Článek
Vždy jsem si myslela, že nejtěžší vývojové období života je puberta. Všechno se mění. Přechod na střední školu, noví učitelé, noví spolužáci, noví přátelé, často ztráta těch starých, těžké učivo, zhoršení známek. Doma často nepochopení ze strany rodičů, hádky, naštvání. První lásky, první opravdové vztahy, první sex. Každodenní nálož hormonů, proměny těla, řešení identitních otázek.
A to všechno zhruba 4 roky v kuse.
Člověk je oficiálně ještě dítě, ale všichni už po něm chtějí, aby se choval jako dospělý. Nebo alespoň, když se jim to hodí.
Síla.
Myslela jsem si, že když už jsem dospělá (letos mi bude 30), záleží už jen na mně, jak si ten život „udělám“. Nikdy mě nenapadlo, jak těžké je období mezi dvacátým a třicátým rokem života. Má představa byla takováto:
1. Dobrá, smysluplná a zároveň dobře placená práce, abych si mohla šetřit.
2. Svatba s „tím pravým“.
3. Koupě nového dvoupatrového domu s velkou zahradou.
4. První dítě, následně druhé dítě.
A to ideálně v tomto pořadí, protože tak mi to dává největší smysl. Tak to bývá v romantických filmech, v pohádkách a myslím, že i moje rodiče, kteří mi byli vždy vzorem, to měli podobně.
Nenapadlo mě, že splněním jednoho (a je nejspíš jedno kterého) snu se téměř zaručeně musí časově odsunout ty ostatní.
Pokud chce mít žena dobrou kariéru, s velkou pravděpodobností k tomu potřebuje vysokou školu. Když se zadaří, se studiem skončí kolem 23. roku. Když se (třeba jako mně) nezadaří vybrat ten správný obor hned na poprvé, tak je to +- další 4 roky.
Já jsem studium ukončila ve 27 letech. Už při studiu jsem pracovala, ale budovat takovou tu typickou KARIÉRU jsem nikdy nezačala. Mám muže, máme spolu jednoho syna, ke svatbě hodně daleko kvůli financím, které nám pohlcuje právě mateřství a hypotéka na dům.
Za mě tedy: kariéra nic, svatba nic, dům ano, 1 dítě ano.
Když se podívám na příběhy spolužaček ze základky, z gymplu a taky mých současných podobně starých kamarádek, každá má ze seznamu něco a žádná nemá všechno. Pár holek má super kariéru, ale žijí samy nebo s partnerem (či kočkou) v bytě v podnájmu. Jejich rodiny jim to neustále (z mého pohledu bezohledně) předhazují, protože přece chtějí vnoučata. Jiné spolužačky nemají kariéru, ale mají jedno dítě a manžela a taky žijí v podnájmu. Některé mají dítě, staví barák, ale svatbu (a další potomky) musí odkládat kvůli penězům, stejně jako my.
Říkám si, proč je tak důležité toto všechno „stihnout“ v tak krátkém, i když zároveň dlouhém období? Necítíte, holky, na sebe TLAK?
Já obrovský. A říkám si, jestli mě do toho víc tlačí společnost, a nebo já sama.
Na jednu stranu jsou mezi námi ženy, které toto nechtějí. Nechtějí třeba děti nebo svatbu nebo manžela… a to je naprosto v pořádku, pokud to tak cítí. Poku to ale chci, co z toho je nejlepší odložit? Na co si počkat?
To jsou jen řečnické otázky k zamyšlení. Já si budu dál připomínat, že nemusím na nic spěchat, můžu nechat věci prostě plynout a užívat si přítomného okamžiku.
