Článek
Britský životopisný film Jeden život (One Life) skutečně stojí za to shlédnout. Jeho světová premiéra se odehrála 9. září loňského roku. Diváci se musí připravit na hluboký emoční zážitek, přičemž při sledování tohoto filmu nezůstane nejeden kapesník suchý. Není se však za co stydět. I mne při shlédnutí filmu občas tekly slzy po tváři. V žádném případě se však ani jako muž za svoje slzy nestydím.
Citovou empatii prvotně vyvolává osud dětí utečenců z Německa a Rakouska, kteří v tehdejším Československu již okleštěném o Sudety živořily ve špatných životních podmínkách s malým nebo žádným přístřeším a s nedostatkem potravin. Především pak v důsledku zkušenosti z řádění nacistických hord v Německu, včetně protižidovského pogromu v nacistickém Německu v noci z 9. na 10. listopadu 1938 nechvalně známého jako křišťálová noc, tyto děti měly společně se svými rodiči strach o své holé životy.
Osudy těchto dětí poskytují divákům celou řadu emociálních vjemů. Smutných jako jsou scény z utečeneckého tábora či loučení rodičů se svými dětmi odjíždějícími do britského azylu, dojemných jako je příjezd prvního transportu 20 dětí do Anglie, ale i tragických. Pokud se přeneseme k poslednímu transportu z 1. září 1939, potom soucit vyvolává neblahý osud 250 dětí, kteří již v důsledku vypuknutí druhé světové války z Prahy neodjely. Z těchto 250 dětí se konce války dožilo pouze několik jednotlivců. Ostatní holokaust nepřežily.
Byť hlavním představitelem sira Nicholase Wintona je úchvatný Anthony Hopkins, a to na přímé přání Wintonovy dcery, lze považovat za velmi přínosné, že role mladého Nicholase Wintona připadla jinému herci Johnymu Flinnovi. Nebylo by patřičné maskovat Anthonyho Hopkinse na mladíka. Zásluhou obou herců, a obzvláště pak Anthonymu Hopkinsovi, přináleží notná dávka empatie i postavě samotného Nicholase Wintona.
Díky hereckým představitelům má divák možnost pochopit, jak na mladého Nicholase Wintona hluboce smutně doléhala atmosféra v utečeneckých táborech, což bylo počátečním impulsem k organizování záchranných transportů. Zejména excelentní herecký výkon Anthonyho Hopkinse pak ozřejmuje, že pro Nicholase Wintona přestavovala svým způsobem celoživotní trauma skutečnost, že 250 děti z posledního transportu do Anglie již nedojelo, a že se nakonec nepodařilo zachránit více dětí.
Jelikož film Jeden život poskytuje poctu humanismu, entuziasmu a celoživotní skromnosti sira Nicholase Wintona, veškeré emoční vjemy zákonitě směřují k tomu nejdojemnějšímu. Jedná se o umělecké ztvárnění známé scény, kdy Nicholas Winton byl pozván do pořadu That’s Life, aby se zde po letech setkal s jedním ze zachráněných dětí, a to Věrou Gissingovou (rozenou Diamantovou). Před závěrem pořadu moderátorka vyzvala přítomné diváky, zda ještě někdo další nepatří mezi Wintonovy děti, ať tedy povstane. A když se pak Nicholas Winton ohlédl za sebe, spatřil plné hlediště stojících lidí jemu vděčných za svou záchranu. Plné hlediště Wintonových dětí. A v hledišti kina je pak při této dojemné scéně řada diváků na měkko.
Závěrečná uklidňující scéna zachycující setkání rodiny sira Nicholase Wintona s rodinou Věry Gissingové na zahradě Wintonova domu je bezesporu symbolem překonání dosavadního Wintonova traumatu, že se nepodařilo zachránit více dětí, a to včetně 250 dětí z posledního transportu. Symbolem naplňující krédo, že kdo zachrání alespoň jeden život, jakoby zachránil celý svět.
Někteří diváci pak postrádali ve filmu Jeden život více akčních scén na vykreslení krutosti doby a hrdinství osob zapojených do transportu dětí z Prahy. Myslím si, že těm poněkud unikl smysl filmu Jeden život. Tj. v rámci životopisného filmu podat co nejvěrnější obraz o siru Nicholasu Wintonovi a vyslovit mu neskonalou poctu. A to nejen jemu, ale i jeho energické matce a dalším spolupracovníkům při organizování záchranných transportů. Cílem autorů tedy nebylo vytvořit akční film plný stříleček a honiček. Dle mého názoru je akčních scén ve filmu Jeden život dostatečně k objasnění atmosféry tehdejší doby. A vyváženě se všedními scénami ze života Nicholase Wintona, který se s odstupem padesáti let ohlíží za svou minulostí.
