Článek
Jelikož jsem ze svého ubytování utekl poměrně brzo, musím čekat, až otevře místní obchod se sim kartami. Zapadám tedy do již otevřené kavárny, dávám si svůj první turecký čaj a burek ke snídani. Jako milovník východoevropské kuchyně ani jiná snídaně nepřipadá v úvahu. Zároveň se připojuji k wifi a můžu pečlivě své okolí informovat o své předešlé noci. Mají radost, jak jinak.
Po snídani mám ještě trochu času k dobru, tak procházím centrum města a při začínajícím dešti se uchyluji vedle do další otevírající kavárny. Nejdříve se pouze ptám, zda můžu využívat jejich internet, zanedlouho už mě ale mladý zaměstnanec zve na kávu zdarma. Ráno začalo a život se zdá být dobrý.
Po obstarání sim karty se vydávám na tři kilometry vzdálenou benzínku u hlavního tahu na Istanbul. Cestou pozoruji rozdíly mezi hlavní, více turistickou ulicí, a vedlejšími, více prostými a zanedbanějšími uličkami. Také obcházím různé sámošky a kupuji si levné limonády, které v Česku nenajdeme. Zkrátka zkouším, co Turecko nabídne.
Pouliční psi se mi zatím úspěšně vyhýbali, až do této chvíle. Podle mých informací by se člověk vedle nich měl chovat normálně, jako by tam nebyli, pokud něco zkouší, tak na ně výhružně mávnout a odehnat je. Je jich tu opravdu hodně a místní jsou na ně zvyklí, tak je to pro ně hračka. Pro mě ne, vedle každého psa vnitřně panikařím, stále se na ně otáčím a jednoduše se chovám jako jejich jasný cíl. Už se nacházím na kraji města a místo na potenciální stop je kousek ode mě, cestu mi kříží dva větší psi. Zkouším to hrát „na pohodu“ a přecházím silnici na druhou stranu, abych jim nemusel čelit. Není to „na pohodu“. Psi zmerčí mé podezřelé chování, začínají štěkat a mířit ke mně. Všechno jenom zhoršuji, poněvadž zrychluji chůzi a stále se otáčím. Naštěstí kolem začínají projíždět auta a psy vytroubí tak, že mě nechají být. Já stíhám dojít na benzínku a schovat se uvnitř. Zlatý nutrie.
Trh města Edirne
První stop v Turecku se daří, na zmíněné benzínce nečekám moc dlouho a přesouvám se pár kilometrů dál od Edirne a to na další čerpačku. Můj první turecký přesun je víceméně nevýrazný, mladý chlap v zapáchajícím autě, moc toho nenamluví.
Benzínka nabízí hned několik zážitků, jednak se moje věrná cedule Istanbul rozpadla, protože byla už jetá a zároveň dneska hrozně fouká, musel jsem si udělat novou. Moje šaškování s cedulemi zároveň bedlivě sledují psi, ale nestojím jim ani za to, aby vstali a šli ke mně. Dále ke mně přijel člověk, který mi říká, že ví, že jedu prodávat do Istanbulu kokain. To by ani nebylo tak hrozný, kdyby mě chvilku předtím nekontrolovala policie.
To se tak snažím stopovat a přijde ke mně turecký policista, který mi ukazuje, ať jdu za ním. „To bude v pohodě, asi se jim nelíbí, jak tam stojím a trochu mi domluví,“ říkám si. Bohužel mě policista dovede k dalším třem, chtějí vědět, co tu dělám, a vidět obsah mojí krosny. Během toho mi ukážou kus alobalu s něčím bílým. „Myslí si, že mám drogy, skvělé, zavřou mě,“ honí se mi hlavou pořád dokola. Během vybalování krosny by moje srdce zvládlo přepumpovat krev v těle velryby, přes překladač jim vysvětluji, že o tom nic nevím a že nic nemám. Policisté se stále tváří nevěřícně a zkoumavě, kdežto najednou si vzpomenu. Moje milá mi, čirou náhodou z výletu z Turecka, přivezla bílou čokoládu s baklavou. Zbytek mám s sebou a je to zabalené v alobalu! Vítězoslavně ukazuji baklavu policistům, kteří to se mnou nakonec vzdávají a nechávají mě jít. Když vím, že jsem mimo problémy, tak se ještě nahlas zaraduji, což mi přinese poslední zlé pohledy od přístojících policistů. Já si neumím dělat kamarády.
