Článek
Nejprve objektivní fakt – ví se, že podzimní volby jsou termínově velmi nešťastné kvůli rozpočtu, který nová vláda již nemůže stihnout do konce roku přepracovat. Méně se skloňuje, že jmenování vlády v prosinci zároveň znamená extrémně nevhodnou nutnost udělat rychlou systemizaci k 1. lednu – to znamená, že nově nastoupivší ministři a těch pár spolupracovníků, které si stihnou přivést (okamžitě mohou nastoupit pouze pozice jmenované, u ostatních to kvůli zákoníku práce chvilku trvá), začnou zasahovat do organizační struktury ministerstva, aniž by mohli mít detailní znalost a praktickou zkušenost s jeho fungováním. Vím, o čem mluvím, na přípravu první systemizace jsme měli tehdy den a půl.
Řeknete si, proč by vůbec nový ministr nějaké organizační změny hned dělat měl? Ono je to nezbytné – i kdyby nechtěl vůbec zasahovat do odborných útvarů pod státní službou, potřebuje si nastavit alespoň nejbližší tým kolem sebe (svůj kabinet včetně odborného zázemí, kancelář, komunikaci aj.) a také patrně přichází s nějakými politickými prioritami, které by to ministerstvo hned mělo začít plnit (což menší organizační změny zpravidla vyžaduje). A je to žel (velice hloupě) nastaveno tak, že z pohledu tabulkových míst se vůbec neřeší, kdo je kdo, celé je to jeden balík, to znamená přidání jednoho dvou míst v kabinetu nebo rozhodnutí, že např. komunikace bude organizačně samostatný odbor, znamená na principu domina zásah i někde úplně jinde. (Tohle přelévání tabulkových míst mezi jednotlivými složkami ministerstva je jednou z klíčových chyb uspořádání státní správy.) Takže nelze vůbec vyčítat nové vládě, že v naprostém spěchu k 1. lednu nějakou systemizaci dělá, ani Fialova vláda nepostupovala jinak a celkově se ani jinak postupovat nedá.
Řeklo by se, že první systemizace, už kvůli té překotnosti, by z logiky věci měla být omezena jen na to nejnutnější. U nás to tak určitě bylo – ale kdo definuje, co je nejnutnější? Odborník, který se (v opozici nebo dokonce ve stínové vládě) na roli ministra dlouhodobě připravoval, pravděpodobně má o struktuře resortu už nějakou představu a nechce s její realizací otálet.
Řeklo by, se že excesům má bránit služební zákon. Jenže ten přece nemůže zamezit tomu, aby ministři na svých resortech vůbec něco měnili. Vyházet nestranné a nepohodlné úředníky je samozřejmě špatné a zcela proti smyslu služebního zákona, ale zároveň platí, že organizační změny (už kvůli neustále se měnícím agendám či případně prioritám, které se dokonce mohou stát naléhavými) jsou prostě čas od času objektivně potřeba; a ne každý úředník se také dokonale osvědčil. A v neposlední řadě platí, že každá garnitura má tendenci tu a tam do funkcí ve státní službě protlačit „svoje“ lidi (navíc je každý člověk jiný a jsou lidé, kteří sice dříve nějaké politické směřování dávali najevo, ale po nástupu do státní služby jsou schopni se chovat jako skutečně nezávislí a profesionální úředníci sloužící státu) – a tudíž i tendenci „čistit“ službu od exponentů těch před nimi. V tomhle ohledu si tu nechci hrát na soudce říkajícího, co je špatně – jen podotýkám, že není prostě možné na jedné straně požadovat deagrofertizaci státní správy a pak zase si stěžovat, když se karta obrátila. Prostě proto, že ten zákon o státní službě je pořád jeden a tentýž, a rozsah působnosti vládnoucích stran nad státní službou se nemění.
Řeklo by se tedy alespoň, že změny organizační struktury mají být objektivně obhajitelné, nikoli účelové a dělané kvůli potřebě zbavit se jednotlivců. Přihodit do sekce nějaký věcně nesouvisející odbor, aby se mohla vydávat za sekci úplně novou a s novým výběrovým řízením na vrchního ředitele, to zavání účelovostí na sto honů. Jenže zase – kdo to posoudí? Sám jsem strávil na ministerstvu hodně času hledáním organizačního ideálu; uspořádání do sekcí tak, aby vše dávalo smysl, vše tematicky souviselo, management agend i projektů byl co nejplynulejší. Jenže on žádný ideál neexistuje – nemůžete mít jednu sekci maličkou a jednu obrovskou, máte omezení velikosti útvarů daná zákonem, vstupují vám do toho faktory „vždycky jsme to měli uspořádané takhle“, „my ale sedíme na úplně jiné budově“ nebo „my bychom radši byli pod tamtěmi než pod tamtěmi“ a především neustálá pohyblivost, protože každou chvíli je někde potřeba místo přidat nebo ubrat (mnoho úřednických míst je hrazeno z fondů EU, takže vznikají a zanikají ve zcela jiném časovém harmonogramu, než jsou objektivní potřeby domácí systemizace) a dle onoho dominového principu tabulkových míst se změny stejně propisují napříč celým resortem.
