Článek
Hlasy zaznívající z řad veřejnosti jsou jasné a očekávatelné. Ať už je kandidátem Motoristům sobě Macinka, Turek nebo někdo další, strana se netají záměrem nastolit ostře ideologický kurz namířený proti politice životního prostředí a klimatu založené na vědeckých poznatcích a racionalitě. Občanské společnosti, studentům a mnoha dalším skupinám to vadí a vybičovalo je to k veřejným projevům, které nelze než chválit.
Ale při tom všem je třeba si zachovat kritický odstup. Například při formulaci požadavku, aby Petr Pavel kandidáta Motoristů prostě odmítl (Strana zelených užila dokonce pojmu „vetoval“), se dostáváme do nemilé situace – explicitně je tu po prezidentovi požadováno, aby překračoval mantinely Ústavy, a to zhruba ze stejného politického tábora, který (velmi pádně a důvodně) za něco podobného kritizoval Miloše Zemana. Do takové pozice se ústavověrný demokrat dostat opravdu nikdy nemá – ústavní pořádek a ústavní principy platí pro všechny.
Politický nesouhlas, jakkoli zásadní, zkrátka není a nemůže být důvodem pro nejmenování člena vlády na základě legitimního návrhu premiéra – prezident může zohlednit maximálně explicitní překážky, kdy by jmenováním konkrétní osoby způsobil protiprávní stav nebo zásadní bezpečnostní riziko. (I nejmenování osoby morálně zcela nezpůsobilé, jakou je zcela nepochybně hajlující Filip Turek, je na naprosté hraně ústavnosti, jakkoli jsem přesvědčen, že je ze strany prezidenta správné v tomto případě na hranu jít a věřím, že uspěje.)
Objevoval se i návrh, ať si Motoristé vezmou dopravu, kam by se hodili víc, a ať alespoň nelezou na MŽP. A u něj bych se chtěl zastavit podrobněji. Samozřejmě i tu lze nadnést, že rozdělení resortů je kompetence vznikající vládní většiny, která získala legitimitu ve volbách, a to holt musí platit pro koalici nám sympatickou i koalici hrůzy, děsu a nekompetence. Já však chci upřít pozornost na argument jiný.
Co je na tom špatně? Chyba je medle už v samotném fundamentu chápání politiky obou stran. Předjímá se tu totiž, že antiekologičtí Motoristé budou na životním prostředí řádit – zatímco kdyby tam byl ministr odjinud, tak řádit nebude. Ale probůh, vždyť takhle to vůbec fungovat nemá!
Správně by to mělo být zhruba takhle: vládní koalice se má dohodnout na tom, co přesně bude dělat, a její programové prohlášení bude ve všech kapitolách dojednaným průsečíkem programovým cílů koaličních stran. Podle tohoto programového prohlášení se má postupovat, přičemž důležité kroky generální koaliční dohodou neošetřené mají být řešeny shodou učiněnou ad hoc, opět se zapojením příslušných expertů jednotlivých subjektů. Strany koalice se nemají navzájem překvapovat, resorty spolu nemají bojovat a na krocích vedení jednotlivých resortů, stejně jako na rozpočtovém krytí jejich politik, by vůbec nemělo být poznat, jestli dané ministerstvo drží zrovna strana A, B nebo C.
To je ideál – a jaká je česká realita? Extrémní resortismus. Strana, která dané ministerstvo obsadí, ho promění ve svůj pašalík, jak co se týče personálního obsazení, tak co se týče realizace politik. Propagace jednotlivých stran se úzce propojí s propagací resortů, které strana ve vládě drží. U viditelných a populárních věcí spolu ministerstva i poměrně tvrdě soupeří o pozornost, na hranicích kompetencí probíhá silová přetlačovaná. Koaliční partneři jsou bráni automaticky jako nepřátelé, záměry se před nimi tají, dochází k vzájemnému překvapování, aby nedocházelo ke kradení nápadů a zásluh za úspěchy. Sestavování rozpočtu je tvrdá disciplína, ve které stranická příslušnost ministra hraje největší roli ze všeho, rozhodně větší než skutečné fiskální potřeby.
