Článek
V českých dějinách kriminality existuje jen několik prokazatelných případů kanibalismu. Mezi nimi vyniká jméno, které se dodnes vrací v populárních true-crime podcastech i článcích: Josef Kulík. V létě 1963 zavraždil v Rosicích nad Labem dva malé chlapce a část jejich vnitřností snědl. Případ otřásl nejen Pardubicemi, ale celým tehdejším Československem.
Dětství bez domova a první zločiny
Josef Kulík se narodil 29. září 1930 v obci Hrdly (okres Roudnice nad Labem). Matka mu brzy po narození zemřela a otec, alkoholik, se o něj prakticky nestaral. Kulík vychodil jen čtyři třídy obecné školy a zbytek dětství strávil v různých výchovných ústavech. Už od šestnácti let se opakovaně dostával do konfliktu se zákonem.
Postupně byl osmkrát trestaný, mimo jiné za majetkovou trestnou činnost i násilí. V roce 1951 se pokusil o vraždu – za tento čin dostal podle dobových pramenů 10 až 15 let odnětí svobody, z nichž si nakonec odseděl zhruba deset. Po propuštění krátce pracoval jako dělník v cukrovaru.
Jenže tehdejší systém s lidmi, jako byl Kulík, nepracoval nijak sofistikovaně. Místo dlouhodobé psychiatrické péče následoval další státní „institut“ – vojna. V roce 1962 nastoupil základní vojenskou službu k útvaru v Přelouči. I přes svou minulost působil navenek jako ukázněný voják. Dokonce získal kázeňskou odměnu – třídenní opušťák na konci července 1963.
Ilustrační foto nádraží v Rosicích nad Labem, kde Josef Kulík brutálně zavraždil dva malé chlapce.
Vlakový vagón v Rosicích: letní den, který se změnil v horor
Rozhodující den přišel 29. července 1963. Kulík se měl z opušťáku vrátit do kasáren, místo toho však skončil u pardubického nádraží. Toulal se po okolí, až se vloupal do starého odstaveného služebního vagónu v Rosicích nad Labem, ve kterém se rozhodl přenocovat.
Ve stejnou dobu se poblíž Labe pohybovali dva chlapci na prázdninách – šestiletý Vladimír Drtina z Pardubic-Svítkova a devítiletý Oldřich Křeněk z Olomouce. U prarodičů trávili léto, chodili k řece, chytali ryby a tentokrát se na kolech vypravili směrem k železniční trati.
Když si jich Kulík všiml, začal s nimi mluvit a postupně je vylákal do vagónu. Jakmile byli uvnitř, dveře zamkl. Následovalo brutální násilí, které se později stalo předmětem odborných posudků i šokovaných novinových článků. Podle rekonstrukce nejdříve napadl staršího Oldřicha nožem a sekyrou; mladší Vladimír se snažil schovat na horní palandě a vraždu kamaráda zčásti viděl. Pak přišla řada i na něj. Oba chlapci utrpěli četná bodná a sečná zranění, která nebyla se životem slučitelná.
Tím ale hrůza neskončila. Kulík těla rozřezal a vyňal některé vnitřní orgány – ledviny, srdce a slezinu. Nad těly se podle soudně-lékařských zjištění a výpovědí při vyšetřování sexuálně uspokojoval. Část orgánů zabalil do šátku, uřezal z křoví klacek, na který je napíchl, a z blízkého hřbitova přinesl staré pohřební věnce, ze kterých rozdělal oheň. Vnitřnosti nad ohněm opekl a část jich snědl.
Teprve potom z vagónu utekl a snažil se dostat zpět na sever Čech. Mrtvé chlapce začaly jejich rodiny pohřešovat až večer, kdy se nevrátili domů.
Pátrání, náhodná stopa a tajný proces
Večer téhož dne prarodiče oznámili zmizení dětí na Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Rozjelo se rozsáhlé pátrání. Policisté prohledávali okolí Labe i nádraží, vyslýchali svědky, prověřovali možnost, že se chlapci utopili. Do pátrání byly nasazeny i čluny a později vrtulníky Ministerstva vnitra.
Trvalo několik dní, než se vyšetřování posunulo. Policisté nejprve našli jedno z dětských kol, o něco později si při ohledávání všimli zakrvácených stop a podezřelého vagónu. Když do něj vypáčili dveře, zasáhl je mrtvolný zápach. Uvnitř objevili těla obou chlapců ve značném rozkladu – a se zjevně chybějícími orgány v dutině břišní. Soudní lékař na místě konstatoval brutální násilí a nevšední brutalitu, která svědčila o sadistickém a sexuálně deviantním motivu.
Následovala klasická kriminalistická práce: ohledávání stop ve vagónu, zajištění zakrvácených nástrojů, výslechy desítek podezřelých – včetně osob evidovaných jako sexuální deviantní, pacientů psychiatrických léčeben nebo kriminálníků v regionu. Přesto se pátrání po skutečném pachateli zadrhávalo.
Zlom přišel náhodou. Na Litoměřicku, u obce Brníkov, přejel traktorista neznámého muže, který spal přímo na poli. Zraněný utekl do vesnice, ale bolesti ho donutily vyhledat lékařskou pomoc. Ukázalo se, že jde o vojína Josefa Kulíka, zběha z přeloučského útvaru. V nemocnici v Roudnici nad Labem byl operován a současně na něj policie začala soustředit podezření – mimo jiné kvůli nalezeným osobním věcem a spojitosti s Pardubicemi.
Po expertizách stop z Rosic nad Labem a dalším šetření byl Kulík 7. srpna 1963 obviněn z dvojnásobné vraždy a zběhnutí a vzat do vazby. Zpočátku kvůli zdravotnímu stavu téměř nevypovídal, později však čin popsal – mimo jiné v sešitu, který se stal důležitým důkazem u soudu.
Protože šlo o vojáka v činné službě, případ spadal pod vojenskou justici. Vojenský obvodový soud v Pardubicích projednával věc neveřejně – režim se chtěl vyhnout senzaci kolem extrémně brutální vraždy a kanibalismu. Dne 20. prosince 1963 soud vynesl rozsudek: trest smrti provazem. Odvolací instance rozsudek potvrdila, žádost o milost u prezidenta Antonína Novotného byla zamítnuta.
7. února 1964 byl Josef Kulík v pražské věznici Pankrác oběšen. Bylo mu 33 let.
Můžeme takové zlo vůbec pochopit?
Případ Josefa Kulíka dodnes vyvolává silné emoce. Je otázka, nakolik by tehdejší systém vůbec dokázal podobného jedince „zachytit“. Kulík byl dlouhodobě trestaný, prokazatelně problematický, přesto byl po propuštění z vězení standardně odveden na vojnu, odměňován za vzorné chování a nakonec volně puštěn na opušťák – jen pár dní před tím, než zabil dva chlapce. V kontextu dnešní forenzní psychiatrie se to jeví jako tragické selhání systému, ale v tehdejší době nešlo o nic mimořádného.
Dodnes existuje v Rosicích nad Labem nenápadný pomníček, který připomíná Vladimíra Drtinu a Oldřicha Křenka – dvě děti, jejichž smrt se stala symbolem extrémního zla, ale také varováním.
