Článek
Mnozí lidé na ulici žijí lépe, než byste mysleli. Když se řekne bezdomovec, všichni si představíme ožralu, nebo feťáka, který je nevysprchovaný, smrdí, žebrá, krade, nemá zuby a ruku bychom mu nepodali.
Samozřejmě takovýchto existencí je mnoho, ale je to poslední„fáze" bezdomovectví. Své o tom vědí například streetworkeři, sociální pracovníci, kteří aktivně vyhledávají lidi v terénu, barech, parku, squatech apod. Snaží se pomoci především mladým lidem, dětem v partičkách a těm, kteří s jejich pomocí chtějí změnit svůj životní styl. Streetworkeři jsou nezřídka lidé se složitou minulostí, což jim umožňuje lépe se orientovat v této sociální skupině a také mají větší důvěru lidí na okraji společnosti. Ti se za sebe často před„normálními" lidmi stydí. Tito sociální pracovníci jim pomáhají s vyřizováním úřadů, doprovází je k lékaři, nebo alespoň dodávají nezávadný sterilní materiál pro narkomany a nabízí pomocnou ruku pro ty, kteří se rozhodnout léčit z jakékoli závislosti.
Život na ulici má svá pravidla, lidé se mezi sebou znají. Zapomeňte na klišé o darebácích, zlodějích a levných prostitutkách. Na ulici je život mnohem pestřejší. Každý ví, s kým si není radno zahrávat, u koho se dá co sehnat a funguje zde výměnný obchod. Neplatí se zde penězi. Někdo má například přístup k elektrické energii u příbuzných, a tak výměnou za jinou komoditu, o kterou si právě řekne, jako například jídlo, nebo cigarety, poskytne nabití powerbanky. Přitom jídlo nemusí být kradené ani z popelnice, stačí mít známého v restauraci, kde večer vyhazují zbylé suroviny nebo neprodané pizzy.
Jako konkrétní příklad uvádí streetworkerka Karolína svůj zážitek: „Jela jsem do squatu, kde máme vytypovaného spolehlivého klienta. Vezla jsem mu čisté injekční stříkačky, dezinfekci a další potřeby pro narkomany, které od něho později odebírají závislí lidé, a naopak vyzvednout kontaminovaný materiál zpět. Když jsem zajížděla do areálu, najela jsem na hrbol a prorazila olejovou vanu. Normálně bych byla úplně v koncích, ale protože právě tento bezdomovec má dobré kontakty a stojí za to mít s ním dobré vztahy, přivedl dalšího, který mi vlezl pod auto, díru zalepil jakýmsi kytem a já bez problémů dojela do servisu, kde mi ji opravili.“
Zdaleka ne všichni lidé bez domova žijí pod mostem. Někteří žijí ve stanech, jiní ve squatech, či chatkách. Majitelé, často obce nebo městské části tyto návštěvy tolerují, a to proto, že se jim nepovalují po lavičkách, parcích, nebo obchodních centrech. Další pravidlo života na ulici je sdružování se. Málokterý bezdomovec je sólista. Pokud chcete na ulici přežít, je dobré mít přátele, nebo alespoň známé právě proto, že jeden sežene guláš v plechovce, druhý energii pro mobilní telefon, třetí má šitíčko a zašije vám oblečení.
Je celkem běžné, že lidé bez domova chodí na příležitostné brigády. Celkem bez problémů Vás obslouží v rychlém občerstvení, nebo ho potkáte, jak sbírá vozíky v nákupním centru, skutečně nemáte podle čeho poznat, že nemá kde bydlet. Před tím, než jde na úřad, nebo do práce, se osprchuje u kamaráda nebo rodinného příbuzného. Za utržené peníze si tito lidé nakoupí mimo cenné směnné komodity, také levné, ale pěkné oblečení, které mají, jak se říká„na lepší“. Jsou čistí, milí a rádi, že nesklouzávají do kategorie úplných trosek.
Streetworkerka Karolína nám vypráví další osobní zkušenost: „Když přijedete ke klientovi na takovéto úrovni, uvaří Vám kávu na plynovém vařiči, nebo sežene nějakou minerálku. Snaží se Vás pohostit a jsou opravdu milí. Popovídáte si a často se cítíte opravdu příjemně. Je osvobozující, že nemají žádné předsudky. Leckdy mají široký přehled, mohou být i vzdělaní. U některých z nich je více uklizeno než mnohdy u někoho doma.“
Mnoho z nich se nepokouší o lepší život, protože mají nastřádané exekuce, záznamy v trestním rejstříku, byť za drobné prohřešky, ale s takovou zaměstnání najdou jen velmi obtížně, a tak to vzdají.
Další informaci, kterou jsem se od Karolíny dozvěděla je, že jakmile se nedostane člověk z ulice do třiceti let, už na ní většinou zůstává. Často tito lidé sklouzávají a vlivem sociálního prostředí se uchylují k trestné činnosti a závislostem. Potom již není cesta zpět, vídáme je žebrající právě v podchodech, parcích, pod mosty a agresivní, protože život už vzdali.
Za sebe osobně bych dodala, že právě práce s dětmi a mladistvými, může pomoci, aby se na ulici nedostali, protože dostat se tam je snadné, ale zpátky to stojí velké odhodlání, odpírání a pořádný kus ostudy, která mnoho z nich odradí stejně, jako by možná odradila nás, kteří se cítíme v tuhle chvíli, silní v kramflecích.
