Článek
Psal se duben 2020, panoval nouzový stav, mrtví nakažení koronavirem přibývali ve velkém. Sněmovna jednala o prodloužení nouzového stavu. Tomio Okamura hřímal, zlehčoval pandemii, do toho také horlil proti migrantům, mluvil o šílených mozcích z Bruselu a varoval, že nás všechny zničí multikulturní tyranie. A pak se také usmál, popřál všem optimismus a pravil, že i dobré slovo pomůže.
A to je Tomio Okamura v kostce, jak ho znám já. Kdykoli jste ho potkali na chodbě sněmovny, v kantýně nebo třeba na pisoárech, byl to člověk vždy usměvavý, dobrosrdečný, nesmírně zdvořilý. Odpovídá na pozdravy s úsměvem, poděkuje za podržené dveře nebo je sám podrží, a to komukoli z personálu, něco u toho prohodí. Chová se se vstřícností a milostí až chlapeckou, rozhodně víc, než je v té branži obvyklé. Jakmile se však zapnou kamery, padají z něj ty nejnechutnější útoky a lži.
Nepotkal jsem ani v parlamentu, ani ve vládě jiného politika, u kterého by byl tak zřetelný a viditelný střih mezi chováním na kameru a mimo ni. Tomio Okamura mimo záběr velice mile popřeje veselé Vánoce někomu, komu několik minut předtím zařídil pronesením osobního útoku v televizním vysílání pár desítek nadávek a výhrůžek smrtí od svých fanoušků – a zřejmě to přání myslí zcela upřímně.
I jako předsedající (a to už se z předminulého volebního období pozapomnělo) se Okamura choval slušně a korektně. Nepatřil mimochodem k předsedajícím příliš suverénním, má tendenci se v tom trochu ztrácet – staří parlamentní praktici umějí nuance jednotlivých stylů předsedajících dobře odlišit, a pro Okamuru bylo a bude charakteristické, že se snaží postupovat úzkostlivě dle „prezidiálky“ (tedy jakési nápovědy připravené sněmovním aparátem, kde má napsané, co přesně má při jednotlivých procedurálních úkonech říkat), a jakmile si není jistý, okamžitě volá aparát ku pomoci. Má tendenci mnohem rychleji než jiní při složitější situaci přistoupit k přerušení jednání a vyhlášení krátké přestávky, zatímco sebejistější předsedající třímají otěže pevněji. I proto se při předsedání snaží vystupovat až hyperkorektně a neudělat žádnou chybu, a to není nutně na škodu.
Zkrátka a dobře Okamura sedící nahoře na křesle je jiný člověk než Okamura stojící dole na řečništi. Okamura před kamerou je úplně jiný člověk než Okamura mimo kamery. Rozdíl je obrovský.
Herec, obchodník nebo principál?
Mohlo by se tedy zdát, že je to jenom herec, a tento dojem je v mnohém správný. Jaké jsou Okamurovy skutečné názory přece víme – publikoval je v době vstupu do politiky, a byly to názory spíše proevropské a sluníčkářské, ovšem už tehdy se viditelným populistickým akcentem. Když se pak v politice usadil, začal se pružně přizpůsobovat a říkat prostě to, co bude jeho elektorátu vyhovovat. Už jako mluvčí asociace cestovek, ale i majitel cestovky pro plyšáky, byl přece známý právě tím, že byl ochoten pro posílení své značky říct či udělat v podstatě cokoli, pokud z toho kynul prospěch.
Je to obchodník, a tak hledal a našel díru na trhu. Vyplnil segment nahnědlého populismu – mix nacionalismu a nativismu, zaměřený proti establishmentu a Evropě. Je to čistokrevné podnikání – říká to, co jeho voliči chtějí slyšet, oni mu za to dávají hlasy a on má z toho hmotný prospěch. Jako každý populista pečlivě sleduje veřejné mínění a aktuální dění na sítích a okamžitě aktuální trendy monetizuje – a tak jsou jeho vystupování nejen plná lží a konspirací, ale taky zpracovávají reálné podněty ze života lidí, kteří jsou málo vzdělaní a málo úspěšní, a proto frustrování a radikálně naladění. Tedy ne všechno, co populisté říkají, lze šmahem odmítat jako nepravdu – jejich živobytím je kanalizovat lidový hněv ve svůj prospěch, a tak zachytávají vedle konspirací i reálná témata, a mají je v rukou často dříve, než politici umírněnější.
