Článek
Jsem poměrně zachovalá, rozvedená ani ne čtyřicítka se dvěma dětmi, a tak by člověk řekl, že bych mohla mít rozum. Ale to já ne. Pracovala jsem v advokátní kanceláři v centru Prahy, kde se kromě vlastních prostor nacházely i prostory společné. Byly zde kávovary, občas nějaké pohoštění a také milé recepční, se kterými jsem ráda drbala. Jednoho dne jsem si zde všimla muže z jiné společnosti, který mi úplně učaroval. Jeho gesta, řeč, úsměv, vůně. A tak slovo dalo slovo a společná káva v salónku se stala pravidelnou.
O tom, zda je zadaný, jsme se nebavili a prstýnek neměl. Moje zásady se v tu chvíli ztratily v návalu hormonálního koktejlu, a že to byla jízda. Všimla jsem si, že je trochu nedůvěřivý, stále se mě ptal na bývalého partnera, jak žiju, a později mi došlo, že mě i testoval, zda mu nelžu v různých situacích. Naštěstí, jak jsem stará, tak jsem naivní a vše mu sedělo tak, jak jsem mu řekla. Říkala jsem si, že má asi špatné zkušenosti a stojí mi za to jít mu naproti.
Ano, přišlo mi divné, že z koncertu musel být brzy doma, že společný víkend znamenal v neděli fofrem zpátky a že v určitou hodinu musel venčit loveckého psa, co byl doma sám. Ale nakonec, sama mám děti, hromadu prádla, nádobí a nákupy, a tak jsem uvítala, že má rád své soukromí. Kamarádky mi neustále říkaly, jen počkej, ty budeš zase bulet, ale já si byla jistá, že to, co je mezi námi, je nadpozemské.
Ani po několika měsících, kdy jsme se rozcházeli a scházeli, chemie mezi námi neslábla. Informace o tom, že je sám, ale vlastně bydlí u své ex, se mi příliš nezamlouvala, ale děti ve vztahu nebyly, nebyl ani ženatý, bylo to čistě praktické řešení, a já jsem se do společného bydlení až tak moc nehrnula, tak jsem se silou vůle naučila tuto skutečnost vytěsnit.
Postupem času jsem si ale všimla, že jeho nálady se mění tím, jaká nálada panuje u nich doma. Vždy, když se něco dělo nebo mu telefonovala „spolubydlící“, začal být jak na trní.
Vztah, dá-li se to tak nazvat, se stal konstantní záležitostí, kdy se buď milujeme, nebo nesnášíme. Celé to trvá dodnes, už to budou tři roky. Každý příčetný člověk by to asi skončil, ale já zde stále cítím jakési „co když“. Pomalu se začínám čím dál víc osamostatňovat a už nečekat, že se něco změní. Na ultimáta nejsem správný typ a možná je mou vinou, že na něho netlačím. Ale chtěli byste být s někým, kdo je s vámi, protože dostal nůž na krk?
Dostali jste se někdy do podobné situace, kdy jste to nechali dojít tak daleko? Jak jste tuto situaci řešili? Myslíte, že takový vztah má nějakou šanci?
