Článek
Jen málo Čechů dokázalo v jednom životě obsáhnout tolik rolí jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Šlechtic, jenž se narodil roku 1564 na hradě Klenová u Klatov, byl vpravdě renesančním člověkem: hudební skladatel, cestovatel, účastník bitev, císařský úředník i později jeden z nejvýraznějších stoupenců českého stavovského povstání. V době, kdy Evropa procházela náboženským a mocenským otřesem, se Harant pohyboval přímo v centru dění. A jeho život skončil stejně dramaticky, jako probíhal.
Hrad Klenová, kde se Kryštof Harant pravděpodobně narodil.
Dítě dvora, které brzy poznalo evropskou politiku
Harant vyrůstal v prostředí nižší české šlechty a už v mládí získal pečlivé humanistické vzdělání, typické pro renesanční elitu. Jako třináctiletý byl poslán na zámek Ambras u Innsbrucku ke dvoru arcivévody Ferdinanda Tyrolského, kde jako páže strávil několik let a osvojil si jazyky, hudbu i dvorské způsoby. Tato příprava mu později otevřela cestu k císařskému dvoru.
Po návratu do Čech a letech strávených ve válkách proti Turkům vstoupil na přelomu století do služeb Rudolfa II., jehož pražský dvůr byl tehdy jedním z kulturních center Evropy. V prostředí vědců, diplomatů a umělců se rychle zorientoval — a rozvinul ambice, které přesáhly hranice českého království. Už v této době se naplno projevila jeho touha po poznání, která později vedla k jedné z nejodvážnějších cest české renesance.
Cesta do Svaté země: Na hraně dobrodružství a politické mise
Roku 1598 Harant společně s Heřmanem Černínem z Chudenic vyrazil na cestu, která by byla nebezpečná i dnes. Přes Benátky se dostali lodí do přístavu Jaffa a odtud do Jeruzaléma, Sinaje a později do Egypta, tedy do oblastí ovládaných Osmanskou říší. Evropané zde byli vnímáni s nedůvěrou, a cesta proto vyžadovala nejen odvahu, ale také schopnost diplomaticky jednat a dobře skrývat svou totožnost.
Harant si zapsal každou zkušenost a vzniklo dílo, které patří k nejvýznamnějším cestopisům své doby: Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a velikého města Kairu. Nejde jen o cestopis, ale i o dokument, který zachycuje střet středoevropského šlechtice s realitou Blízkého východu na konci 16. století. Harant popisuje nejen krajinu a památky, ale i místní zvyky, náboženské spory a politická napětí.
Zvláštní pozornost věnoval Jeruzalému, kde jako poutník vstoupil do Chrámu Božího hrobu a získal titul rytíře Božího hrobu. Tehdejší Evropa považovala takovou cestu za mimořádně záslužnou, ale i riskantní. Pro Haranta to byla jedna z nejintenzivnějších zkušeností se světem mimo střední Evropu, která posílila jeho sebevědomí i pověst vzdělaného a kosmopolitního šlechtice.
Možná podoba Kryštofa Haranta, na základě jeho černobílých portrétů.
Harant jako voják, diplomat a muž intrik
Harant byl nejen váženým šlechticem, ale také zkušeným vojákem. V devadesátých letech 16. století bojoval v Uhrách ve službách Habsburků proti Osmanské říši a právě tam získal své první válečné zkušenosti. Později se prosadil i jako diplomat: účastnil se misí, které měly uklidňovat napětí mezi evropskými mocnostmi, a na přání císaře Matyáše odcestoval i ke španělskému dvoru.
Jeho hudební tvorba přitom nikdy neupadla do pozadí. Dochované kompozice, zejména duchovní polyfonie, patří k vrcholům české renesanční hudby a část jeho skladeb vyšla tiskem i v zahraničí. Harant byl oceňován nejen doma – jeho hudba se dostala i za hranice Českého království.
Jenže na počátku 17. století se Evropa začala hroutit do spirály konfliktu. Mocenské zápasy, náboženské spory a napětí mezi českými stavy a Habsburky vyvrcholily v roce 1618. A Harant stál uprostřed.
Od služeb Habsburkům ke vzpouře
Rozcházející se zájmy české šlechty a vídeňského dvora vedly ke stavovskému povstání. Harant – navzdory tomu, že podstatnou část života sloužil Habsburkům – se přiklonil na stranu rebelujících stavů a postupně přestoupil k evangelické víře.
Tento krok bývá často interpretován různě: někteří ho považují za morální postoj Čecha stojícího za svými zemskými právy, jiní zase za politický kalkul v době, kdy se zdálo, že Habsburkové ztratí vliv. Jisté je, že Harant se stal aktivní součástí povstání. Jako velitel dělostřelectva se podílel na neúspěšném tažení proti Vídni a ostřelování císařského Hofburgu, později zastával u zimního krále Fridricha Falckého funkci tajného rady a prezidenta české komory.
Jeho viditelné vystupování proti Ferdinandovi II. se mu stalo osudným.
Po katastrofální porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 se Harant ocitl mezi těmi, na které Vídeň zaměřila svůj hněv. Přestože měl možnost odejít do exilu, zůstal na svém panství na Pecce, byl zatčen a dopraven do Prahy. Jeho jméno se objevilo v seznamu těch, kteří měli být potrestáni exemplárně – nejen za porušení poslušnosti, ale i za „zradu“ v podobě konverze a útoku na císařské sídlo.
Dobová ilustrace popravy na Staroměstském náměstí v roce 1621.
Konec renesančního šlechtice pod katovým mečem
21. června 1621 stálo na pražském Staroměstském náměstí sedmadvacet odsouzených. Mezi nimi Kryštof Harant. Zatímco někteří byli oběšeni, Harantův konec měl být důstojný, ale zároveň symbolický pro českou šlechtu: byl popraven stětím mečem.
Podle dobových zpráv nesl svůj osud klidně; vědom si toho, že jde o trest, který má zlomit českou stavovskou elitu. Jeho hlava byla spolu s hlavami dalších dvanácti popravených vystavena v drátěných klecích na ochozu Staroměstské mostecké věže – jako výstraha všem, kdo by se chtěli postavit proti Habsburkům. Harantovo jméno však z paměti Čechů nezmizelo.
Harant nezemřel jen jako vzbouřenec. Zemřel jako jeden z posledních představitelů renesanční šlechty, která se snažila spojit vzdělanost, politiku, kulturu i dobrodružství v jediný životní oblouk.