Víme ale každopádně, že Okamura prostě říká to, z čeho má politický kapitál, ne to, čemu by sám věřil. Nemá zkrátka jakékoli morální zábrany. Nevyhledává velké kontroverze záměrně – když je pod tlakem a jeho voliče mu krade někdo jiný, přitvrdí (zaútočí na menšiny, zpochybní romský holocaust, zabrnká na struny ruské propagandy, ohrozí životy relativizací očkování), ale jakmile je nebezpečí zažehnáno, zase se zklidní. Jet trvale na hranu není dobré pro byznys, naopak, byznys vyžaduje stabilitu, a ten jeho byznys politický na tom není jinak. Není to tedy principiální fašista – jen se občasného užívání fašistické rétoriky neštítí, nemá problém s fašisty kolaborovat a vůbec mu nevadí, pokud ho budou volit lidé, kteří fašisty autenticky či potenciálně jsou.
Autenticita „fašistické podstaty“ SPD je tedy zhruba podobná autenticitě westernové show, s níž kdysi obrážel Evropu (včetně Prahy) slavný Buffalo Bill – velmi se liší u jednotlivých účinkujících (někteří ti „praví kovbojové“ a „domorodí rudoši“ Divoký Západ sotva někdy viděli), všechny ale spojuje to hlavní, tj. ten cirkus slouží primárně jako živobytí. Ani SPD zkrátka není ničím jiným než takovým cirkusem komerčního pseudofašismu.
Kápo a ostatní kápové
Okamurovo podnikání antidemokratické tendence přenáší do veřejného prostoru, pomáhá jim se tam usadit a dál je rozdmýchává. Pokud však on sám je jenom podnikatel, mohlo by se zdát, že je jinak neškodný a jeho zvolení do čela dolní parlamentní komory není v podstatě zásadněji rizikové – není to ale tak docela pravda.
První velké nebezpečí je v tom, že on sám vlastně vůbec nechápe, v čem je problém. Kdybyste mu vysvětlovali, že není normální založit si živnost na strachu a nenávisti, nebude tušit, o čem hovoříte. Ono totiž nejde jenom o to, že sám nemá jakékoli morální zábrany – on ani není schopen pochopit, že něco takového existuje. Předpokládá totiž, že všichni dělají politiku úplně stejně. Že všichni jenom před kamerami odříkají slogany pro své zákazníky, shrábnou příspěvky za mandáty a o nic dalšího nejde. Nerozumí tomu, že politika se vůbec dá dělat nějak jinak.
Jeho mentalita se blíží mentalitě hlavy mafiánské rodiny – obsadil svou část města, ve které má monopol na chlast a fet, a to jednak znamená, že bude naprosto nemilosrdně střílet po každém, kdo by mu chtěl do jeho čtvrti strčit nos a nosit tam vlastní zboží, ale také že automaticky předpokládá, že všechny ostatní rodiny ve svých čtvrtích dělají úplně stejný byznys. Takže pokud mu kdokoli z ostatních předáků začne vysvětlovat, že drogy (tedy řekněme konspirace a lži) jsou fuj, bere to jako pokrytectví a jako osobní útok, na který reaguje úkorně a s vervou.
Jakýkoli náznak, že je nějak horší, že má být vyloučen ze slušné společnosti či z rodiny demokratických stran, že mu nemá náležet místopředsednická pozice ve sněmovně, že má za své výroky být nějak odpovědný – a oheň je na střeše. Nic takového neunese. Vnímá to tak, že mu ostatní kápové cosi neférově upírají.
Jako předseda sněmovny nahoře na empiru tedy nebude dělat žádné vylomeniny – zasedáním bude předsedat vcelku korektně. To neznamená, že bude vzorem nestrannosti – jenže to přece předsedající bývají málokdy, dojde-li ke sporu, tak zájmy vládní koalice prostě protlačují na úkor opozičních, tak to bylo skoro vždycky. (Nebo vy si snad pamatujete předsedu sněmovny, který by odvážně odolával tlakům vlastního premiéra či předsedy největšího vládního klubu, bránil proti nim důsledně práva opozice a nekompromisně vyžadoval odpovědnost vlády sněmovně ve všech ohledech?) Neočekávám, že by Okamura ohýbal pravidla dejme tomu víc než Radek Vondráček.
Jakmile se však o něj někdo opře, sestoupí z empiru do řečniště a střih – bude dštít oheň a síru a překročí dosud myslitelná pravidla, vědom si své nepostižitelnosti. (Ten střih je doslovný – protože v okamžiku, kdy u řečniště přistoupí k mikrofonu, začíná i sekvence vystřižená později z videozáznamu jednání a umístěná na jeho Facebook. Nikdo jiný neproměnil sněmovnu v osobní Youtube kanál tak efektivně jako on.)
