Článek
Příběh Rytíře Martínka volně navazuje na tento díl.
Rytíř Martínek a hrad, na který se čeká
„Víš, co mám tady na vesnici rád ze všeho nejvíc?“ zeptal se Martínek maminky zrovna ve chvíli, kdy do záhonu sela semínka mrkve. Maminka se jen usmála a zavrtěla hlavou.
„Traktory! Podívej, tamhle zrovna jeden jede!“ zapištěl nadšeně.
A opravdu. Po silnici projížděl starý červený traktor značky Zetor. Z výfuku se mu šedivě kouřilo a z kol mu odpadávaly kusy hlíny. Martínek ho sledoval se zatajeným dechem a v duchu si představoval, jak bude taky jednou traktorista. Chtěl by si takový velký traktor koupit za penízky z kasičky.
Penízků bude potřebovat asi hodně, protože kromě traktoru si taky chce koupit opravdický meč, aby se mohl stát skutečným rytířem. A každý rytíř má vlastní hrad, to je přece jasné…
Maminka si všimla, že je Martínek zamyšlený. „O čem přemýšlíš?“ zeptala se tiše.
„Jestli stojí víc penízků traktor, nebo hrad. A jestli se dá se Zetorem parkovat před hradem, nebo si budu muset postavit ještě speciální parkoviště,“ zamračil se soustředěně.
Maminka se zasmála. „S tím hradem ti pomůžeme. Chtěli jsme ti to říct později, ale když už se o tom bavíme, máme pro tebe překvapení,“ řekla s tajemným úsměvem.
Martínkovi se rozzářila očka. Překvapení měl rád. A hrady taky.
„Vyprávěla jsem dědečkovi, jak si často hraješ na rytíře a že chráníš svého brášku Samíka před draky a dalšími příšerami. A že ho hlídáš, když musím občas odběhnout pryč, třeba na záchod. A on se rozhodl, že vám koupí hrad,“ vysvětlovala maminka.
Martínek vykulil oči. „O-opravdový hrad?“ zakuckal se.
Maminka přikývla. „Ve skutečnosti je to dřevěné hřiště, které vypadá jako hrad. Bude mít věž, skluzavku, houpačku i vlastní erb. Postavíme ho tady na zahradě,“ řekla.
Martínek okamžitě nadskočil radostí a první otázka byla jasná: „A kdy to bude? Dneska? Teď?“ vyhrkl netrpělivě.
Maminka zavrtěla hlavou. Klidně mu vysvětlila, že tak velký hrad se musí nejdřív vyrobit – nařezat dřevo, připravit prkna, natřít barvou, vybrat správné šrouby, všechno zabalit… „Potrvá to asi měsíc,“ řekla. „A až nám ho přivezou, budeme ho ještě několik dní na zahradě stavět a dávat dohromady podle návodu.“
„Měsíc?“ zopakoval Martínek a ve tváři se mu objevilo zklamání. Měsíc mu připadal jako věčnost. „To je hrozně dlouho. Já nechci čekat, chci to hned,“ zamumlal.
Maminka si k němu přisedla a podívala se mu do očí. „Rozumím, že to chceš hned, ale není to možné. Na velké věci se někdy čeká,“ řekla tiše.
A tak Martínek čekal. Čekal a čekal. Vydržel to až do večera, ale pak už to čekání prostě nešlo.
Rozplakal se, pak se vztekal, dupal nohama a křičel. Dokonce i na chvíli zapomněl, že je rytíř, a bouchl maminku, aby dal jasně najevo, že se zlobí. Maminka ho chytila za ruku.
„Bouchat se nesmí, Martínku,“ řekla přísně. Pak ho ale přitiskla pevně k sobě, protože věděla, jak mazlení v takových situacích pomáhá. „Vidím, jak moc se těšíš,“ zašeptala mu do vlásků.
„Víš, co pomáhá, když musí člověk dlouho čekat? Čekací kalendář. Můžeme nějaký namalovat, jestli chceš,“ navrhla po chvíli.
Vzala do ruky papír a černou fixu, kterou namalovala třicet malých okýnek. Společně s Martínkem do každého z nich namalovali nějaký obrázek. Martínek kreslil hlavně traktory a bagry, maminka zase srdíčka a kytičky.
„Tak, a každý den si můžeš jeden obrázek škrtnout. A když se ti bude zdát čekání dlouhé, podíváš se, kolik dní ještě zbývá. Můžeš je počítat a uvidíš, že se čekání bude zkracovat,“ vysvětlovala.
A tak Martínek každé ráno hned po spinkání škrtl jeden obrázek. A když měl dlouhou chvíli, počítal, kolik traktorů, bagrů a kytiček ještě zbývá.
Jenže to pořád nestačilo. A tak tatínek navrhl, že spolu nakreslí plán, jak bude hrad vypadat, a sepíšou si, co všechno budou na jeho sestavení potřebovat.
„Budeme potřebovat hodně šroubů, kladivo, šroubovák…“ přemýšlel tatínek nahlas.
A tak Martínek maloval šrouby, nářadí a další potřebné věci. U toho se vyptával, k čemu co slouží, a připadal si jako opravdový stavbyvedoucí.
A čas zase utíkal rychleji.
Co myslíte, děti, dočkal se Martínek?
Dočkal. Jednoho rána se probudil a zjistil, že na kalendáři zbývá poslední čtvereček. Ten den přijela k domu velká dodávka. Cizí pánové z ní začali vykládat hromadu dřevěných prken, balíky a šrouby. Zatím to byl jen nepořádek na zahradě, ale všichni věděli, že z toho vznikne velký hrad. A Martínek byl nadšený.
Na pomoc se stavěním přijel i dědeček. „Tak, rytíři,“ usmál se, „jde se stavět.“ Tatínek rozložil návod a pustili se do práce. Martínek podával šrouby, přidržoval prkna a s malým kolečkem si připadal jako bagr na stavbě. Samík na vše dohlížel z maminčiny náruče.
Trvalo to několik dní. Ale najednou hrad stál. A byl krásný. Měl obrovskou skluzavku, houpačku, most, lana, věž i erb. Martínek si připadal jako opravdový rytíř.
Maminka mu přinesla Samíka a posadila ho vedle něj na hrad. „Tak, rytíři, tady je tvůj princ. Nezapomeň, že skutečný rytíř chrání své blízké. Hrad je vás obou,“ usmála se.
V tu chvíli kolem domu znovu projel starý červený Zetor. Z výfuku se mu kouřilo a motor tiše zabručel, jako by zdravil nový hrad. Na věži visel erb a Martínek si uvědomil, že celý ten měsíc čekání měl smysl.
Kdyby hrad dostal hned, neměl by kalendář s čtverečky, společné plánování s tatínkem ani ty super dny, kdy stavěl s tátou a dědečkem. A taky by se nenaučil vydržet, když se mu chce nejradši křičet: „Chci to hned!“
Naklonil se k mamince a řekl: „Na velké věci se asi může i čekat. Když se mezitím člověk chystá, pak z toho má větší radost.“
A od té doby, kdykoli musel na něco déle čekat, vzpomněl si na svůj hrad. A místo aby jen zuřil, přemýšlel, co může mezitím dělat jako opravdový rytíř. Rytíř totiž umí nejen chránit, ale i trpělivě počkat, až se brána jeho dobrodružství otevře.
A pak se rozběhl po mostě svého hradu vstříc dalším dobrodružstvím.