Adrenalin nechávám na benzínce a stopuju dál. Po nějaké době na mě mávají dva pánové od autobusu, říkám, že stopuji a peníze u sebe nemám, vysvětlují, že je to v pohodě a ať jdu. Autobus řídí dva starší pánové, jeden, s kterým strávím více času, se jmenuje Ali. A není to jen tak obyčejný autobus! Tihle dva totiž ten autobus koupili v Polsku a jedou s ním až do Íránu. To znamená, že mě zvládnou vzít přes část Turecka. Jackpot! Ačkoliv s sebou autobus nese stejné nevýhody jako kamion, tak mít pro sebe celý bus je něco. Taky se jedná o můj osmý stop, mohl bych se na osm stopů dostat do Íránu. Z domova se ozývá jednohlasné NE. Nevadí, tak příště.
V tuto chvíli je krátce po poledni a já se chystám strávit zhruba čtyřiadvacet hodin s mými novými parťáky. Cesta je to dlouhá, hlavně přes Istanbul, který projíždíme minimálně dvě a půl hodiny. Tak obrovské město jsem dosud neviděl a doprava na hlavním tahu je šílená. Zde, na zastávce na čaj, nás opouští druhý z řidičů, který, co se snažím pochopit, poté dojede do Íránu autem. Nejsem si jist, ačkoliv anglicky hovoří.
A tak se vydávám na zbytek cesty s Alim. Ten anglicky neumí, ale občas se snažíme nějaké slovo prohodit. Ali taky, jako většina Turků, kouří a stále mi nabízí. Já klasické cigarety nekouřím, ale nechci urážet místní pohostinnost, tak se snažím odmítat co nejméně a vnitřně trpím. Ze stopu autobusu mám ale radost, výhledy z přední části vozu jsou mnohem hezčí než výhledy z kamionu. Krajina se mění z písečné na travnatou a lesnatou a zase zpět. Když jsem z Aliho a krajiny unavený, můžu si jít do zadní části autobusu relaxovat. Pro teď se stopovací dobrodružství mění na autobusový zájezd.
Krásy Istanbulu z polského autobusu mířícího do Íránu
Dobrou noc
Přijíždíme na benzínku za město Düzce. V tuto chvíli si začínám uvědomovat, jak je Turecko vlastně hrozně dlouhé a jak autobus jezdí pomalu. Neustálé přestávky na čaj naší cestu vůbec neurychlují. Navíc pomalu přestávám mít rád čaj. Nicméně si vybírám jistotu pomalejší jízdy, než nejistotu potenciálně rychlejší jízdy. Ali mě plánuje další den vzít do města Osmancik. Původně jsem myslel, že do Gruzie pojedu přes Erzurum, ale Ali mi vysvětluje, že lepší cesta je od Osmanciku k pobřeží Černého moře a podél dál, de facto až do Batumi.
Děláme si s Alim hezký večer, nakoupil piva a já si nakoupil večeři. Večer ještě přikrášluju zbytkem pálenky, kterou jsem dostal od makedonského Vlasty. Ali si ještě volá se svým dítětem a následně s nějakou ženou. „Tvoje žena?“ ptám se. „Haha, ne.“ povídá Ali a dává mi znamení, abych byl potichu. No dobře, nic neříkám.
Noc trávíme v autobuse. Benzínová stanice je obrovská, je to zároveň velké parkoviště pro kamiony a místo jednoho obchůdku je tu pomalu celý obchodní dům s restauracemi. Už jsem měl pohodlnější noclehy (Ali si zabral zadní sedadla, ach jo), ale mám pocit bezpečí a těším se na další den. Večer se uzavírá Aliho chrápáním.
