka byla: co poddaný na státních daních zaplatit měl a co skutečně zaplatil. Jenže vrchnostenští úředníci si usnadňovali práci a do kontribučních knížek zapisovali nejen státní kontribuci, ale také všechny ostatní vrchnostenské daně a dávky. A na to si poddaní stěžovali:

„Míchání kontribuce s vrchnostenskými dávkami je vidět z dvou přiložených opisů kontribučních knížek pod písmeny D a E.“

A do téhož odstavce Gugelfinger s Mayem zapracovali i:

„Zároveň jsou (z přiložených kontribučních knížek) vidět i různé nepřípustné (čti: buď zcela protiprávní, nebo ve výši překračující platné zákony) položky:

daň z tabáku, stavba silnic, dvojnásobné (oproti zákonu) akcidence (odměny) rychtářům za vybírání kontribuce ve výši 36 krejcarů za třetinu jednoho osedlého, u obce Janov podle zemskému guberniu odevzdaných originálů kontribučních knížek z každého zlatého pět krejcarů a dále vedle naúčtovaného masného krejcaru také zvýšená cena soli.

O všech těchto nepravostech úředníků si povíme v následujících článcích. Zde jen „telegraficky“:

Stížnost na daň z tabáku byla neoprávněná; vlastně není z celého vyšetřování stížnosti jasné, proč si poddaní na tuto daň stěžovali. Stavba, resp. opravy silnic se děly za války a náklady měla ve většině případů nést výhradně vrchnost. Akcidence rychtářům byly stanoveny patentem, ovšem na našem panství rychtáři dostávali mnohem více, než dostávat měli. Masný krejcar neměl být rozúčtován mezi všechny poddané, jak se dělo na našem panství, ale měli ho platit jen ti, „kteří na prodej neb k vlastnímu požívání bijou neb bíti dávají“. Na prodej soli měl monopol stát, který ji za úřední cenu prodával vrchnostem, která ji se zákonem stanovenou přirážkou prodávala poddaným; českokamenická vrchnost, resp. její úředníci tuto přirážku v některých letech svévolně zvýšili.

Deset stížných bodů.

Tedy zatím deset stížných bodů…

Omlouvám se tomu, kdo si chtěl v jednom článku přečíst celou stížnost „in extenso“, jak jsem sliboval na začátku.

Seznam jako ideální délku článku doporučuje tři až pět tisíc znaků, tento jich má skoro 15 000. Proto si druhou část stížnosti necháme na další článek.

V něm se podíváme na další stížnosti poddaných, co vlastně poddaní po Marii Terezii chtěli a jaká slova volili, aby toho dosáhli.

Národní archiv, fond České gubernium - Contributionale.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

Archiv český XXIII a XXIV, Praha, 1906 a 1908.