Do Gruzie stopem za 5 dnů: Den pátý/šestý

Noc v hotelu byla balzám na moji unavenou duši. Ráno jsem se sebral a šel pár kilometrů pěšky na kraj města Samsonu. Tam se mi daří stopnout kamion, který mě ale veze jenom kousek, protože má chvilku před povinnou pauzou. V ideálním případě bych už rád dojel dnes do Gruzie, je to něco přes 500 km, ale jinak beru jakákoliv další větší města na pobřeží.

Na odpočívadle je více kamioňáků, všímá si mě jedna dvojice a hned mě zve na čaj. Během konverzace přes překladač jeden z nich přikyvuje, že mě může vzít dál. Stále mám obavy z řidičů kamionu kvůli předchozímu dni, ale cesta musí pokračovat.

Vyjíždíme a já rychle zjišťuji, že tohle bude ta nejnudnější cesta ze všech. Celá cesta trvá okolo pěti hodin a za tu dobu jsme nepromluvili ani slovo. Jenom jsme jeli, koukali před sebe na déšť a…to je všechno. Sice jsem trochu nudy po včerejšku uvítal, ale všeho moc škodí. Celé severní pobřeží Turecka ale vypadá nádherně, hlavně město Trabzon. Je hezké tuhle část Turecka vidět, mnohem častěji se jezdí na jih nebo do Istanbulu, a o těchto místech nic nevím a nikdo mi nikdy neřekl, že se v Turecku koupal v Černém moři.

Strastiplná cesta přinesla své ovoce, dostal jsem se skutečně daleko, až k frontě kamionů u města Arhavi. Odtud jsem do města došel pěšky. Gruzii mám teď na dohled, Batumi je asi padesát kilometrů daleko, ale už se začíná stmívat. Zkouším chvíli stopovat, ale nemám štěstí a tma je silnější než já. Vydávám se tedy do centra města a hledám ubytování.

Nejdřív se snažím poptávat u studentských kolejí, než půjdu na hotel, ale bez úspěchu. Později na mě mává sanitář z místní nemocnice, že bych strávil noc v nemocnici? Na to jsem moc zdráv, ale pán mi doporučuje jeden menší hotel, který je cenově velmi přijatelný.

Večer si snažím udělat co nejhezčí. Mrzí mě, že už netrávím noc v Batumi, tak alespoň nakupuju místní piva, za pár korun si dávám kebab a užívám si místní atmosféru. Vrchol večera jsou hrající si štěňátka na ulici, konečně první psi, co mě nechtějí sežrat. Rozčarovaný se vracím na hotel, v televizi pouštím turecký zábavný pořad (nemám ponětí, o čem to je) a mentálně se připravuju na poslední den v Turecku.

Není času nazbyt. Ráno se sbírám co nejdříve a pěšky se vydávám za město. Cestou u toho stopuju, až se to konečně jednou podaří a po kouskách se blížím k hranicím. Na tomto úseku se mi daří pořádný triumf. Stopuju tureckého taxikáře, který mě bere dál zadarmo, a dokonce se mi to podaří dvakrát, ale toho prvního jsem odmítl s tím, že by po mně určitě nějaký peníz chtěl.

Všechny svoje řidiče vedu na hraniční přechod Sarpi, ale nikdo tak daleko nejede. Už přestávám mít naději a jsem asi pět kilometrů od hranic. Rozhoduju se tedy, že do Gruzie prostě dojdu pěšky.

Procházka je to vcelku pěkná, jenom počasí moc nepřeje, pořád střídavě prší a neprší. Později během svého dobrodružství se dozvídám, že v severním Turecku měli záplavy, tak jsem uprchl včas. Nedokážu ani popsat svoji radost, když v dálce uvidím gruzínskou vlajku a hraniční přechod.

Na hranici je poměrně rušno, ale celý průchod mi usnadňuje český pas. Při takovém cestování je opravdu výhoda být Čech, všichni nás mají rádi a náš pas patří k nejsilnějším na světě. Nesetkávám se tu ani se zvláštními pohledy, že „prostě jdu“ do Gruzie. No a je to tam, celá moje cesta směřovala k tomuto okamžiku.

Jsem v Gruzii, hurá!

Gruzie mě vítá deštěm, překvapivě. Za hranicí chvíli stopuju a po chvilce mě jeden místní průvodce bere až do Batumi. Cestou se ptám na nějaké obecné informace, všude vidím krávy a poprvé slyším gruzínštinu. „Páni, to je ale ošklivý jazyk, zní to jako zaklínadla, perština spojená s francouzštinou, hrůza.“ Zhruba tak vnitřně hodnotím místní jazyk. O písmu ani nemluvím, nemám zkrátka ponětí, co se kolem mě děje, ale nesmírně si to užívám.

Řidič mě vysazuje přímo v centru Batumi. Začíná rychlé vyřizování ubytování a sim karty. Po chvilce je všechno zařízeno, jenom počasí je horší a horší. Milá, starší paní na mém ubytování mě obdarovává čajem a sušenkami, půjčuje mi deštník a já se ve zbylém čase vydávám do města.

Město má zvláštní nádech, na jednu stranu jsou tu všude jak rozestavěné, tak hotové mrakodrapy, na druhou stranu je vidět, že Gruzie úplně nepatří ke státům prvního světa. Moc mě to ale baví, je to pro mě úplně nový svět a já se sem dokázal dostat stopem.

Také jsou tu moji oblíbení pejsci, v Gruzii jsou o dost méně akční a k lidem více přátelští, všude se tu válí a ani je netrápí, že na ně prší. Až mi jich je líto. Navíc v Gruzii mají všichni psi plastový štítek na uších, to znamená, že byli naočkovaní.

Stíhám se také vystavovat nebezpečí na rozdivočelé pláži, která je kamenitá a bičovaná vlnami. Na opalování to ještě pár dnů nevypadá, tak okusuji místní chačapuri. Je to výborné jídlo, ačkoliv oproti Turecku šly ceny lehce nahoru, ale tím si nenechám kazit náladu. Také vyhlížím nějaká proslavená gruzínská vína, ale na to je tady v Batumi ještě brzy.

A touto nocí končí ona stopovací nejdobrodružnější část. Večer ulehám do postele a plánuji svůj budoucí čas v Gruzii. Strávím zde ještě necelé čtyři týdny a země toho nabízí opravdu hodně. Dohromady mne čekají ještě města Kutaisi, Tbilisi nebo Gori. A samozřejmě hory, trek z Mestie do Ušguli, národní park Kazbegi a mnoho dalšího!

Ale to už je na jiná vyprávění.