Článek
Jsem Jana, obyčejná máma dvou dětí, která ještě nedávno jezdila na koni, milovala výstavy a měla spoustu koníčků. Otce dětí sice dávno vítr odvál, ale jako silná, emancipovaná žena jsem se nebála vzít život do svých rukou. Ještě při mateřské jsem si udělala vysokou školu a měla dobrou práci. Ve své manažerské funkci jsem si mohla dovolit sportovat i v pracovní době, a tak jsem se cítila stále mladá.
Ale popořadě…
V době mého mládí, kdy bylo zlatokopectví ještě v plenkách, jsem si přála najít zajištěného muže a být mu vzornou ženou… nakonec ale vyhrály city a našla jsem si normálního kluka, se kterým jsme si užívali volného času při sportu, na diskotékách a dovolených. Rodinu jsme založili poměrně mladí. Manžela ale domácí život nebavil, a tak manželství nemělo dlouhého trvání. Na důkaz, že to myslí vážně, už si žádnou rodinu nezaložil.
Zůstala jsem s dvěma dětmi a byly pro mě vším. Rodina je přeci základ. Dařilo se mi skloubit rodinu i slušně placenou práci, proto jsem si z toho nic nedělala. Byla jsem ráda, když děti trochu povyrostly a začaly k otci jezdit rády, a tak jsem ani neřešila výživné, abych ho neprovokovala a ony měly klidné dětství.
Pak přišla doba, kdy zemřela babička a bylo třeba postarat se o dědu. Neváhala jsem, vzala si hypotéku a koupila domek za Prahou. Všechno šlo víceméně v pohodě a zbývalo i na občasné dovolené a výlety.
Idylka, že?
Přišel koronavirus. A ani zde příběh nekončí nešťastně. Měla jsem právě místo v zahraniční společnosti a celé toto období jsem překlenula na home office. Syn sice špatně snášel distanční výuku, ale zvládli jsme to překonat.
Kde se stala chyba? Poslední dva roky vzrostly mé náklady totálně raketově. Úroky na hypotéce, energie, krach Bohemia Energy, přechodné energetické tarify, složenky, složenky a složenky. Do toho dědův počínající alzheimer a špatná stabilita. Děda mi volá snad 15× denně, má strach být sám doma. Neustále čte noviny a bojí se války. První, co jsem oželila, byli koně, následoval prodej auta a koupení ,,šunky". Další na řadu přišly dovolené a výlety.
Teď pročítám slevové letáky, sbírám bodíky. Děti jezdí na výlety už jen s otcem. Mám dvě práce a zápasím se složenkami. Každotýdenní fitko vzalo za své, volný čas nemám žádný. Když už se utrhnu, volá mi děda. Neustále mě kritizuje a děti také. Sám si už nenakoupí, v obchodě je zmatený. Bojí se zvedat telefon, v televizi říkali, že jsou to podvodníci (i když nemá účet v bance), bude válka, děti někdo přepadne a já se určitě vybourám.
Zdá se to jak reklama na kurz ,,Jak se stát zoufalkou snadno a rychle" ale dnes na pokladně v obchoďáku, kam jsem si jen odskočila a děda zjistil, že nemám před domem auto, jsem si uvědomila, jak se ze mě plíživě stala zoufalka. Vydělávám na náklady, starám se o děti a snažím se předcházet stresu tím, že nikam nechodím, aby děda neměl hysterický záchvat. Jsem vyhořelá, koníčky skoro nemám, večer usínám bez radosti z prožitého dne a ráno vstávám s myšlenkou, že bude stejný jako včera. Kam se poděla moje bojovná a odhodlaná povaha?
Ve 40 letech se ze mě přes všechnu snahu stala zoufalka
