Článek
Statečný rytíř Martínek a jahodová odměna
Martínek byl statečný kluk, který si ze všeho nejraději hrál na rytíře. Měl plastový meč a štít a každý den chránil svůj domov a své blízké před vymyšlenými příšerami. Někdy to byl drak s velkými zuby, jindy zlý dinosaurus. Ale od té doby, co se narodil jeho malý bráška Samík, měl ten úplně nejdůležitější úkol: chránit právě jeho.
Když si třeba maminka potřebovala dojít na záchod, Martínek měl za úkol Samíka pohlídat, aby se mu nic nestalo. A tak si před něj stoupl se svým mečem a štítem a byl připraven píchnout každou příšeru, která by se opovážila na Samíka jen podívat.
Jednoho dne maminka při večeři řekla: „Zítra nepůjdeš do školky, Martínku. Půjdeme k panu doktorovi, Samík potřebuje očkování a já bych tě pak nestihla vyzvednout ze školky včas. Nevadí ti to?“
Martínek se zamyslel: „A já nepotřebuju očkování? Já budu jen koukat?“
„Ano, zlato,“ odpověděla maminka. „Jen koukat.“
Martínek měl ještě několik otázek: „A bude to Samíka bolet? Co když bude plakat?“
Maminka přidala Martínkovi na talíř další knedlík a odpověděla: „Očkování moc nebolí. Je to jen taková malá včelička. Už jsi jich taky několik měl. Vzpomínáš? Vždycky jsi byl statečný a skoro nikdy jsi neplakal. Možná jen chvilinku, když jsi byl menší. Ale jakmile jsem tě pochovala, vše bylo zase dobré. U Samíka to bude nejspíš podobně. A pokud bude plakat, tak ho taky pochovám. A víš, co máš dělat ty, když bráška pláče?“ zeptala se maminka.
„Zpívat houpy, houpy, kočka snědla kroupy. To má Samík rád,“ vyhrkl nadšeně Martínek. Zpíval bráchovi už několikrát a vždy to pomohlo, protože Samík přestal myslet na bolest a soustředil se na písničku.
Druhý den ráno se všichni nasnídali, rozloučili se s tatínkem, když odcházel do práce, a pak se vydali k lékaři. Cestou bylo vše v pořádku až do chvíle, kdy si Martínek uvědomil, že za očkování vždy dostává lízátko. Jestli ho Samík dostane, tak on ho chce taky! Přece se nebude dívat na bráchu, jak papá jahodové lízátko, a on by neměl nic. To by bylo podle Martínka pěkně nespravedlivé!
„Mami, a dostane Samík za očkování lízátko?“
Maminka odpověděla, že ne, protože Samík je ještě na lízátka malý. Martínkovi se trochu ulevilo. Aspoň nebude muset bráchovi závidět. Ale hned vzápětí zase zesmutněl. Když lízátko nedostane Samík, tak on přece taky ne.
V čekárně u pana doktora si Martínek chvilku hrál s dřevěným vláčkem, ale pořád jedním okem sledoval Samíka. Když na ně přišla řada, pan doktor Samíka nejdřív zvážil, poslechl si srdíčko a prohmatal mu bříško. Samík se na něj smál, protože ho to lechtalo. Pak ale vzal do ruky malou injekci.
Martínkovo rytířské srdíčko se rozbušilo. Stoupl si těsně k mamince, která držela Samíka na klíně, a chytil brášku za jeho drobnou ručičku. „Neboj, Samíku, držím tě,“ zašeptal mu.
Pích a hotovo. Bylo to tak rychlé, že to skoro nestihl postřehnout. Samík na vteřinu ztichl, zamyslel se a pak se rozplakal. Maminka ho hned začala chovat a utěšovat. Martínek ho jemně hladil po vláskách a začal zpívat houpy, houpy, kočka snědla kroupy.
Zdravotní sestřička se na Martínka usmála. „Tedy, ty jsi ale skvělý starší bráška a pomocník! Díky tobě to Samík zvládl na jedničku. A za takovou statečnost si zasloužíš odměnu.“
Otevřela šuplík a vytáhla z něj jahodové lízátko. Martínkovi se rozzářila očka.
Cestou domů si vykračoval vedle kočárku, ve kterém už Samík klidně spinkal, a hrdě si nesl svoje lízátko, jako by to byla trofej za vyhraný souboj s drakem. Cítil se jako ten nejopravdovější rytíř na celém světě.