(Já jsem se jako ředitel kabinetu úzkostlivě snažil, aby nikdo nikdy nemohl říct, že do státní služby tlačíme politická jména, a aby šlo vše objektivně obhájit. Ve výsledku se stejně říkalo, že do státní služby tlačíme „svoje lidi“, a stejně se stalo, že po organizační změně panovala zlá krev a podezření z nekalých úmyslů…)
Nespoléhejme proto na to, že nás zachrání jakási neosobní pravidla. Nespasí nás – a ostatně nemohou existovat taková, která „hodným demokratům“ umožní všechno a „zlým nedemokratům“ neumožní nic. Musíme si ostatně vždycky uvědomit, že ti z druhé strany vnímají ta znaménka zcela obráceně. Pokud budou normy opravdu dobré (a my je máme často velmi odbyté), bude to ku prospěchu všem, ale rozhodujícím činitelem jsme nakonec vždycky my jako společnost – záleží na tom, jaké veřejné kontrole budeme vlády toho či onoho zaměření podrobovat, a na tom, jaké si zvolíme. Tuhle odpovědnost z nás žádný zákon o státní službě nebo Ústava nesejme.
Aktuální systemizace na MZV, která překopává i odbory a místa jednotlivých úředníků, je čistokrevnou čistkou, o jejíž účelovosti nelze mít pochyby. Dovedu si představit, že bude-li realizována v této podobě, skončí u soudu a neobstojí. Jenže to by neznamenalo, že bylo MZV „zachráněno“ – ministr Macinka a jeho ředitel kabinetu Sklenář budou prostě resort „čistit“ postupně, uměřeněji a ve více krocích. Nástrojů k tomu budou mít dost a dost, omezeni budou pouze souhlasem vlády jako celku. Naskládat ministrovi a jeho pravým rukám (i levým) překážky v tom, aby svůj resort nějak pořádně řídili, ale prostě není udržitelná cesta – cesta je zůstat demokratickou zemí… Systém nemůže být nastaven tak, aby zachraňoval ministerstvo před jeho ministrem – měl by fungovat tak, aby taková potřeba nikdy nenastala.
(Ostatně jeden z hlavních problémů českého vládnutí tak, jak jsem ho zevnitř poznal, je spíš právě nefunkčnost celého systému řízení – ona ta ministerstva dneska ani moc řídit nejde. Kdyby měli ministři kolem sebe opravdu robustní a funkční týmy politické, byla by před nimi státní služba paradoxně bezpečnější, protože by nebylo tolik potřeba ingerovat přímo do ní.)
V neposlední řadě bych rád připomněl, že jedním z lakmusových papírků špatného vládnutí je systemizace ve smyslu „5 % míst škrtnout na každém resortu“. To znamená plošný přístup, zcela bez ohledu na konkrétní potřeby, které jsou na každém resortu jiné – někde by šlo škrtnout 8 %, někde sotva 3 a někde jsou naopak potřeba lidi navíc. Stanovit plošně jeden cíl je mnohem jednodušší – a zároveň stupidnější. Je to ovšem nutnost – zakrývá to fakt, že stát vůbec není schopen ty konkrétní personální potřeby jednotlivých agend zmapovat. Nemá na to žádné procesy ani nástroje; jinými slovy není dlouhodobě schopen řídit ani sám sebe. Proto se volí takto stupidní přístup, a nalijme si čistého vína – volila ho jak vláda Fialova, tak vláda Babišova.
Ve státním aparátu nefunguje řízení personální, procesní ani projektové; na kvalitě chodu státu českým vládám dlouhodobě nijak nezáleží. A právě tohle je ten skutečný kámen úrazu – bude-li státní správa funkční, dobře řízená, stojící na pilířích kvality procesů a odborně podloženého rozhodování, ustojí i ultrapopulistické kabinety nebo občasné řádění nekompetentních kinderministrů typu Petra Macinky. Jenže my takovou státní správu nemáme – a to je černé svědomí těch „hodných demokratů“.
