Článek
My monarchisté jsme často označováni v lepším případě za podivínské obdivovatele starých pořádků, v tom horším za pomatence, kteří by nejraději vrátili feudalismus a nevolnictví. Tak jako tak nejsme bráni příliš vážně, neboť představa obnovení monarchie je považována spíše za nereálný sen malé skupiny lidí, než relevantní politický názor, který by měl naději na realizaci. A to i přesto, že má minimálně v některých ohledech oproti republice nesporné výhody (můj ctěný kolega Tschechische Länder o nich psal např. zde). Nyní by se však mohlo monarchistické zřízení dočkat své renesance - a to v Rusku.
Proč právě tam? Domnívám se, že by to vyhovovalo ruské povaze, která je ve spoustě věcí podobná arabské. Oba národy mají mnoho společného, například nehostinnou řídce osídlenou krajinu (srovnejte Saharu a Sibiř) a z toho plynoucí ekonomické problémy, obavy z vlivu západu či důraz na soudržnost v rámci rodiny a komunity. Jak například uvedl Kristán Chalupa: „Aniž bych příliš generalizovat, mám za to, že ruská východoevropská povaha se vyznačuje nacionalismem, vlastenectvím, odporem k liberálním hodnotám, ale zároveň otevřeným srdcem, lidé jsou pohostinní a společenští.“[1] Kolektiv autorů z České zemědělské univerzity pak uvádí: „Arabové považují sami sebe za štědré, lidské, zdvořilé a loajální a jsou pyšní na svou historii a kulturní dědictví. Obávají se vlivu „západní kultury“, kterou někteří vidí jako hrozbu pro arabskou společnost.“[2]
Když se teď podíváme na státní zřízení arabských zemí, zjistíme, že ve spoustě z nich byla s velkou slávou svržena monarchie a od té doby se tam střídá jeden diktátor za druhým - sem patří např. Sýrie, Irák, Egypt či Libye. Zde můžeme vidět další paralelu s Ruskem, po svržení a následném zavraždění gosudara-imperátora následovalo 70 let sovětského režimu, následně 10 let divokého kapitalismu za Jelcina a poté 20 let vlády Vladimíra Vladimiroviče.
Dále pak v arabském světě nalezneme státy, kde dodnes přežívá monarchie absolutní, kdy slovo krále či emíra je zákon a porušování lidských práv není nic výjimečného - to je případ Saúdské Arábie nebo Jemenu. Najdeme tam ale také dva státy, které jsou monarchiemi konstitučními s výrazně omezenou, byť stále silnou pozicí panovníka - jde o Jordánsko a Maroko. Tyto země se vyznačují politickou stabilitou a relativní svobodou, dobrými vztahy se západem a obstojnou ekonomickou situací. Tedy něčím, o čem si Rusko může jen nechat zdát. Domnívám, že podobný styl vlády - tedy rozdělení moci mezi volený parlament a osvíceného dynastického panovníka těšícího se oblibě u lidu - by v Rusku mohl fungovat.
Na závěr bych pak jen uvedl slova, která prohlásila Maria Vladimirovna Romanova, hypotetická následnice carského trůnu, v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu: „Je hrozné a bolestné vidět, jak se na 8 let prolévá krev bratří a sester, jak mírumilovní občané umírají a trpí, jak rodiče prolévají neutišitelné slzy nad rakvemi svých dětí. Nyní průběh těchto událostí vedl k ještě větším otřesům. Jsme pevně přesvědčeni a vždy budeme tvrdit, že Rusko a Ukrajina, a všechny národy, které je obývají, nemohou být nepřátelé. To je stejně zrůdné a nepřirozené jako vzájemné vyhlazování členy jedné rodiny.“[3]
