Obávaný pražský kat Mydlář: popravil 27 českých pánů, jaký byl ale jeho skutečný příběh?

Kata si dnes snadno představíme jako temnou postavu z okraje města. Jenže v raném novověku byl kat zároveň veřejný zaměstnanec, bez něhož se právo nedalo vykonávat. Město ho potřebovalo stejně neodbytně jako popeláře nebo strážné — a zároveň s ním nechtělo mít nic společného.

Jan Mydlář, staroměstský kat, patří k nejznámějším jménům českých dějin. Paradoxně právě proto, že se jeho profese dotýkala hranice mezi řádem a hrůzou. Kat nebyl „jen“ tím, kdo srazil mečem hlavu. Zajišťoval celé provedení exekuce: nástroje, lešení, logistiku, někdy i to, aby odsouzený vůbec došel na popraviště živý a „v pořádku“ pro výkon trestu. Řemeslo mělo pravidla, postupy, hierarchii i reputaci — a k tomu stigma, které se lepilo na rodinu, děti a často i na několik generací dopředu.

O Mydlářovi se traduje ledacos. Právě u něj ale platí jednoduché pravidlo: čím romantičtější historka, tím opatrněji s ní zacházet. Jeho „životní příběh“, jak ho zná široká veřejnost, se totiž dlouho vyprávěl spíš skrze beletrii než skrze archiv.

Když se řekne „Kat Mydlář“, mnoho lidí si vybaví zklamanou lásku, studenta medicíny, osudovou Dorotu a dráhu, kterou prý odstartovalo zlomené srdce. Tenhle obraz má jedno velké kouzlo: dává katovi „lidský“ začátek a příběhu přidá tragickou logiku.

Jenže historici upozorňují, že právě tyhle motivy jsou z velké části literární konstrukce. Z Mydláře se stala postava, kterou veřejnost zná i díky románovému zpracování Josefa Svátka a pozdějším adaptacím. Román navíc pomohl ukotvit i rozšířenou představu o chrudimském původu — jenže ten se podle dostupných pramenů nedá spolehlivě prokázat. Jinými slovy: o Mydlářově raném životě víme podstatně míň, než se traduje, a je fér čtenáři říct, kde končí dokument a začíná vyprávění.

To ale neznamená, že by Mydlář byl prázdné jméno bez obsahu. Naopak: tam, kde se dochovaly úřední písemnosti, je jeho obraz až nepříjemně konkrétní. Ne jako legenda, ale jako člověk v soukolí moci, který má spočítané náklady, meče i odměnu.

Staroměstská exekuce 21. června 1621 — poprava 27 odsouzených po porážce stavovského povstání — udělala z Mydláře symbol. Ne proto, že by byl jediným katem své doby, ale protože šlo o výjimečně demonstrativní akt: veřejný, masový, pečlivě režírovaný a politicky srozumitelný i tomu, kdo neuměl číst. Ten den měl říct jediné: moc je zpátky v rukou vítězů a odpor se neodpouští.

A právě tady máme jeden z nejcennějších kusů „tvrdých“ dat: dochované vyúčtování a žádost o zaplacení, které Národní archiv popularizuje jako „účet kata Mydláře“. Z něj vyplývá, že za popravu 27 účastníků povstání měl Mydlář dostat 584 kop grošů míšeňských — suma, která v sobě zahrnovala nejen jeho práci, ale i náklady na provedení exekuce, pomocníky a další položky. V textu se řeší i to, že část peněz byla vyplacena předem a o zbytek se muselo žádat dodatečně. Najednou z dějinné „scény“ zmizí romantika a nastoupí administrativa: kdo co zaplatí, kdo to schválí, kdo to podepíše.

Z archivního textu také vystupuje kat jako organizátor. Nešlo o jeden švih. Exekuce trvala hodiny, pracovalo se s více meči, střídalo se náčiní — a významné je i svědectví, že si Mydlář počínal zručně a „ani jednou neminul“. V takové větě je obsaženo všechno, co z kata dělalo profesionála: přesnost, rutina, tělesná dovednost, ale i tlak, protože selhání by nebylo jen „trapné“. Mohlo by znamenat chaos, utrpení navíc, nebo dokonce hněv davu a problém pro zadavatele celé akce.

Kolem Mydláře se drží ještě jeden důležitý motiv: že nebyl jen „popravčí“, ale také člověk se znalostí těla, anatomie a praxe, které bychom dnes dali do blízkosti ranhojičství. Některé prameny a popularizační texty zdůrazňují, že kat mohl mít i dovednosti, které se hodily mimo popraviště: zacházení s ranami, tělem, bolestí, někdy i s tím, co společnost vytěsňovala. V tom je další paradox: město si ho platí a jeho dovednost je užitečná, ale společenská pravidla ho drží v odstupu. Kat mívával zvláštní postavení, někdy i vlastní „práva“ a omezení — kam smí, kam nesmí, kde má sedět, kudy má chodit.

A pak je tu stáří. Mydlář se dožil přes devadesát let, což z něj na poměry 17. století dělá téměř výjimku. Je pohřben u kostela sv. Štěpána na Novém Městě. V tom detailu je zvláštní klid: muž, který je pro národní paměť spojený s krvavým lešením, nakonec končí v běžném městském prostoru, ne v legendě.

Možná i proto nás jeho příběh pořád přitahuje. Nejde jen o popravy. Jde o otázku, kterou si společnost pokládá dodnes: co udělá s člověkem práce, která je „nutná“, ale nikdo ji nechce vidět zblízka? Mydlář nebyl jen vykonavatel trestu. Byl zrcadlo doby, která trestala veřejně, aby vychovala, zastrašila a sjednotila poslušnost.

A co je na tom nejnepohodlnější: když se podíváme na jeho dochované vyúčtování, na razítka moci a na jazyk úředních žádostí, zjistíme, že dějiny nejsou jen o velkých slovech. Někdy jsou o tom, kolik stojí čtyři meče, kdo zaplatí lešení — a kdo po práci odejde domů, i když mu celé město uhýbá z cesty. Kolik podob má „vina“, když se jednou ocitne v rukou státu?

Zdroje:
https://www.nacr.cz/labyrint/labyrintem-dejin-ceskych-zemi/mezi-absolutismem-a-obcanskou-revoluci/rok-1621
 https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2021/01/labyrint-1621-Kat-Jan-Mydlar.pdf
https://strednicechy.rozhlas.cz/kat-mydlar-byl-vzdelany-mel-ranhojicske-schopnosti-a-soucit-s-lidskou-bolesti-9188878
 https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Mydl%C3%A1%C5%99
 https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_exekuce