Článek
Na mnichovské konferenci bylo zdaleka nejočekávanější vystoupení amerického ministra zahraničí. Bude podobně útočný a konfrontační jako viceprezident Vance loni? Ukázalo se však, že jeho projev byl formulován jako nevýbojný a smířlivý, pročež si na místě samém vysloužil nadšené ovace – aby všichni si následně, až se stihli nad obsahem zamyslet, uvědomili, že forma byla sice korektní a tradiční, ovšem duch se nijak nezměnil. Byla to ta stejná agresivní trumpovská zahraničněpolitická „doktrína“, jenom zabalená do uhlazeného obalu diplomacie evropských tradic.
Pročež se okamžitě nabízejí jiné otázky, jako jestli to Rubio myslí upřímně, když sám býval jako senátor hlasatelem zcela odlišných stanovisek. A jak se s tím třeba vyrovnává jeho svědomí…
Kdo chce rozkazovat, musí umět poslouchat
A tu již brnkáme na strunu základní typologie politické komunikace, jejíž rozlišování pohříchu upadá a začíná to způsobovat čím dál větší problémy. Musíme totiž rozlišit dva postuláty:
1) Politik by neměl popírat sám sebe. Pokud bude tvrdit úplný opak toho, co tvrdil dříve (aniž by případně názorový posun sám tematizoval a osvětlil), je to špatně. (Nic na tom nemění fakt, že v době insitní politiky je to čím dál většímu počtu voličů úplně jedno a s naprostým klidem schvalují totální názorové otočky svých oblíbenců, ba je aktivně obhajují.)
2) Politik reprezentující v té či oné roli stát mluví za stát, což má prioritu před jeho osobními postoji. Pokud přestane mezi oficiální rolí a svými osobními pohnutími mysli rozlišovat, je to špatně. Určité diskrepance mezi jeho vyjádřeními z doby, kdy byl toliko aspirantem na státní funkci, a doby, kdy už ji zastává, jsou tudíž přirozené.
Nezapomeňme na tisíciletou moudrost, že kdo chce vládnout (či rozdávat příkazy), měl by nejprve umět sloužit (či příkazy poslouchat). To v sobě implikuje, že politická kariéra sestává nejen z uplatňování své vůle a svých názorů, ale nutně i z kooperace či přímo podřizování své vůle jiným (ať už ve formě podřízenosti, nebo spíše všeobecného kompromisu), alespoň v určitých fázích se tomu nelze vyhnout.
Uvedené dva postuláty tedy jsou do jisté míry protichůdné, a politika coby specializovaná disciplína zkrátka musí umět obé alespoň částečně smířit. Nástrojem tohoto smíření je zvolený jazyk, kdy oficiální postoje bývaly zpravidla formulovány poněkud jinak než osobní či stranická politická prohlášení; konkrétní zvyklosti jazykové komunikace jsou pak součástí onoho proměnlivého pojmu „politická kultura“.
Tehdy a nyní
Než si to ukážeme v praxi, konkretizujme to – v USA je veškerá exekutiva personalizovaná v osobě prezidenta, každý ministr tedy mluví za prezidentskou administrativu, potažmo jeho ústy mluví prezident. Rozpor mezi vyjádřeními ministra či prezidenta je tedy věcí zcela nežádoucí. Pokud Marco Rubio řeční v Mnichově, ale i kdekoli jinde, je třeba jeho vyjádření brát jako tlumočení postojů Trumpova prezidentství. Bylo by skutečně naivní předpokládat, že řekne něco zásadně jiného, než řekl – a pokud by snad zazněla nějaká změna kurzu, muselo to být pouze tehdy, pokud by k tomu prezident dal pokyn. Nelze tedy Rubiovi nijak vyčítat, že říká něco jiného, než říkával kdysi jako senátor – nyní nemluví za Rubia, ale za Trumpovu administrativu. To je velký rozdíl. V mezinárodních vztazích to navíc platí dvojnásob, protože tam je třeba předpokládat (či je to alespoň žádoucí), že vnitrostátní rozpory byly před formulací oficiálních stanovisek navenek vyřešeny. Pokud se jednou Rubio stane prezidentem (o což nepochybně usiluje), bude pak třeba určovat zase jinou politiku, než říká dnes.
Stejně tak třeba v evropských koaličních vládách je vládnutí výsledkem nějakého (často až trochu upachtěného) kompromisu. Žádná strana neprosadí stoprocentně to, co původně ve svém programu chtěla a slibovala, a rozpor mezi vyjádřeními předsedy menší strany z předvolebních debat a poté, co se stal řekněme místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti, je nejen pochopitelný, ale dokonce nutný. Voliče bude do určité míry dráždit, ale zase nedělejme z voličů zcela nesvéprávné osoby – většina z nich princip koalice dobře chápe a pokud jsou principy koaliční dohody transparentně komunikovány, dají se obhájit.
Pokud je rozpor mezi postoji tehdy a nyní až příliš velký, je oprávněná otázka, zda účast v administrativě, v koaliční vládě, či prostě v jakékoli státní funkci stojí dotyčnému politikovi za to, zda lidově řečeno neprodal duši za funkci. Případnou amorálnost ale nakonec musejí posoudit a potrestat zase jenom voliči.