Zejména pak někteří diváci srovnávají ve svých ohlasech film Jeden život ze Spielbergovým oscarovým filmem Schindlerův seznam. Život sira Nicholase Wintona se životem Oskara Schindlera. Byť životy obou jsou spojeny se záchranou lidských životů, dle mého názoru se jedná o nesrovnatelné.
Začněme tedy Oskarem Schindlerem. Některé údaje uvádí, že zachránil za války 1200 Židů. Určitě jich bylo přes tisíc. Nejen tím v těžkých válečných dobách a dobách fašistického běsnění bezesporu prokázal lidství. V souvislosti s tím byl oceněn v Izraeli titulem Spravedlivý mezi národy. V Aleji Spravedlivých v Jeruzalémě zasadil svůj strom. Co se týče České republiky, byl Oskar Schindler zařazen na seznam slavných rodáků Pardubického kraje.
Avšak při vyváženém pohledu na Oskara Schindlera nelze pominout jeho poněkud zištný přístup. Záchrana židovských občanů byla spojena s oboustranně výhodnou spoluprací se zámožnějšími Židy, kteří mu na koupení a provoz továrny půjčili peníze, což při zachování lidství ze strany Oskara Schindlera vedlo k záchraně životů zaměstnaných Židů, ale i k jejich významně snesitelnějším životním podmínkám v daných válečných poměrech zaměřených v nacistickém Německu proti Židům. Finanční podporu od „svých Židů“ dostával Oskar Schindler i po válce v jeho poněkud zpackaném životě zkrachovalého chovatele dobytka v Argentině a problematického alkoholika při jeho poválečném pobytu v Izraeli a Německu.
Vysloveně zištná byla Schindlerova zpravodajská činnost pro německou rozvědku Abwehr před rokem 1938. V souvislosti s tím nelze ani pominout, že Oskar Schindler v roce 1935 dobrovolně vstoupil do Henleinovy SdP a po okupaci Československa i do NSDAP. Bylo by však spekulativní dohadovat se, že tomu tak učinil v zájmu očekávání výhod pro svou osobu. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Účelem tohoto vyváženého pohledu však není v žádném případě odsuzovat Oskara Schindlera. Účelem je poukázat na to, že srovnávání sira Nicholase Wintona s Oskarem Schindlerem jaksi pokulhává za realitou.
Nicholas Winton nemohl být na rozdíl od Oskara Schindlera oceněn jako potomek židovských rodičů státem Izrael titulem Spravedlivý mezi národy. Je však výrazem celoživotní skromnosti Nicholase Wintona, že se o jeho činnosti dozvěděl svět až v roce 1988, a to díky náhodě, kdy jeho žena Greta nalezla na půdě seznamy zachráněných děti a další dokumenty na půdě jejich domu. Výrazem skromnosti Nicholase Wintona je i jeho následné vyjádření: „Jen jsem viděl k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl.“
A jeho pomoc při záchraně 669 převážně židovských dětí měla nezištný charakter. Na začátku zapojení mladého Nicholase Wintona do záchrany dětí byla v prosinci 1938 žádost jeho přítele Martina Blakeho, aby namísto plánované zimní dovolené ve švýcarských Alpách, odjel do Prahy a pomohl pražské kanceláři Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC) organizovat dětské transporty. A mladý Nicholas Winton tak nezištně, na úkor původně plánované zimní dovolené, ve prospěch lidství učinil.
Následně na základě pražských zkušeností inicioval založení Dětské sekce BCRC, kterou Nicholas Winton pak řídil z Londýna. Zde pomoci své matky a několika dalších dobrovolníků vyhledával adoptivní rodiče, vyřizoval adopce u britských úřadů a získával příspěvky na imigrační kauce. To vše zcela nezištně vedle své normální práce bankovního makléře. Potom 50 let o svém nezištném konání ve své skromnosti mlčel a možná nebýt jeho ženy, svět by se o jeho ryzím rytířství nikdy nedozvěděl. V tom se tedy sir Nicholas Winton zásadním způsobem odlišuje od dobrodruha Oskara Schindlera. V rytířské nezištnosti a skromnosti.
Odkaz sira Nicholase Wintona lze tedy vyjádřit čtyřmi slovy: „Chraň v sobě člověka!“ Je poněkud smutné, že socha sira Nicholase Wintona musí být na prvním nástupišti pražského hlavního nádraží pod dohledem bezpečnostní kamery, jelikož byla opakovaně vystavena útokům nenechavých vandalů. Pokud se v souvislosti s odkazem sira Wintona aktuálně zaměříme na problematiku ukrajinských migrantů, potom bohužel pro řadu našich spoluobčanů živených dezinformacemi z ruských zdrojů jsou otázky humanity a lidství jaksi cizí. Počínaje Tomiem Okamurou, přes výhružky herci Ondřeji Vetchému kvůli jeho podpoře Ukrajině, a konče některými zlověstnými ohlasy v rámci diskuze na článek Ukrajina dva roky poté aneb náš život s Ukrajinci.
