Článek
V českých zemích se pranýře objevují od středověku až do 19. století. Soudní knihy i popisy památkářů potvrzují, že jejich role byla dvojí: fyzický trest a veřejná hanba. Zpravidla šlo o kámen či dřevěný sloup s kovovými kruhy, někdy doplněný klecí hanby nebo sedátkem.
Odsouzený byl ke sloupu připoután, často na hodiny, a vystaven posměchu sousedů. Ti měli možnost na viníka házet shnilé jídlo, bláto či odpadky — praxe doložená nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě.
Někdy byl pobyt u pranýře doprovázen výpraskem. Tato kombinace se objevuje v městských knihách i v různých regionálních právních památkách. Výprask vykonával obecní dráb karabáčem nebo rákoskou, obvykle v počtu stanoveném rychtou či městskou radou.
Na pranýři strávil 3 dny například i anglický spisovatel Daniel Defoe (1660-1731).
Bičování jako běžný venkovský trest
Bičování bylo v českém právu po staletí standardním postihem za drobné krádeže, výtržnosti, nepořádné chování nebo opilství. Tresty se pohybovaly od několika ran po desítky — rozhodovalo provinění i předchozí chování odsouzeného.
Místo výprasku se lišilo na základě povahy přestupku - u pranýře, aby byl viník vidět, zostuzen a dán jako příklad, na dvoře rychtáře, pokud šlo o méně veřejný trest, za vsí, pokud obec nechtěla narušit pořádek na návsi.
Na ženách se výprask vykonával také, což potvrzují městské soudní knihy z 16.–18. století. Ženy však častěji dostávaly trest veřejné hanby než extrémní tělesné tresty. Právě hanba byla na vesnici mimořádně účinná — ztráta cti znamenala vyloučení z komunity.
Veřejné bičování kolem roku 1900 ve státě Delaware.
Klece hanby a další formy zostuzení
Mnohé české obce měly kromě pranýře také klec hanby. Tato konstrukce byla určena zejména pro rušitele nočního klidu, opilce a ty, kteří se dopustili menšího výtržnictví. Odsouzený byl umístěn dovnitř a všem na očích — často celou noc.
Klec hanby je dodnes zachována například v Kašperských Horách. Podobné konstrukce se objevují v dalších městech, kde jsou doloženy v archivních záznamech městské správy.
Vztah vesnice a trestu byl nemilosrdně přímý
Venkovská spravedlnost nebyla anonymní. Tresty se vykonávaly před očima lidí, kteří provinilce znali osobně — sousedů, zaměstnavatelů, příbuzných. Veřejné zostuzení bylo strategicky účinnější než zápis v soudní knize.
Pokud někdo skončil na pranýři opakovaně, znamenalo to prakticky konec jeho společenské pověsti. Mohl přijít o práci, bydlení, přátele i možnost založit rodinu. V tak malém prostředí byla pověst křehká a trest devastující.
Pranýř na náměstí v Přídolí, okres Český Krumlov.
Proč taková praxe přežila tak dlouho?
I když tereziánské a josefinské reformy omezily mučení a některé barbarské tresty, veřejné pokuty a hanební tresty zůstávaly na venkově běžné ještě na počátku 19. století. Důvod byl jednoduchý. byly levné, rychlé a komunita je považovala za účinné
Venkov se změnám bránil, protože staré tresty fungovaly jako nástroj kontroly a kázně. A dokud nová legislativa výslovně nezakázala jejich používání, byly dále aplikovány ze zvyku.
