Článek
1) Bude ministerstvo Turka poslouchat?
Ano, bude, bez větších zádrhelů. Ministerstvo nefunguje tak, že všechny pokyny vydává osobně ministr formou denního rozkazu před nastoupenou jednotkou. Ministr má svoje spolupracovníky (náměstky, šéfa kabinetu či kanceláře, poradce), to jsou kolečka, která politická zadání posílají do struktury dolů a průběžně s úředníky pod státní službou komunikují. Vše samozřejmě musí fungovat na předpokladu, že jejich postoje tlumočí vůli ministra – proces také musí mít určitou štábní kulturu, např. úředník má nezpochybnitelné právo vyžádat si nějaký zásadnější pokyn písemně. Opravdu ale není potřeba, aby jeden každý pokyn kohokoli ze svých lidí ministr výslovně potvrzoval, to by pak management státu fungovat opravdu nemohl.
V zásadě nic nebrání tomu, aby se stejný princip fungování vztahoval i na Turka – bude brán jako ten, kdo artikuluje politickou vůli za tacitního předpokladu, že jde o vůli ministra Macinky. Tím spíš, že Turek bude reálně sedět v ministerské kanceláři a pro běžný chod úřadu bude jen tím nejvyšším hlavounem, běžná zadání a pokyny budou vycházet od kabinetu či poradců. Některé drobnosti stanovené organizačním řádem ministerstva či formální vedení porady ministra jsou jen málo podstatné (a navíc nečekám, že někdo jako Turek bude jevit velký zájem o řadu minuciózních formalit v běžném chodu resortu, to ostatně nejeví ani leckterý plnohodnotný ministr), stínové podepisování všech dokumentů Macinkou se dá snadno vyřešit, zkrátka z pohledu vnitřního fungování ministerstva to půjde.
2) Jak obehrát prezidenta?
Co se týče fungování navenek – tento příklad hezky to ukazuje, že v každé diskusi má padat nejenom A, ale i to B. Všechna média se ptají ústavních právníků, zda má prezident možnost nejmenovat ministra, veřejnost se o tom neproduktivně hádá (přičemž mění strany, protože ti, kdo zuřivě kritizovali Zemana, dnes hájí Pavla a vice versa), ale to B skoro nikde nezaznívalo – i pokud k tomuto scénáři dojde, vláda to může poměrně snadno obejít. Kdyby nebyl Turek poslancem, tak by byl jmenován náměstkem a mohl by ten resort vesele řídit i bez formálních zádrhelů, stejně jako za něj vystupovat navenek. (Ostatně fakt, že poslanec nemůže být náměstkem, je jenom reziduum staršího uspořádání bez hlubšího smyslu – od doby, kdy je po novele služebního zákona náměstek politická funkce a není představeným části úřadu, tak k tomuto zamezení není příliš důvod.) Mohl by normálně zasedat ve vládě, běžně se účastnit veřejných akcí nebo parlamentních výborů, ba i jezdit na řadu zasedání v rámci EU, jen by nemohl vystupovat na parlamentním plénu a být ústně interpelován (takže by byla nižší veřejná kontrola, ale to by se na druhou stranu dalo vyřešit jednoduchou novelou – opět, od doby, kdy jsou náměstci politici, tak by naopak v parlamentu měli hrát větší roli, to by měl být jeden z jejich hlavních úkolů).
3) Je to obcházení Ústavy? Je to pohrdání Ústavou?
No jéje - přímo ukázkové! Co k tomu psát víc?
4) Was heist „vládní zmocněnec“?
Jelikož Turek poslancem je a podle platné legislativy tedy nemůže být náměstkem, řeší se to tímhle „vládním zmocněncem“ – jak už jsem uvedl, v praktickém fungování to velký rozdíl nebude, ale formality s tím související (jaký přesně právní vztah poslanec může mít k ministerstvu) jsou teď pro fajnšmekry zajímavá debata. Ale k tomu chci uvést, že za tuhle šedou zónu si zase může česká politika sama – v pozicích vládních zmocněnců je dlouhodobě naprostý chaos a žádná jasná pravidla neexistují. Stejný pojem se užívá pro úředníka, který má normální práci ve státní službě a občas za ČR s titulem zmocněnce může vystupovat v mezinárodních vztazích nebo před mezinárodními institucemi (zmocněnec pro spolupráci na hraničních vodách; zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU); nebo pro kvazipolitickou funkci s věcným vymezením, která by v jiných zemích byla vnímána jako funkce juniorního ministra nebo „podministra“, na plný či částečný úvazek (zmocněnec pro lidská práva, dříve zmocněnec pro média, nově asi zmocněnec pro digitalizaci a strategickou bezpečnost); nebo pro specifické průřezové úkoly v zahraničních otázkách (zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny, zmocněnec pro Balkán); nebo pro konkrétní časově omezené projekty (zmocněnec pro dostavbu dálnice D11). Všechno to jsou výrazně odlišné typy funkcí, ale jak je naprosto typické (a jak by se dalo ukázat na nespočtu jiných případů), absolutně nikomu nestálo za to v tom někdy dělat nějaký pořádek.
Čeští politici dlouhodobě jeví NULOVÝ zájem o kvalitní nastavení institucí, kterými se politika realizuje, tedy o chod státu samotný. Tohle je jen jeden z mnoha příkladů – takže debaty o tom, co přesně Turek jako vládní zmocněnec formálně může nebo nemůže a jaký typ smlouvy bude mít, jsou jenom úplně podružným důsledkem dlouhodobé laxnosti společné všem vládám a stranám. Motoristé nyní jenom této šedé zóny využili - kdybych byl bezskrupulózní politický poradce prodávající fígle a taktická doporučení, jak obcházet a ohýbat pravidla ve svůj prospěch, tak jim tuhle cestu taky poradím.
Důležité je, že reálně to ministerstvo řídit bude (viz bod 1) – tedy pozor, pokud toho bude schopen. A tady narážíme na bod, na kterém to celé možná ztroskotá, protože schopnost toho pána řídit něco jiného než automobil (a ani tehdy to nezvládá bez porušování předpisů) je více než diskutabilní. Je celkem jedno, jestli je ministr, náměstek, vládní zmocněnec nebo squatter v ministerské kanceláři – on je hlavně přerostlé dítě, a těm nebezpečné hračky do rukou nepatřej.