Bere se to jako normální věc. A v nové vládě se s tím asi nebudou mazat ještě víc – málokdy jsem slyšel tak explicitní vyjádření, jako z úst motoristického poslance Matěje Gregora, komentujícího koaliční rozpory ohledně budoucnosti ČT a ČRo: „Nechci spekulovat o tom, k jakému kompromisu nakonec dojdeme. Ale když máme ministra kultury, tak chceme, aby prosazoval program Motoristů sobě.“ Je neuvěřitelné, jak může někdo něco takového říct – prostě resorty jsou chápány jako dobytá území, a když někdo v koaličním vyjednávání nějaký urve, tak si na něm pak čtyři roky dělá, co chce, a na koalici se neohlíží. V podstatě se to tak praktikuje už léta letoucí, jenom Gregor to řekl úplně otevřeně…
Protesty proti Motoristům sobě na MŽP jsou tedy na jednu stranu naprosto pochopitelné a chvalitebné, jenže na druhou stranu vycházejí z úplně stejné, fundamentálně pochybné premisy. Je to smutné, ale voliči rozhodli, že součástí vlády bude stranička, jejímž hlavním cílem je ideologicky motivovaná demontáž ekologických politik. V rámci koaličních jednání si určité plnění těchto cílů dokázala vyjednat a tudíž by vláda měla podle toho postupovat bez ohledu na to, komu zrovna resort MŽP připadne. Jenže my tu všichni automaticky předjímáme, že reálně záleží na tom, jestli na MŽP usedne zrovna Motorista nebo ne, i když by na tom vlastně vůbec záležet nemělo. A to je celé strašně naruby…
Úplně scestnou realitu neefektivního a sobeckého resortismu jsme přijali za svou tak moc, že ji bereme bez přemýšlení i jako základ pro občanskou aktivitu – a v rámci takto postavené reality velice naivně předpokládáme, že když se nám podaří zabránit nástupu Motoristy do čela resortu životního prostředí, tak na tom příroda a klima budou líp, než když vezmou dopravu. To je ve výsledku docela nešťastná zpráva, která žel v mých očích převáží i ten pozitivní náboj veřejně se angažujících mladých lidí, kterým není jedno, na jaké planetě budou žít.
Měli bychom si přát vládu, která nebude nadřazovat ideologickou zaťatost nad fakta. Je v pořádku za to demonstrovat. Problém je, že nikdy nikdo nedemonstruje za cíl, který je možná v komplexním pohledu ještě důležitější a se kterým má naše republika tragický systémový problém – za vládu, která funguje dobře, profesionálně a koordinovaně. My prostě u nás nevíme, co to je dobré vládnutí a kvalitně fungující stát; meziresortní bojůvky, nulová koordinace a zoufale nízký výkon státního aparátu přijímáme jako danost.
Andrej Babiš v čele vlády zasahuje do činnosti resortů zcela nekoncepčně, když mu něco vyjde v průzkumech nebo když ho posedne jeho obvyklý stihomam mikromanagementu, protože někde zrovna něco slyšel, a jakmile ho zaujme jiné téma, daný resort o něm zase pár měsíců neuslyší. Petr Fiala nebo Bohuslav Sobotka nechávali resorty jet na volnoběh a řešili jen ty konflikty mezi resorty, které přerostly meze – nikdo nic nekoordinoval, nikdo vládní úsilí pořádně neřídil, nikdo se nepouštěl do větších akcí (provádět jakékoli reformy je při tomto způsobu výkonu exekutivy v podstatě nemožné).
Vláda vůbec nefunguje jako jeden provázaný aktér, Úřad vlády je mimořádně slabý (a Andrej Babiš veřejně slibuje, že propustí víc zaměstnanců, než tam vůbec na HPP pracuje, což jako zlepšení zrovna nevypadá) a vládnutí podle toho vypadá.
A my to žel všichni akceptujeme a když se chceme občansky angažovat, přijímáme to mlčky jako výchozí stav. Jsme smíření s tím, že v téhle zemi vláda nefunguje. Nechci zpochybňovat spravedlivé rozhořčení, ale přijde mi užitečné si tyhle vratké základy připomenout.
P. S. A to už vůbec nemluvím o tom, že paradigma resortismu zachováváme už v samotném rozvržení vlády – MŽP třeba existuje jako samostatné a očekává se, že když na to přijde, bude bojovat s průmyslem nebo zemědělstvím o ekologické principy. Jenže třeba ve Švédsku mají ekologii, energetiku, podnikání a inovace v jednom ministerstvu (s dvěma ministry, což je tam normální) – prostě usoudili, že smyslem vlády je mít jednu vládní politiku, ve které jsou všechny třecí plochy vykomunikovány a zahlazeny, a že tudíž nemá smysl mít resorty soupeřící mezi sebou.
V Rakousku mají životní prostředí v jednom resortu se zemědělstvím a v minulém období k tomu přihodili i energetiku a dopravu… Dovedete si představit něco takového u nás?
