Článek
Myšlenku takové cesty mám v hlavě už několik měsíců. Hlavní trasa, kterou mám naplánovanou, vede z Prahy do přímořského města Batumi. Varianta přes Ukrajinu a Rusko bohužel nepřichází v úvahu, proto pojedu svoji přes 3100 km dlouhou cestu skrze celé Turecko. Na takovou cestu si bohatě stačí zabalit základní hygienu, trička a spodní prádlo po dvou kusech, něco teplejšího, tarp, spacák, karimatku, trekingové hole a nějaké drobnější zásoby jídla. V neposlední řadě upokojit ustaranou maminku s přítelkyní a dobrodružství může začít.
Cesta začíná
Můj den začíná velice brzy, abych stihl být už v 6 ráno na benzínce v Újezdu u Průhonic, kdo pravidelně stopuje směrem na jih nebo jihovýchod, tak tohle místo jistě dobře zná. Odsud se nejlépe dostanu na Brno a poté dále na Slovensko, do Maďarska a Srbska. První svoji chybu jsem udělal již na začátku, protože mi přišlo jako skvělý nápad začít stopovat rovnou s cedulí Istanbul. Moje naivita mě stojí asi hodinu stání na místě, než mi konečně zastaví sympatický manželský pár. Sice na první dobrou nevěděli, jestli vůbec mluvím česky a kde vlastně je Istanbul, ale berou mě. A mám štěstí, neboť jedou na dovolenou k Balatonu! Z Prahy se tedy přesouvám až na slovensko-maďarské hranice. S párem jsme si moc pěkně popovídali v podstatě o všem a cesta příjemně utekla.
Nutno podotknout, že prvních cca 900 kilometrů není žádná hitparáda, co se krajiny týče. Ta se totiž během cesty mění z méně zajímavé až na absolutně nezajímavou, hlavně v Srbsku, kde dominují nekonečná pole. Tahle část cesty je tedy o lidské interakci ještě více než normálně.
Následně probíhá pár menších stopů s řidiči kamionů, kteří mě dostanou až pod Budapešť. Nikde moc dlouho nečekám a cesta jde jako po másle. Jen asi 30 minut na slunci na hranicích není ideální. Na cestách kamionem je skvělé to, že jedou na konkrétní místo velkou vzdálenost a časem tam určitě dorazí. Nevýhoda je taková, že zkrátka jezdí pomalu. Samozřejmě si ale nevybírám, s kým a v jakém autě pojedu, takový luxus nemám. Navíc z řidičů kamionů jde taková hezká atmosféra, že mi na rychlosti v tu dobu tolik nezáleží.
V hlavě mi zůstává jeden fantastický řidič kamionu Jillo, který je z Filipín a je rozčarovaný například z toho, že v našich krajinách lovíme ryby proto, abychom je potom zase pustili do vody. Také mi vypráví o životě na Filipínách, jak to nemají lehké a tak podobně. Dozvídat se nové věci o lidech a státech tímto způsobem je moje oblíbená kratochvíle při dlouhé cestě. Ukazuje mi také spoustu sušených ryb, které tu má s sebou ze své země. Trochu doufám, že mi nabídne.
Nenabídl.
Já a můj kamarád Jillo
Na sympatické benzínce jižně od Budapešti dostávám od pracujícího pána jeho čestné místo na sezení (bedna) a jeden řidič mi kupuje limonádu se slovy „Pamatuj na Maďarsko.“. Pamatuji.
Jeden z mých posledních stopů tento den, světe div se, český pár. Jedou z Maďarska až do Srbska. Po cestě se dozvídám, že slečna studovala stejnou vysokou školu jako já a pán jezdil do mého rodného města za rodinou. Svět je opravdu malinké místo.
Ve výsledku jsem měl na auta opravdu štěstí, můj den končí na benzínce u města Novi Sad. Ačkoli se ještě snažím večer nějaká auta stopnout, tak bez úspěchu. Dokonce narážím na jedno turecké auto, pan řidič by mě prý do toho Istanbulu vzal, kdyby měl místo v autě. První den auto až do Istanbulu? To už bych asi chtěl moc.
Dobrou noc
Svůj den završuji zmateným hledáním místa na spánek. Zkouším najít různá zákoutí nebo solidní posezení, ale benzínka mi ani trochu nevychází vstříc. Nakonec si jednoduše stavím přístřešek na trávě uprostřed parkoviště. Píšu jednoduše, ale vlastně to dělám poprvé v životě a jsem rád, že si dokážu víceméně vytvořit solidní prostor pro sebe a svoji krosnu. Personál mi říká, že je to v pohodě spát tady venku a lidi to občas dělávají. Venku už jsem sám dřív v minulosti spal, ale vždycky trochu dál od lidí. Cítím se mnohem bezpečněji, když ležím někde v lese v přístřešku než u civilizace, nicméně tady si nemůžu moc vybírat.
Nevypadá na to, ale posloužil
Celou tuhle komedii sleduje jeden řidič kamionu, který mě následně obohacuje o jídlo v konzervě, koření a alkohol. Řidič je ze Severní Makedonie, tak mě zásobuje jejich poctivou pálenkou. Po kratší konverzaci mi povídá, že mě ráno může vzít dál. Štěstí mě na konci dne neopouští a já jdu, lehce omámen, s dobrým a relativně bezpečným pocitem spát.
Tento den bych z celé cesty shrnul jako ten nejideálnější možný začátek takové dlouhé cesty. Zároveň to byl ten nejméně adrenalinový a jediné moje problémy byly sluníčko, vedro a hluk na benzínce v noci.
