Článek
Případ Kateřiny z Komárova patří mezi nejznámější soudní procesy raně novověkých Čech. Na rozdíl od mnoha legend, které se kolem něj časem objevily, existuje dostatek dobových záznamů, které umožňují rekonstruovat jádro příběhu věcně a bez nadsázek.
Paní z tvrze, která se cítila neomezená
Kateřina pocházela z rodu Pešíků z Komárova, drobné šlechty, která však měla ambice a kontakty. Sňatek s Janem Bechyně z Lažan, vysokým královským úředníkem, ji dostal mezi společenskou elitu. Když byl její manžel na cestách nebo zaměstnán službou na Karlštejně, spravovala panství sama — a právě tehdy se atmosféra na tvrzi v Pičíně začala měnit.
Poddaní byli v té době zcela závislí na vrchnosti. A vrchnost, která zjistila, že nikdo nestojí nad ní, si mohla dovolit téměř cokoliv. V Kateřinině případě to nebyla přísnost ani tvrdá ruka — ale sadismus.
Svědci z pozdějšího procesu vypovídali, že tresty nepřicházely za konkrétní provinění. Stačil špatný pohled, špatně uvařená kaše, nebo jen nálada paní domu. Lidé se prý učili chodit tiše, nemluvit bez vyzvání a modlit se, aby ten den nespadl los na ně.
Mučení, které překvapilo i zkušené soudce
Procesní protokoly tehdejšího komorního soudu popisují věci, které i v 16. století vyvolaly zděšení. A to je třeba dodat: tehdejší doba rozhodně nebyla jemná. Přesto Kateřinino jednání překračovalo i tehdejší standardy.
Výpovědi uváděly bití, bičování, použití horkého oleje i železných nástrojů. Některé oběti byly podle záznamů staženy z kůže na zádech, jiným paní do čerstvých ran sypala sůl. Jindy nařídila, aby jeden ze služebníků mučil druhého – ponižující metoda, která lámala nejen tělo, ale i duši.
Minimum obětí přežilo dost dlouho na to, aby o skutku mohly vypovídat. Ti, kteří zůstali naživu, nesli zohavené stopy na tělech celý život. V některých výpovědích se objevuje i popis, jak se paní dívala na bolest jiných se zvláštním, až rituálním klidem.
To byl také důvod, proč soudci později uvedli, že u šlechtičny byla tato míra brutality „nepředstavitelná“ a „proti veškerému řádu lidskému i božímu“.
Jak padla žena, která věřila, že je nedotknutelná
Dlouho to vypadalo, že se nikdo neodváží postavit proti ženě s takovým společenským postavením. Ale sílil tlak církve, královské kanceláře i samotných sousedních statků. Povídalo se, že kdo projde branou Pičína, nemusí se vrátit.
Zlom nastal, když se na soud obrátil pražský kožešník. Tvrdil, že Kateřina zavraždila jeho vlastní sestru a kovářkův dům připravila o dceru. Jeho výpověď dodala odvahu i dalším. Najednou se ukázalo, že temných příběhů je víc, než si kdokoliv připouštěl.
Rok 1533 se stal pro Kateřinu osudovým. Soud jí prokázal čtrnáct vražd a vyslovil rozsudek, který byl nejen trestem, ale i symbolem: žena, která nechala lidi umírat pomalou smrtí, zemře stejným způsobem.
Bílá věž na Pržském hradě, kde pravděpodobně Kateřina z Komárova zemřela.
Smrt ve věži: Pomalejší než poprava
Dne 27. února 1534 byla Kateřina odvedena do věže na Pražském hradě. Vchod byl zapečetěn, neexistoval žádný kontakt s okolím, žádné jídlo, žádná voda. Jen chlad, tma a čas.
Historické prameny uvádějí, že v této izolaci zemřela 15. března 1534. Její smrt byla tichá, bez obřadu, bez posledního slova. Byla pohřbena neznámě, snad i nedůstojně — přesně tak, jak si soud přál.
Zajímavou shodou okolností se v lidových vyprávěních objevuje detail, že jen dva dny po její smrti zemřel také předseda soudu Vojtěch z Pernštejna. Lidé tehdy říkali, že si paní z Komárova vzala někoho s sebou. Historici to neberou vážně, ale legenda už se od příběhu nikdy neodtrhla.
Byla Kateřina opravdu „česká Čachtická paní“?
Její příběh láká k senzaci a přímému srovnání s Alžbětou Báthoryovou. Ale přestože část výpovědí působí dramaticky až neskutečně, je jedna věc jistá: na rozdíl od mnoha pozdějších legend existuje v případě Kateřiny z Komárova soudní verdikt, úřední protokoly a přímé výpovědi svědků.
Počet obětí se nikdy přesně neurčil — čtrnáct vražd bylo doloženo, ale soud sám přiznal, že některé případy nebylo možné uzavřít. Odhady se běžně pohybují kolem třiceti mrtvých.
Je však fér dodat, že některé detaily mučení se mohly časem přibarvit. Lidé si rádi vyprávějí příběhy tak, aby byly ještě temnější. Fakta už ale sama o sobě stačí: šlechtična se systematicky dopouštěla krutostí, které byly v té době považovány za nepřijatelné — a to už samo o sobě vysvětluje, proč její jméno dodnes působí jako varování.
