Článek
Když jsem byl dítě, ve škole jsme měli skvělou paní učitelku. Každého vedla tím tempem, jaké potřeboval. To, že byl někdo živější, neřešila poznámkami, ale nechala nás proběhnout se ve škole o velké přestávce na zahradě, nebo v tělocvičně. Neustále jsem pohupoval nohou a myšlenky mi utíkaly. Dnes se tomu říká ADHD.
Paní učitelka mě vždy napomenula, ať dávám pozor. Ačkoli jsem měl na víc, známky jsem měl slušné, a to i na druhém stupni. Byl jsem zvláštní, neměl jsem moc kamarádů, ale nezažil jsem šikanu. Jiné děti zase neuměly číst, nebo byly slabé v tělocviku. O tom, že jsem autista, jsem se dozvěděl až v dospělém věku.
Po jednom těžkém vztahovém karambolu jsem měl problémy s depresemi, které se projevily i psychosomaticky. Kromě toho, že jsem byl neustále unavený, nesoustředěný a nateklý, jsem k tomu dostal zápal plic a otravu krve, kterou se nedařilo snižovat. Lékaři zkoušeli různá antibiotika, až nakonec jednoho z nich napadlo jít na věc opačným směrem, a poslal mě k psychologovi, který mě doporučil k psychiatrovi.
Po zaléčení nejakutnějších příznaků deprese, začaly zabírat léky a postupně jsem se postavil zpátky na nohy. I tak jsem ale docházel na terapie, protože správný autista dodržuje pravidla. Různí odborníci zkoumali mé IQ, různé jiné aspekty, až se dopracovali k této diagnóze.
Najednou bylo jasné, proč jsem jako malý chodil po špičkách, proč mi šumí v hlavě a mám rád svůj klid, proč když se na mě někdo zlobil, tolik jsem se nesnášel, že jsem si obouchal hlavu o futra až k otřesu mozku. Proč jsem si tak často potřeboval na chvilku oddechnout, když jsem byl mezi lidmi, a proč nemohu jíst, pokud na to není opravdu klid, nebo proč na to prostě zapomenu. Diagnostika mi pomohla nejvíce k tomu, že jsem se přestal nesnášet, a začal se více brát takový, jaký jsem.
Ale co na to společnost? Společnost se tváří, že vše jiné respektuje. I nebinární osoby, pokud se rozhodnou být bezpohlavní, mají právo na svůj názor. Pokud ale mám svůj názor já, lidé mě berou za asociála a mnohokrát mi říkají: „Jasně, to je tvůj názor, ale tak to není, jsi autista, nemůžeš to chápat.“ Nebo: „Fajn, chápu tvou přecitlivělost, ale přizpůsob se, já mám také své pocity. Ty tvé nejsou správné.“ A tak jsem raději sám. Vyhovuje mi to.
Myšlenky mi lítají někdy až v oblacích, jsem hodně kreativní, nikdy se nenudím. Přesto, nebo právě proto, mám hodně přátel. Lidé se se mnou rádi baví, mám jiný pohled na svět, jsem přátelský, ale ve vztahu to nějak nefunguje, jsem naivní, nechápu sarkasmus a stejně to na mě nakonec vyplave. Drobné šarvátky, o kterých druhý už ani neví, mě mrzí ještě týden a snažím se pochopit, co jsem udělal špatně.
Pokud nastupuji do zaměstnání (pracuji jako účetní), vidím věci, které jiní nevidí, nakoupím si jídlo, psací potřeby, abych nemusel vstávat od stolu. Jakmile se začnu soustředit, nemohu přestat. Nikdy se ale dobrovolně ke svému handicapu nepřiznávám. Poznal jsem, že pokud to nikdo neví, baví se se mnou jako sobě rovným a naslouchají mým názorům. Alespoň o nich přemýšlí a dávají mi prostor pro argumentaci. My autisté nejsme postižení, nejsme nemocní, jsme jen hypersenzitivní a máme specifické procesy. Pocitové i vjemové. Nikdy nechci nosit nálepku „Jsem na spektru“. V autobuse běžně omdlévám a co? Nepotřebuji, aby si lidé říkali: „A jé, teď bude mít záchvat.“
Potlačováním vlastních potřeb trpím častými migrénami, záchvaty úzkosti a nekomfortem. K tomu potřebuji právě tu samotu. Myšlenky se zatřídí a funguji dál. Lékaři mě chválí, jak je možné s mým odlišným spektrem žít normální život, ale běžní lidé, když jim řeknu, že potřebuji týden klid, protože se potím, je mi zle, v noci nespím a doma už jsem týden neuklidil ani hrnek od kávy, často odvětí: „A co já, co mé pocity? Nemůžeš se zapřít a chovat ohleduplně?“
Věřte mi, snažím se, snažím se každým dnem a pracuji na sobě, ale někdy mě to stojí vlastní zdraví. Netrvám na tom, že bych měl mít partnerku se svatozáří. Už jsem si zvykl na samotu. Ale přál bych si, aby okolí vnímalo potřeby autistů tak, jak vnímáme my ty jejich.
Nepředělávejte nás prosím a nemyslete si, že se neumíme ovládat. Autismus má mnoho stádií. A těch, o kterých se točí filmy, není většina. Většinou se snažíme naučit od okolí, jaké má zvyky a jsme přizpůsobiví.