Ani to však není to největší nebezpečí.
Princezna Koloběžka
Jako podnikatel se strachem a nenávistí není hloupý. Drží si své pozice, chrání si je, a dokonce se ani nijak zvlášť nesnaží expandovat (coby mafiánské kápo by patřil k těm hlavám menších rodin, které jsou s rozdělením města v zásadě spokojené a chtějí udržet status quo). Moc dobře ví, že živnost nahnědlého populisty všude Evropě je založená na jediném – křičet z opozice a nikdy se ani náhodou nepřiblížit vládní odpovědnosti. Vládnutí se v tomhle byznysu nevyplácí.
Jen velmi málo pozornosti věnovali političtí komentátoři tomu pozvolnému procesu, kdy Okamura v éře Fialovy vlády pochopil, že tentokrát se už podílu na vládě asi nevyhne, a začal s preventivní minimalizací škod. V tomto prokázal zřetelný politický talent. Už dlouho připravoval půdu na to, že přímo do vlády SPD určitě nepůjde, místo toho bude zastoupena jenom „odborníky“ – to je velmi fikané řešení á la princezna Koloběžka, neboť to je víc než pouze tolerovat vládu menšinovou (umožňuje to mít svoje lidi všude v resortech, správních a dozorčích radách), ale zároveň tam je jasný distanc. To, co vidíme teď, se na první pohled zdá ponižující – SPD jako součást nové vlády zahodila svůj program a ministry-odborníky za SPD ve skutečnosti vybral Babiš. Ale to zdánlivé „ponížení“ je přesně to, co byznysmen Okamura potřebuje – taková forma účasti mu umožní kšefty a zároveň neponičí politický kredit. Dostal pozici vysokou, zároveň bez jakékoli reálné odpovědnosti a s možností zachovat vůči vládním krokům distanc. Nemyslete si, on ví co dělá – jeho voliči ostatně takové nuance jako rozdíl mezi tolerancí nebo takovou „nepřímou koalicí“ těžko mohou rozlišovat. Okamura prostě musí vládnout tak, aby si zachoval materiální výhody vládní účasti a zároveň to vypadalo, že nevládne. Nějakou dobu to bude fungovat. Ale pak přijde ta chvíle…
Nesmíme zapomenout, že největším nepřítelem Tomia Okamury na české politické scéně je Andrej Babiš. On je ten capo di tutti capi, který by nejradši schramstnul celé město. Nikdo neohrožuje Tomiovo podnikání tolik, nikdo mu neustále netlačí na jeho čtvrť a nesnaží se mu odloupnout ulicí za ulicí.
Bezskrupulóznímu populistovi, který se stane menším koaličním partnerem ve vládě a musí dělat reálné kroky a zároveň kompromisy, preference nejednou strmě padají (Praví Finové, nizozemští BBB, slovenská SNS etc.). Zároveň v tomto případě bude oním větším partnerem jiný velký populista, který má ve zvyku své menší koaliční partnery kanibalizovat a strhnout na sebe jakýkoli pozitivní výsledek vlády. V určitý moment tedy Okamura bude muset začít bojovat o udržení své čtvrti, svých pozic, své podpory, svého voličstva.
A právě to je okamžik, kterého se musíme bát. Nebude to vypadat jako rozkol ve vládě nebo útok na Babiše, bude to vypadat jako útok na všechny ostatní. Jak jsem zmiňoval výše, právě v takových chvílích nouze se Okamura s klidem dopustí i těch nejodpornějších výroků. Pokud tedy v určitý moment začne svou vysokou ústavní pozici využívat nejenom k šíření extrémních výroků, ale třeba i k demontáži demokracie o další kousek dál skrze utlačování opozice a útoky na ni, pak to spíš bude výsledkem zastřeného, ale o to zuřivějšího souboje na život a na smrt s Babišem. Je čeho se bát.
Fašista z nutnosti
Okamura tedy není zapřisáhlý fašista z podstaty. On je spíš občasný fašista z nutnosti. Jenže ve chvíli, kdy se jako fašista chová (a ta chvíle zase jednou přijde, a silněji, než kdy dřív), tak nám to může být celkem jedno, protože ty důsledky budou stejné. Přejme si tedy, aby co nejdéle vydržela určitá rovnováha moci v nové vládní koalici a Okamura byl co nejdéle roztržitým a usměvavým předsedajícím, který si v těch procedurálních otázkách není nijak zvlášť jistý.
