Článek
Bylo by až příliš krásné, kdybychom mohli za ruský považovat pouze jeden jediný návrh a přiřknout mu takové označení monopol. Je to však složitější. Dokonce se odvažme tvrzení, že zákon, který by mohl sloužit k znepříjemňování života občanů a k postupnému utahování šroubů, je sice hrozivý, ale zákon přímo substanciálně přenášející „ruskou“ realitu teď a tady je ještě o něco hrůznější. Snad vás to překvapí, ale na mysli zde mám „lex developer“ – novelu stavebního zákona.
Není nic neobvyklého, pokud se určité hospodářské odvětví snaží skrze lobbing prosadit úpravu legislativy ve svůj prospěch. To je vcelku pochopitelné a demokracie s tím musí umět pracovat. Politiky si ale volíme proto, aby uměli podobné tendence korigovat – aby sesbírali podněty z různých směrů, nejednou protichůdné (včetně vlastních politických náhledů ovlivněných stranickostí), aby vedli v patrnosti všechny veřejné zájmy (což je jejich základní úkol), aby vyvážili vše, co vyváženo být má (tedy aby našli vhodné ekvilibrium), aby odvedli hodně práce na spoustě funkčních detailů, a pak aby zvolené řešení prosadili.
U „lex developer“ vidíme naprosté, kardinální selhání tohoto principu. Mocná podnikatelská lobby si zákon prostě napsala čistě pro sebe, bez ohledu na zájmy kohokoli jiného, a vládnoucí politici místo korekce věcné i technické „tu věc“ prostě jenom vzali a předložili. I přes spornou legislativní kvalitu. I se zachováním přísného utajení, kdo přesně paragrafy psal. I bez standardního připomínkového řízení, které je přitom pro zákon takového významu a objemu nezbytností už z čistě praktických důvodů (však je to také na výsledné patlanici komplexního pozměňovacího návrhu dobře vidět). Všechny veřejné zájmy, které je úkolem politika hájit, šly prostě stranou – jediným principem zákona je prospěch developerské oligarchie a odstranění všech překážek, které jí mohly bránit v rychlém výdělku.
Krádež za bílého dne
Jde o největší podobné selhání politické garnitury od devadesátých let. A jde-li o selhání tak obrovské, nedá se zatajit nebo předstírat, že neexistuje – proto byla zvolena taktika otevřeného přiznání a tváření se, jako že to je všechno v pořádku a takhle to má být. Je to něco podobného, jako když zloději kradli v Louvru – ta budova je tak obležená davy a sledovaná, že snažit se tam nepozorovaně proplížit pod rouškou noci by bylo odsouzeno k neúspěchu. Proto si zloději navlékli montérky, přijeli k budově během otevírací doby se zvedací plošinou a s bruskou a všichni kolem si prostě mysleli, že jedou něco opravovat.
Stejně drzá bezostyšnost je vidět u „lex developer“ – vicepremiér Havlíček zcela veřejně pronesl směrem k developerům: „Stavební zákon je připraven vámi, za to vám děkujeme.“ A bývalá manažerka Finepu a lobbistka developerských magnátů Hana Landová byla jmenována vládní zmocněnkyní, která má implementaci novely prosadit. To je určitě dokonalé CV pro někoho, kdo by měl návrhy developerů kriticky přezkoumat a pragmaticky a nestranně osekat tak, aby i ostatní veřejné zájmy nebyly disproporčně pominuty, že ano?
A otázka zní: vám tohle vážně nepřipomíná Rusko? Zemi, kde místo aby stát a zákony nastavovaly pravidla oligarců, nastavují si oligarchové stát a zákony tak, aby jim sloužily? Zemi, kde selžou i ty nejzákladnější principy autonomie politiky, ochrany práv a veřejných zájmů, jakož i kvalitní normotvorby? „Lex developer“ je čistokrevné Rusko devadesátých let, Rusko morálního rozkladu a práva silnějšího, Rusko připravené na přerod k putinovského carismu. Země, kde zákony jsou psané tak, aby neumožňovaly jenom vydělat, ale aby umožňovaly přímo těžit bohatství ve velkém.
Srůst zájmů
Proč se vládní politici k něčemu podobnému propůjčili, toť otázka. Lze to vysvětlit klasickou nekompetentností populismu, který na složité problémy (ať už jsou reálné, nebo uměle rozdmýchané) hledá primitivní řešení. Krize bydlení reálná nepochybně je, ale má mnohem hlubší systémové příčiny než jen že by se málo stavělo. Jen ti nejprimitivnější věří tomu, že ji vyřeší prostě jenom víc bytů – ovšem to je přesně to řešení, které hledá populista. A tak může blazeovaně akceptovat i „ruský“ stavební zákon a jeho reálné důsledky prostě přechází (buď pro svou amorální flexibilitu, nebo si je zkrátka ani neuvědomuje). Anebo – což je pochopitelně horší – to může být způsobeno tím, že politická garnitura a oligarchie jsou srostlé až do vzájemné nerozlišitelnosti. To už pak není střet zájmů, to je srůst…
Která odpověď je ta správná, případně zda nejde o kombinaci obého, ponechám na úsudku ctěného čtenáře. Jednu věc však chci postulovat zcela kategoricky: ŽÁDNÝ, absolutně ŽÁDNÝ politik, pokud je alespoň elementárně věrný svému ústavnímu slibu a uvědomělý své odpovědnosti vůči voličům a zákonům, nikdy nemůže akceptovat cestu, jakou se novela stavebního zákona realizuje. Věcný obsah může být předmětem nekonečných polemik, těžko by navíc kdokoli trvrdil, že je česká stavební legislativa v pořádku a bez chyb, ale flagrantní odevzdání státu do služeb profitu konkrétních velkopodnikatelů, totální rezignace na pravidla normotvorby, střetu zájmů a nakonec i jakési politické gramotnosti, to není jen nesprávné – to je především zvrácené. Ale co bychom od „ruského zákona“ čekali…
A pokud se vrátím k příkladu s Louvrem, paralela pokračuje dál. Co je Francouzům platné, že zloděje za pár dní chytili - uloupené klenoty zmizely a dost možná už je policie nikdy nenajde. A stejně tak u nás platí, že zodpovědní politici možná v příštích volbách budou za tohle řádění potrestáni (a možná taky ne), ale ty důsledky už tu budou napořád…
