Religionistické okénko: Vynášení Morany

Tradice „vynášení smrti“ (zimy, Smrtky, Smrtholky, Moreny, Morany či Mořeny) se na mnoha místech udržela dodnes (či tam byla obnovena). Známá je z prakticky celého západoslovanského prostředí, dochovaná je v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku, v Polsku či v Litvě, a koná se zpravidla o předposlední postní neděli před Velikonoci, která se nazývá Smrtná (a v tomto jejím lidovém pojmenování je spojení s popisovanými předkřesťanskými zvyky zjevné). Ta nás letos čeká 26. března.

Ať už byla Morena, Moréna či Morana (v Polsku Marzanna, v Rusku Marena) bohyní, nebo „pouze“ démonkou či mytologickou bytostí, byla neodmyslitelně spjata se smrtí či byla přímo jejím vtělením. Odpovídá tomu i pravděpodobný původ jejího jména v protoindoevropském kořeni *mor- či *mar-, značícím právě smrt (srov. sanskrtské „marana“). Vynášení Moreny pak představuje rituál, který zahání zimu, tedy období temnoty a smrti (ve smyslu vegetačního cyklu). Původ tohoto obyčeje je nejistý, u nás je písemně doložený poprvé v roce 1366, kdy pražská církevní synoda (koncil) popisovala obyčej „vynášeti z osady v postě, na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady prý pověrečnými k řece, tam smrt s křikem potopovati a vysmívati se, že jim uškoditi nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena.“ Synoda tento zvyk zakazovala a duchovním nařizovala se jej neúčastnit, bránit mu a trestat hříšníky, a podobné nařízení se pak opakuje i v roce 1384. Vymýtit tento zvyk se však církvi nepodařilo.

Konkrétní podoba se lišila kraj od kraje, obec od obce, několik příkladů popisuje Josef Růžička ve svém Slovanském bájesloví z roku 1906: „V západní Moravě vynášení smrti má ráz starodávný. Tam Marenu či Smrtholku vystrojují tak, že stromeček (smrček) ověsí výťuky z vajec, ozdobí věnci i barevnými stuhami a teprv do vršku postaví panenku z hadříků, jež bohyni zosobňuje. Jinak, jako ve Slezsku, ustrojí dívky došek do bílých šatů, neb do svatebních šatů poslední nevěsty z dědiny vyvdané, na hlavu vloží zelený věneček jako nevěstě, co nejvíce pentlemi ozdobí a připevní na dlouhou žerď. V Horní Lužici rovněž smrt dělali ze slámy, oděli v košili člověka, který naposled v dědině umřel, a ozdobili závojem poslední nevěsty. Soška připevnila se na dlouhou žerď, chodilo se s ní kolem za zpěvů truchlivých, a napotom nejsilnější dívka, běžíc, vynášela ji z vesnice. Ostatní účastníci házeli po sošce kamením a kyji, až konečně ji do vody vhodili, neb na půdu sousední vesnice zatáhli.“

Zvyků, jak se smrtí nakládat, je bezpočet – někde se hází do vody, někde pálí, někde shazuje ze skály, někde se škodolibě odnáší na území vedlejší vesnice. Někde se pak s „Mařenou“ vynáší i „Mařoch“, její mužský ekvivalent. Druhou částí rituálu po vynesení zimy je pak přinesení jara – nejčastěji se po utopení/upálení/shození Moreny přinášel do vesnice zelený ozdobený stromek (májka/líto/lítečko…) za doprovodu veselých písní – např. „smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi…“ či „smrt pluje po vodě, nové léto k nám jede…“. Jinde se zpět do vesnice utíkalo, neb se věřilo, že ten, kdo doběhne poslední či ten, kdo upadne, dočká se Moreniny pomsty a do roka zemře.