Článek
Řidič ze Severní Makedonie se jmenuje Vlasto. Moc milý pán, stále mi něco nabízí a naše konverzace probíhá mišmašem jazyků českých, ruských, polských a dalších slovanských. Tohle dorozumívání mě vždycky fascinuje, Čech se základem ruštiny může stopovat do jakékoliv slovanské země a vždycky to nějak zvládne. Házím nohy nahoru a užívám si cestu. Krajina se začíná lehce měnit, hlavně u Bělehradu, přes který projíždíme, je příjemné vidět něco rozmanitějšího než pole.
Jsme na severu města Niš a já se musím s Vlastou rozloučit, neboť jeho cesta pokračuje dál do Severní Makedonie a já potřebuji jet na Bulharsko. Překonat přibližně 300 kilometrů nám zabralo celé dopoledne. Poprvé od začátku cesty na mě doléhá „co tady proboha dělám“ pocit. V Srbsku jsem nikdy nebyl a vlastně ani nevím, co tu mají za měnu. Internet taky nemám, jsem odkázán na wifi připojení na benzínkách a zatím nedokážu moc odhadnout, kde vlastně dneska skončím.
Oklepu se a začínám stopovat dál, stále se svojí věrnou cedulí Istanbul. Červenec je období, kdy mnozí Turci odjíždí autem ze západních států za svými rodinami do Turecka, proto takticky vyhlížím SPZ států Francie, Německa, Belgie a dalších. Zní to jako skvělá výhoda, nicméně auta jsou často plná a tak si s Turky maximálně tak zatím mávám.
Pomine nějaká doba a mně zastavuje auto. Finská SPZ, vystupuje na první pohled pán z Turecka a nabízí mi odvoz. Mám možnost opustit Srbsko v osobním autě, ba dokonce po kratší konverzaci mi pán nabízí odvoz až do tureckého města Edirne. Krása střídá nádheru, druhý den a já mám odvoz až do Turecka! Tenhle turecký pán, jehož jméno jsem žel už zapomněl, jede z Finska až domů do Ankary.
Krajinu začínají zdobit vzdálené hory a my si povídáme úplně o všem, Cesta svižně utíká a trapná ticha takřka nejsou. Dozvídám se něco o životě v Turecku i ve Finsku, jak tam studuje, o strastech z finských vesnic, stíhám se také ztrapnit otázkou, zda někdy před životem ve Finsku viděl sníh. Viděl, očividně v Ankaře pravidelně sněží. Stane se.
Krajina je rázem rozmanitější
Cestu nám prodlužují fronty na hranicích. S nynějšími zkušenostmi bych hranice asi přešel pěšky, jako jsem to dělal později v jiném dobrodružství. Je to legální a naprosto v pořádku, prostě předejdete všechna auta, necháte si dát razítko a jdete dál, za hranicemi pak zase stopujete. Tady však trpělivě vyčkáváme v řadě spolu v autě. Čekání nám občas obohatí nervózní řidiči v dalších frontách, kteří se často snaží předjíždět a dostávají sami sebe do potyček. Zhruba po dvou a půl hodinách razíme dál. Celé Bulharsko projedeme na jeden zátah se zastávkou v Sofii.
Bulharsko příjemně uteče a před námi je další čekání, tentokrát už v noci na bulharsko-turecké hranici. Tady narážím na své první strašáky: toulaví psi. Slyšel jsem, že jich je v Turecku opravdu hodně, já sice pejsky miluju, ale jsem dost nervózní ze zvířat, u kterých nevím, čeho jsou schopni, to se týká i psů. Až na nějaké problémy s jednou součástkou, kterou můj řidič převáží v autě, je překročení hranic snadné a my můžeme jet do Edirne. Cestou se snažím získat tureckou sim kartu, ale u hranic jsou ceny vysoké a tak to nechávám na ráno. Představa předražené sim karty mě děsí více než představa zůstat sám někde bez internetu. Priority.
Dobrou noc
Dojeli jsme do Edirne! Řidič mě vysazuje v centru města a jede na svoje ubytování. Tak a co teď? Jsem bez internetu v půl jedné ráno v centru města, které neznám. Mám stažené offline mapy a mířím hledat místo na spaní. Slyšel jsem, že se dá spát v mešitách, což ale, jak jsem se později dozvěděl, bylo během pandemie omezeno. Poptávám se v zavírajících podnicích, jeden pán mi ukazuje kousek trávy, kde bych se mohl natáhnout, na tom samém kousku opodál leží několik psů. V žádném případě. Místní omladina si ze mě dělá srandu, že jim nerozumím a jeden chlapec udělá náznak, jakože se na mě rozeběhne. Panebože, já tady umřu.
Nakonec mi jeden pán poradí, ať zkusím najít ochranku z mešity a poptat se jich na spaní. Ta největší, mešita Selimiye, vypadá v rekonstrukci, tak se vydám k menší, která stojí naproti. Potkávám muže, který u ní jen tak vysedává. To musí být ten hlídač!
Těžkopádně přes Google překladač mu vysvětluji, co po něm chci. Pán po nějaké době vypadá, že mi rozumí. Vstává a ukazuje mi, ať jdu za ním, rukama naznačuje klíč. Moc nevím, co tím myslí, moje výstražné kontrolky v hlavě přebije naivní myšlenka „třeba má ten klíč od mešity doma“.
Neměl.
Vzdalujeme se víc a víc od mešity. On to asi totiž nebude hlídač a asi mi moc nerozuměl, navíc vypadá trochu zvláštně, nastává „panebože, já tu umřu“ moment číslo dva.
Nechávám se prostě vést, bloudíme uličkami a já netuším, kam jdeme. Nakonec zastavujeme u jednoho z domů a jdeme uvnitř. Jedná se o menší byt, vcházíme do jednoho z pokojů a pán ukazuje střídavě na podlahu a gauč, který má symbolizovat postel. Takže cizí pán mě zavedl k sobě domů a já mám spát u něj v posteli, mezitím co on bude spát vedle mě na zemi? Co je to za chlapa? Proč jen tak v jednu ráno seděl u mešity? A teď si jen tak lehne na zem a jde spát? Zhruba tak vypadají moje myšlenkové pochody. Asi patnáct minut se snažím pochopit, co mi říká, nakonec zjišťuju, že neustále opakuje turecky „Česká republika“. Asi se mu Čech zamlouvá.
V téhle fázi už chci jít fakt hodně spát, tak sázím na to, že to nějak přežiju, ulehám na gauč, pán vedle mě na zem a jdeme oba spát. Psi tu nejsou, smrdí to tu jen trochu a gauč je ve výsledku docela pohodlný. V noci jde občas na záchod a u toho mi zasvítí mobilem do obličeje. Proč? Nemám zdání.
Noc jsem přečkal v polospánku a s první ranní modlitbou utíkám pryč.
Ranní pohled na Edirne jako odměna za přežití noci
