Článek
Marie Fikáčková, rozená Schmiedlová, se proslavila jako jedna z nejtemnějších postav poválečného československého kriminalistického dění. Mezi lety 1957 a 1960 působila jako zdravotní sestra v novorozeneckém oddělení nemocnice v Sušici, kde podle vlastních výpovědí napadla deset dětí a zabila alespoň dvě. Soud však potvrdil pouze dvě vraždy a na konci svého krátkého života byla oběšena v pankrácké věznici. Její případ dodnes vyvolává otázky: proč prováděla takové zlo v prostředí, kde by měla zachraňovat život, a proč ji lékaři a policie dlouho neodhalili?
Zchladlé dětství a raná léta
Marie Schmiedlová se narodila 9. září 1936 v Sušici, v rodině německého původu. Jejímu otci se často připisují proněmecké postoje během války a nesnášenlivé výroky vůči Čechům, což mohlo v rodinném prostředí vytvářet napětí. Její vztah s matkou byl od mládí chladný až konfliktní, docházelo k slovním a někdy i fyzickým potyčkám. Po skončení války rodina přišla o svůj dům v rámci konfiskace majetku (jak tomu bylo u mnoha sudetských rodin), což mohlo přispět k pocitu křivdy a touze po pomstě vůči většinové společnosti.
V roce 1955 ukončila studium na Střední zdravotní škole v Klatovech a v roce 1957 nastoupila jako zdravotní sestra v okresní nemocnici v Sušici. Nejprve pracovala na dětském oddělení a později byla přesunuta na novorozenecké oddělení. V tomto období vykazovala podle kolegů pečlivý přístup a pracovní morálku. Zdálo se, že byla na dobré cestě v kariéře – dokonce se zvažovalo její povýšení do role vrchní sestry.
Zdravotní sestra Marie Fikáčková rozdrtila hlavičky minimálně 10 miminek, protože ji jejich pláč rozzuřil. Na těchto...
Posted by Záhady a tajemství on Friday, June 20, 2025
První útoky a nárůst násilí
Povahou svých činů i jejich vývojem Marie Fikáčková překračovala hranice běžných chyb či zanedbání péče. První zaznamenaný útok se datuje k 20. září 1959, kdy během přebalování novorozené dívky Jany M. silně škubla jejím uchem. Dítěti způsobila krvácení, jehož rozsah nejprve zakrývala výmluvou, že šlo o nehybný pohyb při manipulaci. Primář oddělení incident přijal jako běžný úraz novorozenecké péče a zasáhl chirurgii, aniž by se hlouběji zabýval vinou.
Další incident nastal 24. listopadu téhož roku, kdy při převlékání chlapce Václava P. silou zlámala jeho pažní kost. Takový úraz by měl být okamžitě nahlášen, ale Fikáčková jej opět přisoudila možnostem přirozeného poškození při porodu, což lékaři přijali. Neuvedla pravou příčinu. V dalších měsících se střídaly útoky na více dětí, některé přežily, jiné byly vážně poškozeny. U jedné novorozené dívky Hany Hamelbauerové například použila vícenásobné údery do hlavy, přičemž dítě bylo umístěno v izolaci kvůli stavu matky, která byla hospitalizována.
Tyto útoky byly dlouho chápány jako tragické nehody či důsledky špatné péče. Není překvapivé, že v době špatného personálního stavu, přetíženosti oddělení a v době, kdy nebyly vypracovány robustní mechanismy pro kontrolu úrazů, se takové incidenty mohly skrýt v šedi nemocniční routine.
