Článek
Jak se Martínek stal hasičem
Den byl dlouhý a venku pršelo, takže Martínek zůstal celé odpoledne doma. Maminka seděla u stolu a musela chvilku pracovat na počítači, bráška Samík spinkal v postýlce, a Martínek si hrál v obýváku. Rozložil po koberci barevnou stavebnici velkého lega, červené hasičské auto, co si koupil v obchodě za vlastní penízky, a svého plyšového psa Fíka, který byl dnes jmenován velitelem.
„Fíku, pozor!“ volal Martínek vážným hlasem a přejížděl s červeným hasičským autem po koberci. „Jedeme na zásah!“ Martínek byl hasič. Alespoň dnes odpoledne.
Hasičské auto zastavilo u velké věže z kostek, ze které „jen jako“ šlehal obrovský oheň. Martínek vyskočil, přiložil ruce k ústům jako trubku a zavolal: „Hoří! Všichni ven! Hasiči už jedou!“ Maminka se od počítače usmála, ale nic neříkala. Věděla, že Martínek potřebuje chvíli svůj vlastní svět. A ona taky.
Zásah probíhal dobře. Martínek si z tepláků vytáhl tkaničku a rozvinul ji po koberci místo hasičské hadice. Stříkal vodu na věž z kostek, až se nakonec celá zřítila s velkým rachotem. „Zachráněno!“ zvolal Martínek a zvedl Fíka do vzduchu jako trofej.
Maminka přišla ke dveřím obýváku. „Tak co, jak to dopadlo?“
„Oheň je pryč,“ oznámil Martínek důležitě. „Já jsem ho uhasil. Jsem totiž hasič.“
„Výborně,“ řekla maminka a opřela se o futra. „A víš, co musí člověk udělat, když začne někde skutečně hořet?“
Martínek se zamyslel. „Ne, co?“
„Musí ty hasiče zavolat. Protože hasiči nevědí, kde hoří, dokud jim to někdo neřekne.“
„A jak jim to řekne?“ zeptal se Martínek a přestal si hrát. Tohle ho totiž moc zajímalo.
Maminka se posadila na zem a Martínek si vlezl na její klín. „Zavolá jim telefonem na speciální číslo. Víš, že hasiči mají svoje vlastní číslo, na které jim může zavolat každý?“
Martínek zavrtěl hlavou.
„Je to číslo sto padesát,“ řekla maminka pomalu. „Sto padesát. Můžeš to zkusit říct?“
„Sto padesát,“ zopakoval Martínek a mračil se, jako by si to zapamatovával.
„A co jim řeknu?“ zeptal se zamyšleně.
„Řekneš jim, kde hoří. Třeba kdyby to bylo tady doma, tak řekneš: Svaté Pole 56. Víš co, pojďme si na to zahrát,“ navrhla maminka.
„Ano!“ zaradoval se Martínek. „Tak teď bude tady hořet a ty budeš, mami, hasič.“
„Domluveno,“ odpověděla maminka a dala si hrnec z kuchyně na hlavu místo helmy.
Martínek si ze stolu půjčil maminčin telefon a hrál si, že na něj kliká. U toho nahlas řekl číslo STO PADESÁT. Pak si přiložil telefon k uchu a řekl: „Haló? Tady je Martínek Sedlák. U nás doma hoří, adresa je Svaté Pole 56.“ Řekl to do telefonu a maminka začala vydávat zvuk hasičského auta.
„Úí úúúúú, úí úúúúú. Už jsme tady a jdeme hasit! Ššššššššššš. Hotovo, oheň uhašen!“ Martínek se smál a tleskal radostí. Odteď už si navždy bude pamatovat, že číslo na hasiče je 150 a že nejdůležitější je jim říct, kde hoří.
A když si pak zase hrál na koberci s červeným autíčkem a Fíkem, vždycky nejdřív zavolal „STO PADESÁT!“ – protože opravdoví hasiči nikdy nevyjedou bez toho, aniž by je někdo zavolal.
