Článek
Už když jsem psal úvahu o poloprezidencialismu v ČR, jsem tušil, že u odborníka se nejspíš nesetká s pochopením, i tak jsem jí poslal kamarádovi, který studuje právo na UK. A co myslíte? Nesetkala… Ale musím v první řadě říct, že Tomáše samozřejmě respektuji a nezpochybňuji, že žák pánů Wintra a Kysely je v této oblasti o dost kompetentnější než já, pouhý inženýr. Nicméně v mnohém si troufám nesouhlasit a rád bych to tady trochu rozvedl.
Odpovědnost
To, co má rozhodovat o charakteru systému, je politická odpovědnost a hlavní ústavní články, které se jí věnují a podle odborníků hrají pro parlamentní systém, a které - jak mi bylo vytčeno - já zcela ignoruji, jsou:
- 1) čl. 54 odst. 3 „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“
- 2) čl. 68 odst. 1 „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“
z čehož má plynout, že kdo nese politickou odpovědnost, ten má pravomoci; kdo ne, ten je spíše symbolem. Já však mám poněkud jiný pohled. V čem spočívá politická odpovědnost? Přece v možnosti odvolání, pokud dojde ke ztrátě důvěry.
- ad 1) přímo volený prezident nemůže být odvolán, neodpovídá nikomu (s výjimkou voličů, pokud se bude ucházet o druhé volební období a ústavněprávní odpovědnosti před ÚS)
- ad 2) vláda není přímo volená, musí svou legitimitu odvodit od Sněmovny, která jí může i odvolat, poslanci můžou ministry interpelovat atd...
Na to Tomáš namítl, že „typickým znakem poloprezidentských režimů je právě to, že vláda odpovídá jak prezidentovi, tak parlamentu“. Vtip je v tom, že například typický poloprezidentský režim, tedy Francouzská pátá republika, ve své ústavě nic takového neuvádí [zdroj (en)]. Mě zkrátka jako dostatečný znak přijde to, že ústava oba prvky 1) i 2) ustanovuje v takovéto podobě.
Kontrasignace
Dále mi Tomáš vytkl, že se „lišácky vyhýbám kontrasignacím“, míněno tak, že uvádím kontrasignované pravomoci jakoby nic. Uznávám, zde je vliv vlády silný, ale jen do jisté míry. Bylo by totiž chybné vykládat si kontrasignovanou pravomoc tak, že ji vlastně vykonává vláda - ta za ni jen nese odpovědnost. Ale k výkonu dané pravomoci je podle Ústavy potřeba shoda obou aktérů. Mohou se navzájem blokovat, což by bylo silně nekulturní až neústavní, ale nikoliv nečekané nebo nové, anebo mohou jednat. A pokud je nutné vyjednat shodu mezi parlamentním (premiér opírající se o Sněmovní většinu) a prezidentským (přímo volená hlava státu) prvkem vlády, pak mi přijde zcela na místě mluvit o poloprezidentském systému.
Ústavní zvyklosti
Další výtka směřovala k tomu, že zcela ignoruji ústavní zvyklosti, které prý jsou „svým způsobem závazná dosavadní praxe“. Tady však musím silně nesouhlasit, protože zde je hranice jasná a pevná - zvyk je zvyk a závazek je závazek. Sama Ústava hned v druhém článku praví, že „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Pokud bychom připustili, že zvyk je zavazující, vlastně bychom tak prohlásili za zločince každého, kdo na Velikonoce ani neplete pomlázku, ani nemaluje kraslice. Zkrátka, chceme-li stanovit závazná pravidla, musíme je uzákonit - pokud vím, tak již od vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 platí definitivně, že co je psáno, to je dáno. Promiňte, ale zde si neodpustím jedno ošklivé genderově-stereotypní přirovnání:
Pokud Ústava umožňuje prezidentovi jmenovat dvakrát předsedu vlády zcela nezávisle na Poslanecké sněmovně, a když to udělá, tak se nám to nelíbí, je to jako když se od ženy na dotaz co máte nakoupit dočkáte odpovědi „Mě je to jedno…“ a následně máte tichou domácnost, protože jste nekoupili to, co chtěla.
***
Zbývá 16 dní do inaugurace čtvrtého prezidenta ČR, kterým se začne psát další kapitola téhle komedie s hororovými prvky…
