Článek
To jsou hlavní argumenty, které slýchávám nebo čtu v diskuzích na internetu. Na věc je ale možné dívat se i z druhé strany. K pěstounovi chodí každé dva měsíce sociální pracovník na kontrolu. Před rozhodnutím, zda se může stát pěstounem, musí prokázat bezdlužnost, bezúhonnost, schopnost dítě zabezpečit. Sociálním pracovnicím ukazuje, kde bude mít pokoj, případně své soukromí. Při takzvaném překlápění jezdí i přes půl republiky, aby si na něho dítě postupně zvykalo. Na každé sebemenší rozhodnutí (výlet za hranice, píchnutí náušnic, nepovinné očkování) potřebuje souhlas soudu nebo rodičů, kteří mohou být špatně dostupní, nebo nesouhlasit. Absolvuje povinná školení. Psychologická, o péči o děti s traumatem, nebo například o tom, jak dítěti vysvětlit, proč nežije s rodiči. Nabízí se otázka, kteří lidé s takzvanou rozjetou kariérou tohle vše podstoupí, kariéry se ze dne na den vzdají a budou pečovat o dítě s traumatem, které si bude těžko zvykat. Budou s ním chodit k psychologovi, piplat ho, ale protože není právně volné, tzn. rodiče se nevzdali svých rodičovských práv, může se stát, že se vrátí jednoho dne do původní rodiny, ačkoli ne do ideálních podmínek?
Pěstounství není zdaleka tak snadné, jak se může zdát, je složitější než vychovávat vlastní dítě. Není ani tak výnosné, jak si často myslí společnost. Velká většina pěstounů jsou prarodiče, kteří mají vůči svým vnoučatům vyživovací povinnost. Vzdálenější příbuzní tuto povinnost nemají, ale také nepobírají takové příspěvky jako pěstouni nezprostředkovaní. Pokud má pěstoun v péči například synovce, dítě nesmí bydlet ani se příliš často vídat s rodiči. Mnohdy situaci provází nutnost rychlého rozhodnutí, zda zodpovědnost přijmout, a také traumatizující událost v rodině. Nezprostředkovaní pěstouni jsou ti, kteří prošli náročným školením, kontrolami a čekají připraveni, kdy bude jejich péči nějaké dítě potřebovat. Nemají příliš na vybranou, cílem je pomoci dětem, není to adopce. Do pěstounské péče nechodí krásné opečované děti, ale děti odebrané z rodin, po traumatech, z různých sociálních vrstev nebo ústavů. Pokud byste si chtěli pěstounstvím vydělat, museli byste si vzít dětí více, na jedno nebo dvě děti nemáte větší materiální nárok. Vyšší dávky získávají pěstouni, kteří mají dítě s mentálním nebo fyzickým postižením. Potom si skutečně můžete zažádat například o příspěvek na různé pomůcky či automobil.
Další kategorií jsou přechodní pěstouni. Ti čekají, kdy jim zavolají úřady. Ve dne nebo v noci přebírají novorozeňata přímo z porodnice. S abstinenčními příznaky, nebo akutní případy, kdy bylo dítě odebráno například v noci za přítomnosti policie. Situace jsou potom obrovskou zátěží nejen samotnému pěstounovi, ale celé jeho rodině, což je podstata pěstounství: aby dítě nemuselo do ústavu a šlo do klidného prostředí.
Skutečnost, že pěstounské dávky spadají pod úřad práce a běžně mívají zpoždění několik měsíců, což je i má vlastní zkušenost, je další argument, proč se na podporu nedá zcela spoléhat. Když k vám dítko přijde, potřebuje základní vybavení pokoje a osobní věci, ale než vám přijdou první peníze, může to trvat skutečně dlouho. V takovém případě to stejně pěstoun platí z vlastních zdrojů.
Moje osobní zamyšlení jakožto příbuzenské pěstounky je: nesuďme pěstouny za to, že mají za takto usilovnou práci odměnu. Je to velmi psychicky náročné, pěstoun se musí často zapřít v zájmu dítěte, které chrání a snaží se mu napravit jeho už tak těžký a pokřivený životní osud. V neposlední řadě musí omezit čas trávený v zaměstnání.
Pokud byste snad přemýšleli, že si výchovou dalšího „potomka“ přivyděláte, potom popřemýšlejte, zda máte dostatečně velký byt, časovou flexibilitu a odhodlání starat se o člena domácnosti, který už má leccos za sebou. Je to krásné poselství, ale nelze dělat z vypočítavosti, musí se dělat z přesvědčení a s láskou.
