Článek
Na úvod je důležité poznamenat, že „náš“ 1. máj odpovídá termínu oslav např. u Keltů/Galů či Germánů, o nichž budeme mluvit, pouze přibližně. Tyto kultury se totiž orientovaly podle vlastních lunárních či lunisolárních kalendářů či později kalendáře juliánského, kdežto my dnes používáme kalendář gregoriánský.
Noc na 1. máj se někdy nazývá Filipojakubská, a to z toho důvodu, že do roku 1955 se v římsko-katolické církvi slavil 1. května svátek svatých apoštolů Filipa a Jakuba Menšího, který papež Pius XII. posunul, aby na 1. máj mohl být přesunut svátek sv. Josefa Dělníka (a lépe tak seděl se svátkem pracujících). Rozšířenějším označením je Valpuržina noc (především v Německu a severní Evropě), která nese své jméno po anglické světici a misionářce z osmého století Valpurze či Valburze, která ve Franské říši mezi tamní dosud pohanské Germány šířila křesťanství a 1. května 870 byla prohlášena za svatou. Zároveň však existují zprávy o lokální germánské bohyni úrody stejného jména (a nabízí se tak paralela s irskou bohyní Brighid, která byla po příchodu křesťanství do Irska ztotožněna se svatou Brigitou).
Podle folklorní studie E. L. Rochholze Drei Gaugöttinnen (Tři místní bohyně) z roku 1870 byla bohyně Walpurga popisována jako bílá paní s vlajícími vlasy, korunou a ohnivými střevíci nesoucí vřeteno a třírohé zrcadlo, které předpovídá budoucnost. To by mohlo naznačovat spojitost se severskými Nornami („sudičkami“), které splétají pavučinu osudu zvanou „wyrd“. Po devět nocí před prvním májem je Walpurga pronásledována Divokým honem (skupinou démonických jezdců/lovců) symbolizujícím zimu. Pokud se jí podaří lovcům uniknout až do 1. máje, léto může v plné síle přijít. Úsilí Divokého honu je proto největší právě o Valpuržině noci, pročež může být zvyk zapalování velkých ohňů spojen i se snahou zahnat Divoký hon, ochránit tak Valpurgu a umožnit příchod léta. Pozdější interpretace (jako jsou z Německa pocházející legendy o čarodějnicích slétajících se v tuto „noc čarodějnic“ (Hexennacht) na hoře Brocken (či Blocksberg), kam také události Valpuržiny noci situoval J. W. Goethe ve Faustovi a která je centrem čarodějnických rejů této noci i v díle Jacoba Grimma) tak mohou být křesťanskou odpovědí na tyto obyčeje, podle které naopak zapalování ohňů má odhánět čarodějnice / pohanské síly (a samozřejmě připomíná čarodějnické procesy).
Příchod léta spojený s tímto obdobím byl důležitý také pro Kelty a slavit Beltain místo „Čarodějnic“ je dnes i u nás čím dál populárnější. Beltain bývá mnohdy překládán jako „Belův oheň“ a je spojován s bohem Belenem, případně i jeho družkou Belisamou. Ovšem mylně – Belenus byl uctíván především v království Noricum (zhruba dnešní Rakousko) a některých částech Itálie a Francie; na britských ostrovech, odkud název Beltain známe, byl Belenus pravděpodobně zcela neznámý. Předpona „bel-“ znamená „jasný“ či „šťastný“, jde tedy pravděpodobně o „jasný oheň“ či „šťastný oheň“. Jak z britských ostrovů, tak z kontinentální Evropy víme o prvomájových oslavách, při kterých hrály ústřední úlohu ohně (vatry). Nejstarší dochovaný zdroj – irský glosář Sanas Cormaic (cca 900 n. l.) – hovoří o rituálech prováděných na britských ostrovech, při kterých druidové vodili dobytek mezi dvěma ohni, což jej mělo chránit před nemocemi. Další zdroj pochází až z Irska 18. století, odkud víme o „pastevcích z každé vesnice provádějících zemědělskou oběť o každém Bel-teinu“ – tento rituál zahrnoval házení hrud ovesné kaše přes rameno do ohně jakožto oběť bytostem, údajným ochráncům hejn a stád, nebo naopak těm, které jim domněle ubližovaly. Beltainový zvyk popsaný v Sanas Cormaic na britských ostrovech přežil až do 19. století, odkud máme dochováno několik záznamů lidových zvyků zahrnujících dva ohně a provádění dobytka mezi nimi, případně skákání krav přes hořící slámu, což mělo chránit jejich mléko. Rovněž z 19. století máme dochovány zprávy o lidech skákajících přes ohně pro požehnání a ochranu.
Ačkoliv astronomicky ani kalendářně léto 1. máje nezačíná, bylo toto období s příchodem léta dříve asociováno. Vedle Beltainu a Valpuržiny noci známe z historie také římské Florálie, oslavy bohyně květin a úrody Flóry, kdy Římané rituálně vypouštěli do přírody zajíce či kozy (zvěř pokládanou za plodnou a „vášnivou“), nosili pestrobarevné šaty, účastnili se sportovních her, apod. S rozvojem křesťanství a přesunem svátku sv. Josefa (Ježíšova otčíma) na 1. květen se také rozšířila řada zvyků oslavujících pannu Marii jako královnu máje, a v mnoha zemích Evropy je zvykem stavění máje (u nás doloženo poprvé v roce 1422) a tance kolem májky, které (ačkoliv přesný původ není znám) se snad vyvinuly z tanců kolem živých stromů k zajištění plodnosti. Podobné tance kolem „májek“ či tance se stuhami na oslavu příchodu léta jsou však známé např. i z Indie či Latinské Ameriky.
Každopádně krásný první máj, ať už jej slavíte jakkoliv!
Zdroje a více informací:
Cormac, O'Donovan, J., & Stokes, W. (1868). Sanas Chormaic = Cormac's glossary. Printed by O.T. Cutter for the Irish Archaelogical and Celtic Society.
Beltane. (2023). In Encyclopaedia Britannica. Retrieved from https://www.britannica.com/topic/Beltane
Melton, J. G. (2011). Religious celebrations: An encyclopedia of holidays, festivals, solemn observances, and spiritual commemorations. ABC-CLIO.
Rochholz, E. L. (1870). Drei Gaugöttinnen: Walburg, Verena und Gertrud als deutsche Kirchenheilige. Fleischer.
Scullard, H. H. (1990). Festivals and ceremonies of the Roman Republic. Cornell University Press.
