Článek
Představte si uličku, která je plná zvuků běžného dne: kroky, volání trhovců, klapot dřeváků. A pak jednu ženu, která najednou začne tančit. Ne proto, že hraje hudba. Ne proto, že se slaví. Prostě se roztančí — a nepřestane. Přesně tak popisují kroniky a pozdější historické rekonstrukce nejznámější epizodu takzvaného „tanečního moru“: štrasburskou taneční epidemii z léta 1518.
Štrasburk 1518: město, které se rozvlnilo
Štrasburk byl tehdy svobodným říšským městem Svaté říše římské. Podle dobových zpráv a jejich moderních shrnutí to začalo v červenci 1518, kdy žena známá jako Frau Troffea (v různých zápisech se jméno liší) vyšla do ulice a začala bez přestání tančit. Během dní se přidávali další. Řádově desítky, pak stovky, přesná čísla jsou dodnes sporná, zdroje se liší a část vyprávění byla později přikrášlena. Přesto se shodují v tom hlavním: šlo o masový jev, který trval týdny a vyvolal paniku i bezradnost.
Nejpodivnější je, jak na to reagovala autorita. Městská rada a lékaři se snažili jednat „racionálně“ v rámci tehdejší medicíny. Některé popisy uvádějí, že se zkoušelo vytvořit prostor, kde by se postižení mohli „vytančit“ z problému, s hudebníky a zajištěním, aby se nezranili. Z dnešního pohledu to zní šíleně, ale v logice humoralní medicíny (představa, že nemoc vzniká nerovnováhou tělesných šťáv) to dávalo jistý smysl: pokud je tělo „přehřáté“, možná pomůže pohyb a vypocení. Jenže když se jev spíš rozrůstal, přišla další, opačná reakce: zákazy hudby a tance, snaha uklidnit veřejný prostor.
A pak je tu ještě náboženská rovina, bez níž 16. století nepochopíte. Tanec se často spojoval se svatými — zejména se sv. Vítem, k němuž se vztahuje i pojem „svatovítský tanec“ (St. Vitus’ dance). V některých regionech se věřilo, že určitý druh nekontrolovatelných pohybů je trest, posedlost nebo prokletí, které lze „zastavit“ poutí, modlitbou, rituálem, dotykem relikvie. V takovém světě bylo logické hledat řešení zároveň u lékaře i u oltáře.
Dudáci hrají a lidé tančí – detail z obrazu Tanečníci svatého Jana v Molenbeeku, autor Pieter Brueghel mladší.
Co to vlastně bylo: otrava, nemoc, nebo psychika?
Neexistuje jediný výklad, který by byl definitivně potvrzený. Vědci a historici spíš skládají mozaiku pravděpodobností.
Jedna z nejznámějších hypotéz je otrava námelovou houbou (ergot), která napadá obilí, zejména žito, a může vyvolat křeče, halucinace a těžké zdravotní stavy. Ta myšlenka je svůdná: „něco v chlebu“ zní jako jasná příčina. Jenže proti tomu stojí několik problémů. Ergotismus obvykle nezpůsobuje, že by lidé koordinovaně „tančili“ celé dny; spíš vede k bolestivým křečím, zvracení, poruchám prokrvení a dalším dramatickým symptomům. A taky je těžké vysvětlit, proč by se podobné epizody opakovaly v určitých oblastech a obdobích vždy trochu jinak.
Druhá linie uvažování pracuje s neurologickými poruchami, které mohou připomínat „tanec“: různé typy chorey (mimovolních pohybů). Historický termín „svatovítský tanec“ se později používal i pro Sydenhamovu choreu (často po streptokokové infekci), jenže to je diagnóza, která se typicky nešíří tak, aby v krátkém čase zasáhla stovky lidí v jednom městě jako sociální vlna. Navíc dobové popisy taneční mánie mluví i o tranzu, vyčerpání, připojování dalších přihlížejících, tedy o něčem, co není jen medicínská „porucha jednoho těla“.
A tím se dostáváme k výkladu, který dnes řada badatelů považuje za nejpravděpodobnější: masová psychogenní nemoc (někdy zjednodušeně „masová hysterie“, i když ten pojem je historicky zatížený). Nejde o výsměch ani o tvrzení, že si to lidé „vymysleli“. Psychogenní projevy jsou reálné, fyzické a často mimo kontrolu jedince. Spouštěčem bývá extrémní stres, strach, sociální napětí, náboženské představy a očekávání, že „to“ může přijít i na vás. A Štrasburk tehdy stresu rozhodně neměl málo: období hladomorů, nemocí, ekonomické nejistoty a hluboké náboženské citlivosti vytvářelo prostředí, kde se lidské tělo mohlo stát „anténou“ společenské úzkosti.
Někteří historici (například John Waller ve své známé interpretaci štrasburské události) zdůrazňují právě kombinaci kolektivního stresu a víry ve svatovítské prokletí: pokud komunita věří, že existuje trest, který se projeví tancem, může se tanec stát „jazykem“, jímž tělo vyjadřuje to, co společnost neumí pojmenovat jinak.
Proč nás to fascinuje i dnes
Taneční mor se často vypráví jako kuriozita: „Středověk byl divný.“ Jenže to je pohodlné zjednodušení. Ve skutečnosti nás ten příběh zneklidňuje proto, že připomíná, jak propustná je hranice mezi tělem a světem. Jak moc naše projevy utváří prostředí, autority, kolektivní strach, vyčerpání, hlad, sociální tlak.
Navíc taneční mor není izolovaná štrasburská historka. V evropských pramenech se objevují i starší vlny taneční mánie, například ve 14. století v oblasti Porýní a ve městech jako Cáchy (Aachen). Ne vždy šlo o totéž, ne vždy jsou prameny stejně spolehlivé, ale motiv „nezastavitelného pohybu“ se vrací. Někdy se míchá s náboženskými procesími, jindy s představou posedlosti, jindy s léčebnými rituály. A pokaždé prozrazuje něco o tom, co danou společnost pálilo.
Když dnes čteme o lidech, kteří tančili do bezvědomí, je snadné se usmát a říct si, že tohle se nám stát nemůže. Opravdu? Nebo jen máme jiné „tance“, jiné kolektivní projevy stresu, které vypadají moderněji, ale princip je podobný?
Zdroje:
https://www.britannica.com/event/dancing-plague-of-1518
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0160932708000379
https://www.jstor.org/stable/90020124
https://tremorjournal.org/articles/10.5334/tohm.275
https://www.bps.org.uk/psychologist/dancing-plagues-and-mass-hysteria
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/strange-case-dancing-mania-struck-germany-six-centuries-ago-today-180959549/