Vrchol a odhalení vražd
Dne 23. února 1960 nastoupila Fikáčková na odpolední směnu a jeho průběh se stal osudným. Byla informována, že došlo k překročení kapacity oddělení – bylo dvanáct dětí na osm lůžek. V tomto stresu zaznamenala křik novorozené dívky Proserové, která zvracela. Podle své výpovědi uchopila dítě za hlavu a stiskla tak silně, že zpřístupnila vnitřní poranění lebky. Dítě brzy přestalo reagovat. Poté, když se věnovala ostatním pacientům, oznámila kolegům, že Proserová se chová abnormálně, a volala lékaře. Pitva odhalila vnitřní zranění konsistentní s násilím. Ve stejný den byla napadena i Hana Hamelbauerová, která byla pravděpodobně cílem z osobních motivů: prý rodina dívky měla spory s příslušníky rodiny Fikáčkových. Hana zemřela o dva dny později na vážná poranění lebky potvrzená pitvou.
Následující vyšetřování ukázalo, že oběti nemohly být oběma způsoby vysvětleny jako komplikace při porodu. Obě pitvy potvrdily zjevné násilné poškození lebek novorozenců. 26. února 1960 byla Fikáčková zatčena přímo na svém pracovišti. Při výsleších se přiznala k vraždě Proserové a Hany, a kromě toho k několika dřívějším útokům na jiná miminka. V některých výpovědích měnila motivaci: uváděla, že ji odpuzoval zvuk dětského pláče, že cítila nenávist vůči dětem jako mstu vůči společnosti, která jí zničila rodinný majetek, nebo že jednala v naléhavém vzteku spojeném s menstruací.
Psychiatrické posudky zjistily, že Fikáčková trpěla tzv. epileptoidní psychopatií – nešlo o extázi či ztrátu příčetnosti, ale o výbuchy vzteku, deprese, hysterii a neschopnost ovládat agresivní impulsy. Byla však shledána příčetnou a plně zodpovědnou za své činy. Soud ji odsoudil k trestu smrti 6. října 1960. Odvolání bylo zamítnuto a rozsudek vykonán 13. dubna 1961 oběšením ve sklepích pankrácké věznice.
Otázky, stíny a dědictví případu
Případ Marie Fikáčkové vzbudil řadu pochybností a spekulací. Sama obviněná tvrdila, že napadla nejméně deset novorozenců – z nich několik podle ní zemřelo – ale soudní dokazování nebylo dostačující k potvrzení těchto tvrzení. Kritici upozorňují, že vysoká kojenecká úmrtnost v regionu v letech 1957–1960 byla neobvykle velká, což někteří historici spojovali s možným zatajením dalších úmrtí. V souvislosti s jejím působením se vznesly domněnky o tom, že několik dětí mohlo být systematicky poškozováno, ale nebyly provedeny autopsie nebo byly příčiny smrti přisuzovány jiným onemocněním, jako byla dětská obrna či mozkové postižení.
Další otázkou je, jak mohla tak dlouho působit bez odhalení. Čelila tomu jednak skutečnost, že nemocniční personál často nepřehodnocoval výjimečné případy, jednak nedostatek kontrolních mechanismů. Navíc Fikáčková byla považována za pečlivou sestru, což mohlo vzbudit důvěru a snížit podezření. Její případ podnítil reflexi nad zodpovědností v nemocniční péči a nad pravomocí lékařské žaloby a auditních mechanismů v tehdejším zdravotnictví.
Kromě čistě kriminální roviny má případ i společenský a psychologický rozměr: co se skrývá v podvědomí člověka, který z povolání zachraňuje, ale zároveň svými činy ničí? Jak hluboká je hranice mezi voláním po pomoci a impulsem k násilí, když je psychika náchylná ke zhroucení? Případ Fikáčkové je varováním, že i v prostředích, kde se očekává ochrana a péče, mohou být přítomny temné úzké hranice.
Stačí zlomené dětství k tomu, aby se zrodila bestie?
Marie Fikáčková patří mezi nejdrastičtější případy československé kriminalistiky – sestra, která měla zachraňovat novorozené životy, je odsouzena jako vykonavatelka smrti. Její život i činy zůstávají plné otazníků: nebyla nikdy dokonale objasněna motivace, nebyla potvrzena všechna její přiznání, a struktury nemocničního dohledu selhaly včasným odhalením. Přesto je její příběh varováním, že v lidské psychice může dřímati temnota i tam, kde bychom ji nejméně čekali.
