Článek
Jen málokterá léčebná metoda prošla tak extrémní proměnou jako elektrokonvulzivní terapie. Pro veřejnost často zůstává symbolem psychiatrického zneužívání, temných léčeben, řevu pacientů a násilných restrikcí. Skutečné dějiny elektrošoků jsou ale komplexnější. Obsahují směs vědeckého pokroku, etických selhání i překvapivého návratu metody, kterou svět už několikrát pohřbil.
Terapie elektrošoky ve Winwick nemocnici v roce 1957.
Kořeny v předmoderní medicíně
Myšlenka využít elektrický proud k ovlivnění lidského těla se objevila dávno před vznikem moderní psychiatrie. V 18. století se experimentovalo s elektrickými výboji jako se zázračným lékem prakticky na vše, od paralýz až po melancholii. Tyto pokusy byly spíše kuriozitou, protože věda tehdy neznala přesné účinky elektřiny na centrální nervový systém.
Zlom přišel až ve 30. letech 20. století, kdy evropská psychiatrie procházela zásadní změnou. Nemocnice byly zahlceny pacienty s psychózami, zejména schizofrenií, pro kterou v té době neexistovala efektivní léčba. Tato situace vytvářela prostředí, kde se radikální nápady stávaly akceptovatelnými.
Tzv. šoková terapie byla prováděna také například pomocí navození inzulinového koma. Fotografie z roku 1930.
Šok jako cesta k uzdravení?
Před elektrošoky se k léčbě schizofrenie používaly tzv. šokové terapie. Patřila mezi ně například inzulinová kóma, kdy pacient upadal do hlubokého bezvědomí s rizikem trvalého poškození, nebo cardiazolová terapie, která vyvolávala prudké křeče.
Právě tyto metody inspirovaly dva italské psychiatry, Uga Cerlettiho a Lucia Biniho. V roce 1938 poprvé použili elektrický proud ke kontrolovanému vyvolání záchvatu u člověka trpícího těžkou psychózou. Cerletti pozoroval, že elektricky navozené křeče u prasat před porážkou mají určitou pravidelnost a zdají se být méně nebezpečné než křeče chemické.
První průkopnická aplikace elektrokonvulzivní terapie (ECT) byla šokující. Pacient byl vyděšený, neznehybněný, zcela bez anestézie. Přesto se jeho stav zlepšil natolik, že metoda okamžitě získala pozornost psychiatrických institucí po celé Evropě.
Fotka laboratoře Aloise Alzheimera (třetí zprava v horní řadě) z roku 1910, mezi nimiž je i Ugo Cerletti (druhý zleva ve spodní řadě), průkopník ECT.
Éra brutality a stigma, které přetrvalo
Z dnešního pohledu je těžké uvěřit, jak nehumánně působily elektrošoky v prvních desetiletích své existence. Až do 50. let se prováděly bez jakéhokoli znecitlivění a bez svalových relaxancií, takže pacienti během křečí riskovali zlomeniny, poranění páteře či vyražení zubů.
Současně se ECT používala na mnohem širší spektrum diagnóz, včetně stavů, pro které neměla prokazatelný terapeutický efekt. Nezřídka byla také zneužívána jako nástroj k potlačení neposlušnosti, zejména v přeplněných psychiatrických ústavech.
Veřejnost si tuto metodu poprvé masově spojila s násilím po vydání románu Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“ (1962) a následné filmové adaptaci. Způsob, jakým byl ECT ve filmu zobrazen, se nesmazatelně otiskl do kolektivní představivosti.
Proměna díky anestézii a vědeckému bádání
Zásadní obrat nastal v 50.–70. letech, kdy se ECT začala provádět v kombinaci s celkovou anestezií a svalovými relaxancii. Tím se naprosto eliminovalo riziko fyzických zranění a snížila se psychická traumatizace pacientů.
Ve stejné době se začala objevovat antipsychotika, která dočasně odsunula elektrošoky na okraj. Jenže paradoxně právě moderní výzkumy ukázaly, že v určitých případech je ECT účinnější než jakýkoli lék. Zejména u těžkých depresí, katatonie nebo depresí s vysokým rizikem sebevraždy má elektrokonvulzivní terapie jednu z nejvyšších úspěšností v psychiatrii.
Dnes existují přesná doporučení pro její použití. Terapie se provádí pod kontrolou anesteziologa, s minimálními dávkami proudu, které jsou individualizovány tak, aby navodily kontrolovaný záchvat s maximálním terapeutickým efektem a minimálními vedlejšími účinky.
Současný svět: účinná metoda, která budí strach
Navzdory masivnímu pokroku zůstává ECT obestřena mýty. Často se objevují obavy z trvalé ztráty paměti nebo poškození mozku. Moderní výzkumy však ukazují, že většina kognitivních nežádoucích účinků je dočasná a odezní v týdnech až měsících po terapii.
ECT se také stále provádí méně, než by mohlo být terapeuticky žádoucí. Psychiatrické společnosti upozorňují, že strach pacientů, ale i lékařů, přetrvává spíše kvůli historickému kontextu než kvůli reálným rizikům. Přesto mají tyto obavy legitimní kořeny: bezpochyby existuje dlouhá kapitola zneužívání, etických selhání a nedostatečné kontroly.
Jaké místo má elektrošok v budoucí psychiatrii?
Zůstává otázkou, jaká bude role ECT v následujících desetiletích. Nové metody, například transkraniální magnetická stimulace nebo hluboká mozková stimulace, nabízejí alternativy, které jsou pro mnoho pacientů přijatelnější. Přesto žádná z nich zatím nedosahuje účinnosti elektrošoků u těžkých depresí.
Možná tedy není správnou otázkou, zda elektrošoky jednou zmizí, ale zda jsme ochotni vidět tuto metodu bez předsudků a s vědomím celé její komplikované historie. Může terapie, která začínala v brutalitě a strachu, najít své pevné místo v moderní medicíně?
