Článek
Po těžším vstávání vyrážíme na cestu a zanedlouho stavíme na místě, kde mají snídani formou bufetu. Slepě následuju Aliho a beru si to co on, protože nemám tušení, co bufet vlastně nabízí. Je to poněkud úsměvné, cítím se tu jako malý Kolja a můj velký Zdeněk Svěrák mě provází světem, kterému nerozumím. Po snídani je Ali stále výrazně vyčerpaný, a tak po chvilce jízdy zastavuje na další spánek. O hodinu později už vypadá výrazně lépe a je připraven na celodenní jízdu autobusem.
S vycházejícím sluncem pozoruji, jak se krajina okolo mě změnila. Ani jsem nepostřehl, že jsme vystoupali poněkud výš, silnice se nachází okolo 1100 m n.m. a vypadá krásně. Všude kolem jsou rozkvetlé louky, v dálce jsou hory, člověk by ani neřekl, že je v Turecku. Také to pociťuji na teplotě, asi poprvé od začátku dobrodružství je mi zima.
Krajina se během dlouhé cesty změnila k nepoznání
Cesta pokračuje stejným stylem, jako předchozí den. Je to dlouhé, vleče se to, občas se pokusím prohodit pár slov, občas kouřím s Alim a tak podobně. Proto ani slovy nedokážu popsat to nadšení, když v dáli vidím ceduli Osmancik. Někde v téhle oblasti také poprvé vidím směrovku Teherán. To si člověk teprve uvědomí, jak dlouhou cestu ujel, když vidí ceduli směrem na Íránské hlavní město.
S dobrým pocitem zastavujeme v Osmanciku, přichází moje loučení s mým Zdeňkem Svěrákem. A jak jinak, než u jídla a čaje. V téhle chvíli už mi čaj nechutná, měl jsem jich asi milion, ale dám si i tak, protože pohostinnost se zkrátka neodmítá. Ali mě zve na naprosto fantastický oběd, netuším, co to je, vypadá to jako pizza na pita chlebu, ale lepší jídlo za celé Turecko neochutnám. Čím dál je člověk na východě, tím lepší jídlo jí.
V tuhle chvíli se s Alim loučíme a já ještě netuším, že dnešek bude asi nejhorší den z celého léta.
Vydávám se na kraj města s cedulí na město Samsun, které se již nachází na pobřeží Černého moře. Než ale na kraj města dojdu, zastavuje mi červený kamion, řidič mává, ať jdu, že mě sveze. Už jsem v minulosti zažil to, že mi auto zastaví, aniž bych musel stopovat, takže to nepovažuju za nic zvláštního.
Řidič působí divně, moc toho nenamluví a chce, abych si lehl do postele v kabince kamionu. Moc si z toho nedělám, asi chce, abych si lehnul a cítil se dobře. Později mi říká, že je to kvůli policistům. Začíná ve mně lehce bublat stres a zažehnávám ho humorem, tak na svůj Instagram dávám s nadsázkou anketu, jestli mě tenhle pán okrade o moje bohatství, nebo orgány.
Po chvilce jízdy zastavujeme na odpočívadle pro kamiony. Řidič mi ukazuje, že támhle jsou policajti a musíme počkat. Vůbec tomu nerozumím, čekám, co se bude dít. No a co se děje? Řidič si začíná lehat vedle mě do postele. Naivně si myslím, že se chce taky schovat, ale on na mě začíná šahat. Leží přede mnou, dává mi ruku na bok a začíná mě tisknout k sobě. Mně se tohle absolutně nelíbí a naznačuju, že chci vystoupit. Řidič mě silou stahuje zpět a říká, že je to v pohodě, jen ať chvíli ležím. V tuhle chvíli začínám tuhnout strachem a dělám asi největší chybu, co můžu. Řidič mi sundává brýle a pokládá je na palubní desku kamionu. Ležíme dál a řidič se mi snaží dávat ruku kolem sebe. Furt se všemožně snaží o to, abych se na něj natiskl co nejvíce. Já jsem stále víceméně ztuhlý a nemám ponětí, co dělat. V tu ránu přichází spása, někdo mu volá, řidič si sedá a začíná telefonovat. Využívám příležitosti, pobírám věci a prchám z kamionu pryč. Stále mi ukazuje, ať ležím, ale když už důrazně naznačím, že odcházím, nechá mě jít.
Živě, o 8 měsíců později, mám pořád před sebou ten pocit strachu, kdy se natahuju na kliku od kamionu a říkám si: „Tak, a co udělám, jestli ten člověk zamkl?“. Nezamkl.
Jsem venku a kamion okamžitě ujíždí, já se sbírám na vedlejší benzinku, sedám si před ní a začínám volat domů o tom, co se mi právě stalo. Přítelkyni brečím do telefonu a propadám zoufalství. Kupuju si neustále sladké pití a nanuky a snažím se zahnat smutek. Jako správný představitel generace Z dávám echo na Instagram a hledám vlídná slova u svých přátel.
No a co teď? Jsem víc než 2 500 kilometrů od domova, kolem mě široko daleko nic a já se potřebuju dostat dál. Tři hodiny sbírám síly na další stopování, protože mi zkrátka nic jiného nezbývá. Strachu navzdory zvedám ruku a začínám stopovat.
Po nějaké době zastavuje kamion, do kabiny mě pouští mladý řidič, který mířil přímo do Samsunu. Bezva, mám jistou cestu, mladík vypadá dost v pohodě. Cestou se bavíme o všem možném a cítím se s ním dobře, dokonce mu říkám, co se mi dneska stalo, trochu se diví ale zároveň říká, že si musím dávat pozor, že venku je hodně špatných lidí.
Můj prozatímní kamarád na cestě do Samsunu
Dojíždíme do Samsunu a já jsem odhodlaný si dneska koupit hotel a dát si mentální restart. Do toho mě ale můj nový kamarád začne, až moc horlivě přesvědčovat, abych s ním strávil noc u něj v kamionu, dokonce mi ukazuje, že tam má dvě lůžka. Ne znovu ne prosím. Takže celý večer v Samsonu se přeměnil v přesvědčování tohohle mladíka, že dneska fakt potřebuju být sám na pokoji v hotelu. Nejdříve to chápe, potom to zase nechápe a neúprosně mě prosí dál. Snaží se to taky hrát na to, že si můžeme večer v místě, kde vyložil náklad, koupit nějaký levný holky na noc. Do večera jsem se s ním cítil dobře, ale teď už ani náhodou. Je šíleně vlezlý a není mi s ním komfortně.
Dobrou noc
Nakonec mi pomáhá vybrat nejlevnější hotel, ale během toho mě stále přesvědčuje o tom, ať strávím noc s ním. Nechává mi na sebe kontakt, který vzápětí zapomínám a ubytovávám se v hotelu za nešťastnou cenu asi tisíc korun na noc. Holt jsme někde na kraji města a je pozdě večer.
Noc na pokoji je parádní, dělám si pořádek ve věcech, užívám si po několika dnech sprchu, odpočívám, nic neřeším a cítím se dobře. Snažím se všechno nechat za sebou a jdu co nejdříve spát.
