Poslední žena popravená za masovou vraždu v ČSSR: případ Olgy Hepnarové (1973)

Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 v Praze do rodiny bankovního úředníka a zubařky. Na první pohled běžné dětství se postupně komplikovalo: od školních let se projevovala její neschopnost navazovat vztahy jak s vrstevníky, tak s rodinou. Ve 13 letech se pokusila o sebevraždu tím, že užila velké množství léků, což vedlo k ročnímu pobytu na psychiatrickém oddělení v Opařanech. Přesto, přes řadu psychických potíží, psychiatrické diagnózy nevedly k tomu, že by byla shledána duševně nepříčetnou – soudní znalci ji nakonec označili za osobu plně odpovědnou za své činy.

Pracovala v různých profesích; občas byla propuštěna, jindy odešla sama. Všude na ni narážely stejné problémy – sociální izolace, konflikty a neschopnost zapadnout.

Olga Hepnarová svůj čin připravovala několik měsíců. Uvažovala o různých možnostech: původně měla v plánu zajistit automatickou zbraň a střílet do lidí na Václavském náměstí, nebo využít vlak či výbušniny. Nakonec se rozhodla pro nákladní vůz – akci, kterou dokázala technicky zvládnout.

Ve svém dopise, odeslaném do redakcí novin, napsala, že chce být soudcem světa, pomstít se společnosti, která ji prý trápila a odmítala. Dopisy však dorazily až dva dny po činu.

10. července 1973 si pronajala nákladní vůz Praga RN. V okolí tramvajové zastávky na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) čekalo asi 25 lidí. Hepnarová několikrát objela místo činu; první průjezd zastávku minula, protože tam podle ní nebylo dost lidí. Když se vracela podruhé a viděla větší skupinu, plnou silou najela na chodník a vjela do čekajících.

Na místě zemřeli tři lidé okamžitě, další tři během dne a dva v následujících dnech. Všech osm obětí bylo ve věku 60 až 79 let. Dvanáct dalších lidí utrpělo zranění, některá velmi vážná.

Soudní proces proběhl s velkou pozorností veřejnosti. Znalci potvrdili, že Hepnarová je příčetná a plně odpovědná. Rozsudek smrti byl potvrzen i vyššími instancemi. Žádost o milost byla zamítnuta, a to i přesto, že Hepnarová sama o trest smrti výslovně žádala. Odmítala představu, že by její čin mohl být vnímán jen jako sebevražda neznámé dívky.

Poprava byla vykonána 12. března 1975 v pankrácké věznici, formou krátkého oběšení. Olga Hepnarová se tak stala poslední ženou popravenou v Československu.

Místo činu, tehdejší ulice Obránců míru, bylo později přejmenováno na Milady Horákové a prošlo rozsáhlými změnami. Dodnes zde nenajdeme pamětní desku, a veřejná připomínka této tragédie tak chybí.

Hepnarová si vůz před činem testovala, aby se ujistila, že ho zvládne ovládat. Její dopisy novinám obsahovaly jasné poselství: chtěla, aby společnost věděla, že čin nebyl náhodný ani impulzivní, ale vědomě promyšlený akt pomsty.

Soudní znalci označili její osobnost za problematickou, s neschopností empatie a trvalými vztahy, ale nikoli za schizofrenní nebo nepříčetnou.

Příběh Olgy Hepnarové zasahuje hluboko do témat jako identita, společenské odmítnutí, duševní zdraví a trestní odpovědnost. Její čin šokoval brutalitou i tím, že pachatelkou byla žena, která navíc explicitně žádala popravu. Vyvolal diskuse o morální odpovědnosti, o roli psychiatrie i o schopnosti společnosti všimnout si varovných signálů včas.

Otázka zůstává: bylo možné činu zabránit, kdyby jí někdo naslouchal? Její osud je dnes mementem, že lidská izolace může vést k tragédiím, pokud zůstane bez povšimnutí.