Vraťme se tedy k jazyku politické komunikace coby k nástroji, který umí oba typy vyjadřování oddělit. Dodnes jsou v tomto ohledu platné postupy britské angličtiny, kde se parlamentní diskuze odehrávají v ustálených tradičních frázích, často tedy můžete zaslechnout, že „vláda Jeho Veličenstva se domnívá, že…“ nebo „postojem vlády je…“. V méně vzletné podobě se to promítá i do běžné komunikace, kde bývá velmi jasně rozlišitelné, co je postojem vlády a co je osobním postojem. Pokud se z „backbenchera“ stane „frontbencher“, změna jeho komunikace bývá zřetelná. Spojené království je země, kde je politická kultura velmi rozvinutá a staletími prověřená, a je to stále vidět.
Jinde z kontinentu známe alespoň četné projevy zavánějící někdy trochu výmluvami: „jak víte, my jsme usilovali o něco jiného, ale nepodařilo se nám přesvědčit naše koaliční partnery“. Moc vznešené tyto formulace nejsou, ale není na nich principiálně nic špatného. Ne že by politická kultura nemohla být lepší, ale v zásadě je to povolený nástroj, jak před svými voliči obhajovat a vysvětlovat právě ony koaliční kompromisy, které jsou pilířem kontinentálního vládnutí.
A tady se dostáváme k problému současného politického provozu – onen rozdíl mezi vyjadřováním za sebe a za stát v podstatě přestává existovat. Politická komunikace dnes není otázkou účelnosti sdělení (natožpak pečlivě formulovaného), ale spíše neustávajícího proudu simplifikované komunikace, jehož hlavním cílem je upoutat a neztratit pozornost. Zaprvé v této záplavě na obou stranách mizí schopnost vůbec si pamatovat, co se řeklo včera, takže už přestává být jakkoli důležité, pokud to bylo v rozporu s tím, co se říká dnes. Zadruhé pak mizí na straně příjemců i citlivost na rozlišování, v jaké roli se mluví, a na straně politiků logicky i vůle to oddělovat. Prostě už není čas řešit, kdo je kdo.
Příznak úpadku vládnutí
Česká vláda je toho dobrým příkladem. Tady už je každému putna, kdo za koho vlastně mluví. Vládní strany prostě soupeří o pozornost mezi sebou, střílejí do médií to, co je zrovna napadne, jednotnost komunikace vládních politik v podstatě neexistuje. Resorty jsou pašalíky, které strany uzmou jako dobytá území, ministr toho či onoho resortu mluví za sebe a je mu úplně jedno, že pro danou věc ještě nemá vyjednanou podporu koaličních partnerů. Aby bylo jasno, výše popsané věci bylo lze vyčítat již Fialově vládě, jakkoli si v klíčových záležitostech stále dovedla zachovat jisté dekorum, a ve vládě nynější to nabralo ještě mnohem větších obrátek. Jestli se premiér Babiš někdy pokusí komunikaci své vládní koalice, připomínající spíš pytel blech, ukáznit, přejme mu hodně štěstí – zatím se ale ani nezdá, že by se o to vůbec pokoušel. Vždyť i jeho předchozí vlády byly charakteristické tím, že marketingové oddělení hnutí ANO bezostyšně vystřelovalo komunikační linky či si naopak přivlastňovalo výsledky resortů koaličních partnerů.
Neschopnost či neochota rozlišovat komunikaci osobní a státní má mnoho příkladů. Bylo by marné vysvětlovat Okamurovi, že pronáší-li novoroční projev jako předseda Poslanecké sněmovny, neměl by být obsahově totožný s nesnášenlivými stranickými výlevy mířenými čistě na jeho voliče. Možná že ten rozdíl chápe, ale prostě ho odmítá. Macinka nebo Turek už ho pak nejspíš ani nechápou. A proto vystřelují svoje provokativní výroky jeden za druhým, tak jak chtějí, a nástup na ministerstva na jejich stylu komunikace nezměnil pranic.
U nás byl takový rozlet komunikační nekoncepčnosti nepochybně možný proto, že jsme si nikdy nedokázali zformovat politickou kulturu hodnou toho jména. Nemylme se však, podobný vývoj je patrný i všude jinde.
Rozlišování mezi komunikací osoby a oficiální komunikací státu, za který daná osoba v dané funkci mluví, se možná jeví jako poukázka na pokrytectví, jako záminka, s jakou politici mohou měnit názory a provádět verbální ekvilibristiku. Jako jedna z těch ztrouchnivělých věcí tradiční zapšklé politiky, které ve věku přímé internetové komunikace nepřežvýkávané médii už nemají místo. Ve skutečnosti to byla jedna z těch nuancí politického řemesla, jedna z těch těžko uchopitelných „zvyklostí“, prvků „politické kultury“, které nejenže umožňovaly smířit částečně rozporné postuláty zazděné v základech demokracie – ony především skrze tuto převodní páku umožňovaly vůbec efektivně vládnout.
Protože pokud přestává být jazyk schopen vůbec rozlišit, kdo za koho mluví a v jaké roli, přestanou být instituce schopné smysluplné funkčnosti. Je to tedy další z kamínků do mozaiky, o které tak často mluvím – politika dneška se stává bezvýslednou, neboť odumírá vládnutí jako sofistikovaný a plánovitý proces, schopný realizovat záměry zvolených a doručovat jakékoli výsledky.
